Racionálně to všichni víme: Minulost i budoucnost jsou časy, které neexistují. Co bylo, už nejde změnit, opravit ani vrátit. Co bude, není nikdy jasné. My to víme, a přece…
Když byl dalajlama tázán, proč jsou někteří lidé nešťastní, když mají zdraví, bohatství, spokojené děti, zvážněl a odpověděl: „Protože štěstí je stav, kterým jsou požehnáni pouze takzvaní přítomní lidé. Mnozí lidé bohužel v přítomnosti vůbec nežijí. Trápí se minulostí, a tak ruinují svou přítomnost. Bojí se budoucnosti, a tak nejprve obětují zdraví, aby vydělali peníze, a potom naopak obětují peníze, aby znovu získali zdraví. Při tom všem se tolik znepokojují tím, co bylo, nebo tím, co bude, že si vůbec neužívají to, co je, takže nakonec nežijí ani v přítomnosti, ani v budoucnosti. Tito lidé nezačnou žít vlastně nikdy. Tak jak mohou být šťastni, když ve skutečnosti nežijí?“
Cítí to každý, koho objal strach (viz kniha Čtyři prány štěstí). Každý, koho zaplnily pochyby nebo špatné zkušenosti se sebou, s druhými (viz magazíny Jak překonat pochyby, Karma lhářů, Projít koncem k začátku). Tam všude ukazuji způsoby, jak se z té dusivé kravaty dostat. Přesto mi od těch, kdo mé knihy nebo magazíny neznají, chodí denně otázky, jak si pomoci. Jako Kamila: „Petře, vím, kde je můj problém, ale nevím, co s ním. Mám ustavičně strach. Na jednu stranu z toho špatného, co se mi stalo a mohlo by se opakovat, a na druhou stranu z toho špatného, co se mi nestalo, ale mohlo se mi stát a může mě to potkat v budoucnu. Stačí si zapnout televizi, otevřít noviny, vyslechnout kamarádku, jako by dobré zprávy ani nebyly. A tak moje hlavní otázka, která mě sžírá každý den, zní: Co když se mi dnes stane něco špatného? Co když tento vztah skončí špatně? Co když nic dobrého nepřijde? Jak se toho mám zbavit?“
Sebenaplňující předpověď
Už v sedmnáctém století jeden francouzský filozof pojmenoval podstatu dnes známého psychologického jevu. Objevil, že očekávání toho, co se stane, vede daného člověka k chování, které způsobí, že se daná obava opravdu naplní. Každý dokáže ztrémovat sám sebe natolik, že nevydá ani hlásku, neudělá ani krok, přestane v sebe věřit. Kdo uvěří, že něco nenajde, přestane to hledat, a tak to opravdu nenajde. Ne však proto, že by toho nebyl schopen, ale proto, že si tu schopnost sám odejme. Pták, který uvěří, že není schopen létat, tu schopnost subjektivně ztratí, protože se už nikdy o let nepokusí – ve strachu, aby se nezabil.
Neúspěch nebo neštěstí lidí v žádném směru neplyne z jejich neschopnosti, ale z jejich úzkosti, která jim nedovolí se o cokoli pozitivního ve svém životě pokusit. Jejich neúspěch nebo neštěstí jsou pouze v jejich hlavách, ale když se tam usadí, nikdo jim zvenčí nepomůže. Musejí si pomoci jedině sami. Ale problém je, když v to nevěří. Tehdy jim nepomůže nikdo.
A o tom jsou především moje magazíny. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jim není pomoci, je neotevřou. Nezjistí, že řešení jejich problému už dávno existuje, ba že stejnou situaci dávno zvládlo mnoho lidí. Založil jsem dokonce uzavřenou skupinu pro čtenáře magazínu, kde mohou sdílet svá trápení a zkušenosti. Ale lidi, kteří nevěří, že by jim to mohlo pomoci, tam nikdy nebudou. Takovou moc – přestat věřit v řešení – má minulost a budoucnost. Dva časy, které ve skutečnosti neexistují. Vymyslel si je člověk. A začal se trápit a bát.
Negace na obě strany
Vysvobodit se ze spárů minulosti a budoucnosti je principiálně snadné: Stačí zůstat v přítomnosti. Soustředění na přítomnost uzdravuje. Ano, mnohdy je přítomnost spojená s bolestí (viz Projít koncem k začátku), ale ta není jenom zlá, ta nás svým způsobem chrání, varuje a informuje. Ale o tom, jak přistupovat v bolesti, detailně v magazínu.
Nejprve si vysvětleme, proč je posedlost minulostí, anebo posedlost budoucností tak nebezpečná: Posedlost budoucností – to znamená posedlost „tím dobrým, co by mělo být“ a třeba nebude, nebo „tím špatným, co by mohlo být“ a třeba bude – přirozeně přináší úzkost a strach. Mluvil o tom už dalajlama. A naopak posedlé trápení se minulostí – „tím dobrým, co bylo a už není“, nebo „tím špatným, co bylo“, nebo „tím, co mohlo být jinak, ale nebylo“ – zase přirozeně přináší hněv nebo smutek.
Všimněte si těch popsaných energií. Jsou to jen NEGACE. Negativní pocity a myšlenky nedokážou vytvořit pozitivní život. Aby člověk mohl mít pozitivní život, musí zůstat TADY. TADY se zahojí. TADY může něco změnit. TADY může začít něco lepšího vytvářet. Slovo TADY je klíčové.
Pochopte to z pohledu psychologie: Jestliže člověk soustředí své myšlenky na minulost nebo na budoucnost, nemůže je současně soustředit na přítomnost. Jestliže se takto toulá časem, v přítomnosti ve skutečnosti stojí. A to je problém. On totiž zůstává stát tam, kde ho to jenom bolí – kde ho to nutí zabývat se minulostí a budoucností. Svou bolest tak nikdy neopustí.
Je to jako když stojíte po kolena v potoce, který se rozvodnil a hladina stále stoupá. Můžete přemýšlet o minulosti i o budoucnosti – proč jste tudy, proboha, museli jít, když o kousek dál je mostek? A stejně tak se můžete trápit, co když, až vyběhnete na ten mostek, dravá voda zachvátí i ten? Pokud v tomto přemítání zůstanete, může se ovšem stát, že v té vodě zůstanete a ta Vás postupně pohltí. Ne proto, že by se z ní nedalo utéct. Ale proto, že Vy jednat nezačnete. Bez přítomné myšlenky není přítomný čin.
Všechno změnit
Můj magazín je už jedenáct let věnován přechodu z negativního do pozitivního myšlení v těžkých chvílích. A to právě tehdy, kdy nás něco uvnitř svádí nevěřit. Například: Když se rozpadne vztah (vydání Odpustit neznamená zapomenout). Když nám někdo vezme sebevědomí (vydání Proč neznám Tvoje Proč). Když o sobě pochybujeme (vydání Jak překonat pochyby). Když nám někdo lže nebo my máme sklon lhát jiným, ačkoli víme, že si tím můžeme hodně uškodit (vydání Karma lhářů). Když dojdeme...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům