Je mnoho různých strachů. Také třeba z hadů, pavouků, stísněných prostor. Psychologie jim říká „symbolické strachy“, protože se projevují na více úrovních.
Strachem ze slizkých jedinců, kteří se zpočátku lísavě vinou u nohou, ale pak štípnou.
Strachem ze strůjců pavučin, kteří tkají svá emoční pouta, a pak se na nich stáváme závislými.
Strachem ze vztahů, kde nebude možné volně dýchat, kde přestaneme být sami sebou.
To jsou jen některé z nich.
Důležité však není tolik to, JAKÉ strachy to jsou, ale KDE se vzaly. Protože příčiny určují následky. Jeden takový mi popsala čtenářka Eva: „Petře, nevím proč, ale bojím se partnerských vztahů. Jsem nepochopitelně odtažitá, nikoho k sobě nepouštím. Možná za to může moje dětství. Rodiče se stali zapřísáhlými nepřáteli. Poškozovali se, pomlouvali, po rozvodu si prořezávali pneumatiky u aut, rozbíjeli okna. Nepřáli druhému štěstí. Může z toho pramenit můj strach?“
Každý den mi posíláte okolo tří set dotazů. Odpovídám pravidelně v Řešidle. Poslouchat můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, vyšla stejnojmenná kniha Řešidlo, která obsahuje přepisy myšlenek, jež Vám nejvíce pomohly. Více o této knize zde. Odpovím samozřejmě i Evě, respektuji vám všem, kteří se po špatných zkušenostech vyhýbáte novým vztahům a nevíte proč, když ti, kdo Vám ublížili, už tu přece nejsou…
Co by se mohlo stát
Předně, strach může mít člověk jedině z toho, co si umí představit. Co viděl, slyšel, zažil nebo si dokáže domyslet. A co by mohlo dopadnout špatně.
Člověk z podstaty věci nemůže mít strach z něčeho, co si neumí představit. Proto také malé děti zpočátku prakticky nemají strach a zábrany. Ony si totiž ještě neumějí představit, co všechno by se mohlo stát. Bát se učíme až s věkem, někdy dokonce řízeně svými rodiči. Jsou nám totiž vyprávěny pohádky o zlu, které ve světě můžeme potkat, a to proto, abychom nedůvěřovali tak snadno každému, abychom byli mnohem pozornější a abychom rozlišovali lidi. Takže získáme strach ze zla, ale aniž bychom se museli se zlem osobně potkat.
Jenže to je pouze jedno z mnoha zel. Pak je tu zlo, které děti osobně potkají. A právě to v nich zanechává hluboké stopy.
Protože je rozdíl mezi zlem, které kontrolujeme a dávkujeme dětem tak, aby se ho tolik nebály, aby o něm stačily přemýšlet a ještě k tomu nás měly vedle sebe, mohli jsme je držet za ruku. A pak mezi zlem, na které se ocitnou úplně samy.
A to může být právě případ rodičovské nenávisti, uvedený Evou.
Z lásky nenávist
V knize Čtyři prány štěstí vysvětluji původ takzvaného zraněného vnitřního dítěte. Problému, který si neseme s sebou z dětství a který ovlivňuje naše dospělé chování, a to i ve vztazích. Toto zraněné vnitřní dítě musí být vyléčeno, protože v nás pořád je, jen zestárlo. Ale pořád potřebuje objetí. A to tím víc, čím horší minulostí prošlo. Nicméně, o těchto metodách už v knize.
Hlavní problém je, že drtivá většina partnerských vztahů začíná iluzí – extrémní láskou. Dva lidé si v zamilovanosti slibují, že se budou navždy milovat, jen oni dva, nikdo jiný mezi ně nevstoupí. Že se budou pořád podporovat.
Časem však zamilovanost odezní a ti dva, respektive jejich iluze, se potká s realitou. Nastane to, čemu říkám rozdíl mezi Já a My. Proto se také moje nová kniha jmenuje JáMy spřízněných duší. Protože přestane existovat My (my dva) a začne existovat jenom Já (moje ego). Ego posléze začne převyšovat vztah. Začne to dotčenou poznámkou typu Ty si mě nevážíš, Cos mi to provedla, Ty si ten špatný – vnímáte to? Už neexistuje My. Jenom Já a Ty. Najednou spolu nemluvíme ve stylu My si sebe nevážíme, My jsme něco pokazili, Jak to spolu vyřešíme.
Začne vítězit příkop mezi Já a My, respektive mezi Já a Ty – Já jsem ten neomylný, Ty jsi ten viník.
A tak se zrodí „reverzní vztah“.
Reverzní znamená převrácený. Tam, kde předtím byla láska, je najednou nenávist. Přesněji: Tam, kde byla intenzivní láska, je najednou stejně intenzivní nenávist. Nenávist je principiálně stejně emoce jako láska, akorát je to emoce přesně obrácená. To znamená, že těm dvěma, kteří se milovali, na sobě dál navzájem záleží, ale už ne v pozitivním smyslu, ale v negativním. Koho jsme předtím chtěli vidět nahoře, šťastného, silného, toho náhle chceme vidět dole, nešťastného, slabého. A obvykle dodáváme: „Za to, co nám provedl“.
Dětské...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům