Když jsem tvořil Projít koncem k začátku, měl jsem před očima všemožné varianty konců, na kterých může člověk stát s vírou, že nyní začne lepší život. Jenže ten lepší život se nemusí dostavit. A člověk tak nejen může začít ztrácet víru, ale hlavně pochybovat o správnosti svého kroku. Příklad? Rozvod.
Ačkoli se dva lidé na rozvodu domluví a oba ho považují za nejlepší možné řešení, někdy ve vztahu nejsou sami – jsou tam ještě děti. A ty nemusejí rozvod svých rodičů snášet dobře. Chcete ukázku? Popisuje to například ve svém dotazu Jarka: „Petře, mám hrozný problém s dcerou. Je jí 15 let a neunáší rozvod, na kterém jsme se s manželem dohodli. Byla mi svěřena do péče, ale nenávidí mě. Říká, že mnou pohrdá, přitom jsem jí nikdy neublížila já ani manžel. Co se jí mohlo stát?“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v Řešidle. Poslouchat má slova můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), anebo pouhým spuštěním přehrávače mé řeči (viz výše). Pro ty, kdo raději čtou, než poslouchají, jsem vydal speciální knihu Řešidlo, obsahující přepisy těch nejdůležitějších myšlenek z mých epizod. Více o této knize zde. Odpovídám samozřejmě i Jarce, respektive všem, kteří zažívají podobný příběh.
Tři důvody
Pochopitelně nevidím do hlavy konkrétní patnáctileté slečně, které se týká tento dotaz. Nicméně popíšu, čím by její postoj mohl být způsoben, respektive čím je to podle psychologických zjištění nejčastěji. Ostatně, i já sám jsem si tímto osobně prošel.
Když mi bylo devět let, naši se rozvedli. Nezapomenu, v čem jejich rozvod byl strašný pro mě.
Mohu za to já?
Jestliže od dítěte DOBROVOLNĚ odejde jeden z rodičů, kterého toto dítě mělo rádo, sepne se v podvědomí dítěte režim, který má naučeně spojený se ztrátou něčeho milovaného. Takové dítě prahne po vysvětlení. Jinak řečeno: Dítě potřebuje znát důvod každé ztráty, jež se mu přihodí. Podobně jako u hračky, kterou vždycky mělo ve svém pokoji a najednou nemá. Rodičem je mu vysvětleno, že byla vyhozena. Dítě potřebuje vědět proč. Proč přišlo o něco, co mělo rádo. CO TOTO DÍTĚ UDĚLALO ŠPATNĚ.
Tento závěr je třeba pochopit.
Děti jsou odmalička v rámci výchovy vedeny k tomu spojovat si jakoukoli SVOU ZTRÁTU se SVOU CHYBOU. Když najednou nesmějí ven jít si hrát s kamarády, když ke svému zklamání nedostanou žádný dárek, když zničehonic přijdou o něco, na co byly zvyklé a co měly rády, nebo když rodič znenadání napřáhne ruku a nemilosrdně tluče, to všechno se zpravidla děje poté, co děti něco POKAZILY – v něčem SELHALY a jsou za to TRESTÁNY. Když tedy dítě najednou ztratí rodiče, který toto dítě dobrovolně opustil, podobně jako když ho zamkl samotné v pokoji nebo mu nařídil domácí vězení, začne dítě prvně přemýšlet, co udělalo špatně.
Je to podvědomý návyk, které se v mnoha případech spustí automaticky. Ale nemusí. Někdy rozvádějící se rodiče svému dítěti „pomohou“. Řeknou mu: „Ty za to nemůžeš. Kdyby ses nenarodil, měli jsme krásný život, Tys nám ho zkazil.“
Někdy to děti při rozvodu rodičů ani nepotřebují slyšet, protože něco podobného už slyšely mnohokrát v minulosti. A teď se jim to jenom vybaví. Řeknou si: „Aha, asi tatínek odchází proto, že jsem se špatně učil – vždyť mi to několikrát vytknul. Nebo: Že jsem nezaléval kytky, jak mi maminka mnohokrát nadávala – a nyní ona odchází. Nebo: Že jsem jednou tatínkovi odřel lak u auta – třeba proto nyní odchází. Nebo: Že jsem tehdy mamince nepomohl uklidit a ona kvůli tomu byla nešťastná – tak proto nyní se mnou už nechce být.“
Zkrátka, děti mají senzační paměť, zejména tu emocionální. Bohužel, neumějí s ní konstruktivně pracovat. Používají ji proti sobě. Ale jsou tak naučené. Ostatně, mnohé z nich mnohokrát slyšely: “Ty nevíš, zač Tě trestám? Tak si vzpomeň!”
A tím se dostáváme k druhému problému a druhé nejčastější příčině. Děti neumějí pracovat se špatnou energií, potažmo neumějí ji správně kompenzovat.
Za to nemohu já…
I toto je důležité správně pochopit.
Když děti uvnitř své mysli dojdou k závěru, že “ony to zavinily”, že tatínek nebo maminka odcházejí kvůli mně, je to pro ně příliš těžké uvědomění na to, aby ho dokázaly unést. Daleko spíše si mohou ublížit.
Možná jste někdy slyšeli o dětech, které si zničehonic sáhly na život. Nikdo u nich neviděl žádný signál, žádné varování. Děti totiž velmi špatně pracují se svým vnitřním světem. Proto je příroda TAK MOUDRÁ, že dětem automaticky podsouvá jeden přirozený reflex – hodí vinu na druhé.
To Ty za to, mami, můžeš, že táta odešel. Nenávidím Tě za to.
Tohle můžete slyšet, i něco mnohem horšího. První, co si prosím pamatujte: Vaše dítě to neříká...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům