Jsou to nejbolestnější případy. Aby ne. Když ztratíte milovaného člověka.
Každý příběh je jiný. Odlišuje je už fakt, zda jde o fyzické odpojení, nebo i emocionální.
Tedy: zda se člověk jen odstěhoval, ale v mysli může druhého pořád mít. Tehdy se s oddělením obou mohou emoce a stesk ještě prohloubit. Anebo taky ne.
Anebo zda se člověk odpojil jen citově a nadále sedí v jednom obýváku, jen jako spolubydlící nebo cizinec. Tehdy se city mohou znovu oživit, syndrom zevšednění prolomit. Anebo taky ne.
Anebo jde o případy, které jsou zvlášť těžké. Kdy milovaný člověk odejde na věčnost. Touto částí se zabývám v konkrétním případu mé čtenářky Marie v knize JáMy spřízněných duší. Psychologie k řešení takových odpojení používá širokou paletu technik, přičemž záleží jak na konkrétní situaci, tak na pohlaví (ženy jsou mnohem emocionálněji založené, muži potřebují pro překonání bolesti víc racionality), ale také věku, míře osamělosti (zda člověk má alespoň děti, rodinu, přátele, naplňující práci, jakýkoli potenciální zdroj dobré energie) a dalších okolnostech.
Už v knize Cítit rozumem, myslet srdcem jsem přibližoval příběh mého čtenáře Maxe, který v jediném okamžiku cizí vinou přišel o milovanou ženu. Zůstal sám nejen na děti, ale i svědomí, které mu ustavičně připomínalo „Co když jsi tomu mohl zabránit?“ Ano, i to jsou střípky, které mění situaci a nutí mě zvláště zohledňovat slova, která při práci na emočním posunu člověka použiji. Nicméně i tak existují jednotné vzorce, kterých je dobré se držet v KAŽDÉM případě – rámce vět, které je vhodné neříkat i říkat. Ačkoli jde o velké samostatné téma, pokusím se ho objasnit, a to i kvůli dalšímu z mých čtenářů Honzovi, který mi adresoval tuto otázku: „Petře, mám syna v komplikovaném věku, kterého opustila přítelkyně. Nese to hrozně. Rád bych mu pomohl, ale nevím jak, možná ženy na to mají lepší instinkt, jenže na Jirku jsem zůstal sám. Poradíte mi, co mu říkat?“
Děkuji za tuto otázku i všechny podobné, které jste mi zaslali na toto téma. Pokusím se odpovědět co nejstručněji, ale i co nejsrozumitelněji, aby to mělo užitek pro co největší okruh z vás. Ostatně, v Řešidle každý den odpovídám na Vaše otázky. Má slova můžete poslouchat (nahoře se prokliknete do podcastových aplikací nebo přímo spustíte přehrávač mého hlasu). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, je tu také stejnojmenná kniha Řešidlo, která obsahuje přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí na Vaše nejčastější otázky. Více o této knize najdete zde.
Než odpovím Honzovi, podotknu, že Honza bohužel neuvádí, v jakém smyslu ta žena “odešla”. Zda se s jeho synem pouze rozešli, tudíž se ona může jednou i vrátit, anebo zda odešla do míst, odkud není návratu. Ve svém výkladu se pokusím obsáhnout obě varianty. Vysvětlím, co je dobré srdci zlomenému ztrátou říkat, ale také co raději neříkat. A zdůvodním proč.
Cashovo desatero
Tohle je Johnny Cash. Legenda country. Jeden z nejvýznamnějších amerických zpěváků minulého století. A hlavně člověk, který měl takzvaný labutí problém.
Johnny jednoho dne zničehonic přišel o ženu. Jeho životní láska, June, podstupovala operaci srdce a patrně se přihodily nějaké komplikace, které se ještě rozvinuly po jejím návratu z nemocnice. June zemřela. Ona a Johnny spolu byli třicet pět let.
Johnny okamžitě sešel a do čtyř měsíců zemřel taky. Od jejího skonu opakoval, že bez ní nedokáže žít.
V tom osudovém roce 2003 jsem s ním četl rozhovor. Byl tázán na slova útěchy. Johnny Cash ničím tolik nepohrdal. Nenáviděl, když se ho někdo snažil utěšit standardními frázemi typu, že vše bude zase dobré. A Johnny měl pravdu – skutečně to dobré nebylo.
Tehdy jsem si zaznamenal jeho Desatero – deset frází, které mu nejvíc vadily, a naproti tomu tu desítku, která by podle něj byla daleko lepší, ale problém je, že zrovna tato slova mu nikdo neříká.
Ten rozhovor ve mně vyvolal ještě hlubší zájem o psychologii slova. Od té chvíle si dokonce vedu zvláštní „slovníček“, ostatně stojí na tom i moje knihy nebo magazíny, nejen know-how mé osobní práce s lidmi.
1. Vím, jak se teď cítíš.
První fráze, kterou opravdu zvažte a raději neříkejte. Že víte, jak se teď cítím? Ne, vážení, nevíte. I kdybyste si prošli něčím podobným, nikdy nemůžete VĚDĚT, jak tu samou událost cítí druhý. Každý člověk je totiž unikátní osobnost – cítí a jedná osobitě, jinak, hlavně v těžkých chvílích.
Proto je mnohem lepší přiznat skutečnost, a tedy přesný opak: „Nemám o tom ani ponětí, nedokážu si představit, jak se teď cítíš.“
Z hlediska psychologie je v tom obsažena i příležitost, jak druhého rozmluvit, je-li tato fráze položena jako otázka: „Povíš mi, jak se teď cítíš?“
2. Bude to pro něco dobré.
Druhá fráze, kterou raději spolkněte. Jestliže někdo ztratí milovaného člověka, nikdy nevyslovujte, že to je „pro jeho dobro“. Dobro totiž opravdu nevypadá tak, že jste na dně a že Vám někdo ukrutně chybí. I kdybyste vnitřně věřili, že bolest přejde, že člověka potká „větší“ láska, nesnižujte svou důvěryhodnost tím, že v temnotě spatřujete světlo, které on nevidí. Bude mít dojem, že si z něj děláte blázny, anebo že blázen jste Vy.
Daleko raději zvolte jinou formulaci téže myšlenky. Naznačte mu, že vždy když se jedny dveře zavřou, tak se jiné otevřou. A pokud jeho partner zemřel, ujistěte ho, že se jednou zase potkají a uvidí. Dejte člověku v těžké chvíli naději a něco, na co se bude moci těšit. Vytvořte to světlo, které se rozzáří na konci nekonečně temné chodby.
3. Měl bys jít dál/Musíš se dívat dopředu!
Opět nerozporuji podstatu Vašeho záměru. Může být dobrý. Ale problém je, že tato věta může zlomenému srdci víc ublížit než prospět. I když by „potřebovalo jít dál“ a „mělo se dívat dopředu“, mějte současně ohled a uvědomte si, že všechno má svůj čas. I celý proces strávení té hořkosti, procítění celé ztráty.
Samozřejmě, ten člověk jednou půjde dál, ale – a to je klíčové – až bude připraven. Mnohem víc mu tedy pomůžete, když mu připomenete, že naopak není kam spěchat. Že „je úplně v pohodě“, když teď před Vámi bude plakat, křičet, vyčítat, že neexistují žádné všeobecné stopky, žádný časovač, určující, jak rychle by mělo zlomené srdce všechno zvládnout, a jestliže si „dává na čas“, pak je jeho majitel „nýmand“, který selhává. Prosím, nevytvářejte lidem větší úzkosti než ty, které už mají. Raději je podpořte, ať si co nejvíce uleví. Přece je jedno, jak dlouho to potrvá, hlavně ať jsou v pořádku.
4. Potřebuješ… ven, vyvětrat se.
Prosím, odstraňte obecně všechna MUSÍŠ, MĚL BYS, POTŘEBUJEŠ. I když víte, že by to člověku pomohlo, uvědomte si, že on není Vy. Připomeňte si: Vy NEVÍTE, jak se cítí, tudíž ani to, co vlastně v této chvíli niterně potřebuje. To ví on. Nechte ho, ať sám dělá to, v čem se cítí momentálně pohodlně. A to i přesto, že Vy tomu nerozumíte.
Daleko spíše, než dirigovat ho a komandovat, mu řekněte prostě: „Hele, až se Ti bude chtít, JEDNOU, můžeme jít na pivo, být někde spolu. Jsem tady pro Tebe.“ To jsou klíčové věty. Ať se druhý cítí v bezpečí a že na to není sám. Ale současně ať má možnost také říct: „Teď nechci“. Anebo: „Teď už chci.“
S tím souvisí i jedna speciální věta, na kterou si dejte, prosím, pozor:
5. Nebreč, Tvůj milovaný je na mnohem lepším místě.
Chápu, že chcete-li utišit člověka, kterému zemřela spřízněná duše, vyletí tohle z úst, ani se nenadějete. Nemyslíte to zle. Ale problémem jsou konsekvence spojené s negativní psychikou. Když to totiž posluchač pochopí doslova, vezme to nejkratší cestou za svým milovaným. Zabije se. Protože ve Vašich...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům