Existuje mylný názor, že mou pomoc vyhledávají jenom oběti. Ne, mnohem častěji pracuji s lidmi, kteří bolest druhým způsobují. Ostatně, vyjádřil to už de La Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, se už nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“
Vědět, že mi někdo ublížil, znamená jen pochopit, že jeho čin byl JEHO. Vždy lze zapíchnout ukazovákem do něj a říct: „To on za to může!“ Někteří lidé se s vlastním zraněním vyrovnávají pomocí stigmatizování: „On je ten špatný, já za nic nemohu.“ A tím se své vnitřní tíže zbaví. Ale co mají říkat ti, kteří VĚDÍ, ŽE BOLEST DRUHÉHO ZAVINILI SAMI? Na koho ve svém okolí mají ukázat, když vědí, že vinni jsou sami? A přitom si nikdy nepoloží otázku „Kde se ve mně vlastně ta potřeba ubližovat vzala?“, „Proč to dělám, když mi to z dlouhodobého pohledu nedělá dobře?“, „Proč to dělám, když tím přicházím o důležité lidi svého života a jsem stále víc SÁM?“
Toto je moje doména, se kterou pracuji. O které jsou například knihy 100 nejkratších cest k Tobě, Protože, Cítit rozumem, myslet srdcem nebo Čtyři prány štěstí. Knihy o sebepročištění po toxické minulosti, která způsobila, že jsme převzali něčí vzorce myšlení a chování. Typický v tomto směru je například dotaz Jirky: „Petře, často říkáte, že bychom člověku měli nejprve porozumět, než ho odsoudíme. Že když poznáme CELÝ jeho životní příběh, hlavně jeho minulost, pochopíme, proč se chová právě takhle. Platí to i o člověku, který nedokáže zvládat svoji agresi? Může být důvodem traumatické dětství? Tím člověkem jsem totiž já. Chovám se tak, že se mi každý vyhýbá. Ale nikdo se mě nezeptá, co jsem v minulosti prožil. Proto mi také nikdo nerozumí.“
Děkuji za tuto i další otázky na podobné téma. Na nejčastěji se opakující dotazy odpovídám každý všední den v novém Řešidle, epizod je už více než tři sta. Mou odpověď můžete buď poslouchat (nahoře se prokliknete do podcastových aplikací anebo přímo spustíte přehrávač mého hlasu), anebo číst. Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vznikla stejnojmenná kniha Řešidlo, jež obsahuje přepis mých nejposlouchanějších odpovědí za poslední rok. Více o této knize zjistíte zde.
Problém „cucáka“
Když jsem byl malý, často jsem na svou adresu slýchal poznámku, že jsem „cucák“. („Co Ty mi budeš vykládat, Ty (mladej) cucáku?“) Nemohl jsem se zlobit, protože to slovo bylo přesně. Dokud je člověk mladý, je skutečně cucák. Jako cucák se totiž označuje savý papír, jinak také piják. Pamatuji si ho jako růžový list, vložený do sešitu, kterým se případně vysálo příliš inkoustu z papíru.
Dítě je podobný piják. Co zažívá, co denně vidí kolem sebe, to ovlivňuje jeho způsoby myšlení a chování. Dítě je schopno kopírovat mechanismy, které poznalo na vlastní kůži, a to i ty negativní, a udržet si je ve svém rejstříku myšlení a chování do dospělosti. A teď pozor – mluvím nejen o POCITECH, které v tomto dítěti vyvolal někdo jiný, a s touto osobou se ve stejných situacích táhnou po celý život. Mluvím také o JEDNÁNÍ, které to dítě odpozorovalo ve svém okolí a kterým může později ubližovat někomu jinému.
Důvody transformace
Dětská traumata nezůstávají v dětství. Naopak, v dětství se pouze nasávají. Věkem mohou růst, bobtnat, transformovat se v různé negativní projevy, dospělý hněv, vztek, agresi nevyjímaje. Ale to už víte z konkrétních případů, které jsem uváděl, rozebíral a posouval k řešení ve svých knihách.
Uvedu alespoň sedm důvodů, které způsobují, že zraněné dítě se v dospělosti chová velmi negativně a toxicky. Přičemž toto jeho jednání se nezmění, dokud se nepracuje právě s jeho minulostí. (Ale o tom už jsou mé knihy.)
Prvním důvodem je ZKUŠENOST.
Pokud jste to jako děti zažili na vlastní kůži, pak vinou své minulosti víte, že „zařvat na někoho nevinného funguje“. Že když takové osobě ublížíte, když vůči ní použijete jakékoli násilí, třeba slovní – obzvláště když jste dospělí a proti Vám stojí dítě –, tak tu druhou osobu ovládnete, ba paralyzujete. Jako by toxičtí lidé ve Vašem dětství stali Vašimi učiteli. Vy se prostě naučíte – bohužel – chovat stejně. Bez respektu překračovat čáru, lhostejně posouvat něčí mantinely, záměrně vyvolávat konflikty, hledat ubližující záminky – Vy víte, že to na Vás „úspěšně“ působilo, když jste byli v pozici těch obětí. Že když se někdo k Vám takhle zachoval, Vy jste následně couvli, mlčky sklopili hlavu, přesvědčení, že nemáte na výběr – tak to mají v hlavě srovnané i děti.
Druhým důvodem je VINA.
Nespočet dětí, které prožily traumatickou minulost, se naučily takzvaně internalizovat, tedy potlačovat svá slova a své činy v sobě, adekvátně nereagovat, a tudíž svým způsobem jít proti vlastní přirozenosti, zadusit případnou pomstu už v zárodku, a to všechno hlavně proto, že vinou manipulace druhého člověka uvěřily, že je chyba v nich. Místo jakékoli reakce směrem ven se naučily víc reagovat uvnitř – začít obviňovat sebe, domnívat se, že si zaslouží špatné zacházení, používat vůči sobě stejně hanlivá oslovení, jaká vůči nim používali jejich agresoři. Tyhle (bývalé) děti jsou pak naštvané na sebe a jejich vnitřní hněv způsobuje, že jim „nevadí ubližovat sobě“. Proto bez rozmyslu ničí i své okolí, rozbíjejí přátelství a pak jsou osamělé. Ony zkrátka věří, že si to zaslouží. Samy sebe trestají, to znamená: vlastně pokračují v tom, co započali ti lidé, které potkaly v dětství.
Třetím důvodem je NASTAVENÍ REŽIMU OBĚTI.
Tihle lidé, a nelze se jim příliš divit, jsou poměrně záhy přesvědčeni, že je život okradl, že jsou na tom hůř než jiní, tudíž že mají „morální“ právo být na okolí zlí. Že oni sami si takové zacházení také nezasloužili, tedy smějí být následně zlí i na jiné lidi, kteří si to taky nezaslouží – aby se srovnaly...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům