Není to vidět.
A přece to existuje.
Ukrutně to sžírá.
Ale nikdo o tom nemusí vědět.
Co to je?
Napovím: Nikdo se Tě nemusí ptát, jestli nepotřebuješ pomoci. Protože nikoho ani nenapadne, že Tě něco trápí. Podstata toho trápení je totiž uvnitř. Třeba i za předstíraným úsměvem.
Když jsem před jedenácti lety založil FirstClass, věděl jsem, že to nestačí. Mnozí lidé, kteří prožívali vnitřní trápení, se totiž nesvěřovali. A přesto potřebovali pomoci. Nesvěřovali se třeba proto, že už za své svěřování byli vytrestáni. „Obtěžovali“. Jejich problémy byly „bagatelizovány“. A tak se naučili raději mlčet. A to mě štvalo.
A tak jsem v roce 2015 začal psát knihy. Tiché pomoci těm, kteří mlčí. Nemuseli mluvit, stačilo jen, že kteroukoli z mých knih otevřou a najdou si to trápení, které prožívají – i když se mi nesvěří, mohu jim tím pomoci.
Časem se člověk naučil rozpoznávat příznaky psychických problémů i z náznaků nebo nepatrných projevů chování. Ostatně, k tomu směřovala i otázka, kterou mi poslal Robert: „Petře, často píšete, a já teď cituji z jedné Vaší knihy, že ,existují rány, které nejsou vidět, ale které bolí mnohem víc než ty, které navenek krvácejí’. Takto definujete vnitřní zranění člověka duševního rázu. A já s tím souhlasím. Jenže problém je, jak poznat, že někdo prožívá takovou vnitřní krizi. Co když se nesvěřuje? Co když se zdráhá o svých bolestech mluvit? Co když se už někdy někomu svěřil a ten druhý to potom obrátil proti němu a zneužil? Co když ta vnitřní krize je umocněna právě tím, že člověk nemá s kým sdílet? Jak poznat, že takový člověk nemá jenom lehký splín?“
Robert poměrně přesně popisuje jednu z příčin i následků psychické krize: To, že se člověk cítí osamělý, má následně dopad na jeho špatné vztahy. A naopak jeho špatné vztahy mají následně dopad na to, že se cítí osamělý.
Ano, jedno vytváří druhé a naopak. Vůbec jsme ve světě provázaných vzájemností, a to dokonce i uvnitř sebe sama: Co se týče celkového zdraví, fungujeme jako spojené nádoby. Naše mysl, naše tělo i naše duše, tři klíčové entity, tvoří jeden organismus, který musí fungovat VYVÁŽENĚ. Jakmile se jedna část zhroutí, postupně se začnou hroutit i dvě zbývající. To znamená: Pokud člověk utrpí duševní šrám, pak zčerná jeho mysl, pohltí ho starosti a zničující domněnky, a to pak vede ke zhoršení i tělesného zdraví. Špatně jí, špatně spí, neodpočine si, nedobije se, má neurózy, bolesti hlavy, břicha, a tenhle domino efekt může fungovat i opačně: Jakmile zažijete úraz nebo Vám diagnostikují vážnou nemoc, může to mít rychlý a negativní vliv na Vaši mysl a potažmo na Vaši duši. Prostě: Spojené nádoby jsou i uvnitř nás. A z toho plyne, že i pouhý maličký splín může z dlouhodobého pohledu vést k vážným zdravotním problémům, a to nejen tělesným, ale i psychickým.
I proto existuje Řešidlo. Každý den odpovídám na Vaše otázky. Poslouchat můžete v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře) anebo pouhým spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, je tu stejnojmenná kniha Řešidlo. Vše o ní zjistíte zde. Co nejstručněji, ale současně co nejsrozumitelněji zkusím odpovědět i Robertovi.
Desatero příznaků
Vnitřní krize má mnoho podob. Například mentální krize, tedy krize mysli, může potkávat člověka prakticky každý den, protože život prostě JE TĚŽKÝ. V každém okamžiku tedy může zapochybovat, že tohle už nezvládne, domnívat se, že tohohle je už na něj moc, přestat si věřit.
To ale neznamená, že čím častěji se tyto pocity opakují, tím spíše se v životě nebo projevu člověka nic nemění. Naopak, člověk v mentální krizi postupně přemýšlí, jedná a hovoří jinak. Nakonec, tohle jsou nejčastější příznaky:
- Klam. V krajním případě až halucinace. Nejde jen o to, že by člověk slyšel cizí hlasy, i když kolem něj nikdo není. Za „blázna“ je označován i proto, že ve svém chování je, abych tak řekl, jako na drogách. Dělá totiž to, co nechce; to, čemu nerozumí, proč to dělá; dělá to, protože je přesvědčen, že si nemůže pomoci; že musí; přestává rozlišovat, co je správné i co je špatné; ztrácí kontakt s realitou, a to nejen tou vnější, ale i svou vnitřní. Zkrátka, dělá právě to, co mu škodí, a co si následně neumí odpustit. A to jen zhoršuje jeho vnímání sebe nebo života.
- Paranoia. Člověk je silně nedůvěřivý, ať jde o cokoli v životě. V jeho mysli staré jistoty už neexistují. Dochází to do takové krajnosti, že člověk nevěří ani jídlu, které mu někdo podá, protože se bojí, že bude otrávené. Jak tušíte, takový člověk si ve své hlavě vlastně konstruuje svou vlastní smrt, svět, ve kterém nedokáže žít, protože se nemá o co opřít.
- Podrážděnost. Přesněji výmyky nálad. Není to jen nevrlost, hlavně přecitlivělost. Cokoli uděláte, to tomu člověku přijde za hranou a vyžadující trest. S tím souvisí další...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům