Celetná ulice patří k nejpodbízivějším v Praze. Všude “bohemia glass”, matrjošky, směnárny a suvenýry z čehokoli, na co se vejde nápis PRAHA. Ve změti anglických, německých a ruských nápisů náhle vynikne – italština. “Pasta Fresca”. “Čerstvé těstoviny”. Nahlédneme, že by obchod? Ne, restaurace. Italská. Googluji, že patří do skupiny Ambiente elitního restauratéra Tomáše Karpíška. A přestávám se bát.
Předně, ne každá italská restaurace musí být pizzerie. Tady pizzy nemají vůbec. Jídelní list pro mě ale znamenal jiný horor. Jakkoli je přehledný, čtu samé rigatoni, maltagliati, tagliolini, tagliatelle… V jedné restauraci, už nevím v jaké, měli pro ignoranty, jako jsem já, názorné obrázky. V Pasta Fresca asi předpokládají vyšší vzdělanostní úroveň, které já, sklerotik na tvary, nedosahuji. Co tu ale mají, je jiná přehlídka. Jak sejdete pod schody, na ledu jsou vystaveny ryby, které jsou dnes k mání. Se jmenovkami, hurá. Od té chvíle mě v menu nezajímá nic jiného – jen dám ententýky, zda kanice, žlutoploutvého humra… a vyhrává to mořský vlk. Také Viki důvěřuje zmínce, že ryby a mořské plody jsou dováženy pětkrát týdně od prověřeného dodavatele, a poroučí si ty nejdražší spaghetti (225 Kč) s krevetami.
Nebudu si tady hrát na chytráka, abych na jídle hledal nenalezitelné, tedy chyby. Tomáš Karpíšek je zřetelná obchodní značka založená na kvalitních ingrediencích a pečlivé přípravě. “Zavaří-li” si tento člověk dokonce tím, že jedna z jeho restaurací (La Degustation Bohême Bourgeoise) získá hvězdu Michelin, musely by být skvrny na slunci, aby Karpíšek šel pod nadprůměrnou úroveň. Příklad za všechny: Viki si dala italskou klasiku – tiramisu, provokativně, protože ho sama dělá a konkurenci, jako správná kuchařka, zásadně nechválí. Nechválila ani teď, jen zmlkla a pomalu pozorně vychutnávala. Beze slov řekla vše. Jiné věci mi ale v Pasta Fresca vadily.
1. Přehnaná hudba. Je možné, že Italové více křičí nebo já jsem jediný exot, který si chodí do restaurace povídat, ale reprodukovaná hudba byla tak hlasitá, že mě rušila. Faktem je, že časem jsem se jako netopýr naučil soustředit na jednu frekvenci, na které Viki mluvila, tudíž jsem to přežil, aniž bych hlavou kýval tehdy, kdy bych měl naopak nesouhlasně vrtět.
2. Odkládací/úschovné prostory. Tohle je průšvih. Stolek na stolku a v rohu jediný nástěnný věšák, beznadějně obsazený dvěma kožichy nejblíže sedících dam. Protože já jsem objednal místo pro 2, obdržel jsem – logicky – 1 stolek a 2 židle. Nic navíc pro odložení věcí. Na zem? Vikči bundu a můj kabát nám obsluha nikam neodnesla, jak je v jiných dobrých restauracích zvykem. Pokud zapomněla, ještě je to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům