Závidíte?
Když se kohokoli přímo zeptám, rezolutně zavrtí hlavou. A přesto se říká, že Češi jsou národem závistivců.
Já jsem ohromně záviděl už jako kluk. A nebyly to prkotiny. Záviděl jsem spolužákům, že mají lepší dětství, majetnější rodiče, vydařenější prospěch. Vnímal jsem to, co mají a já ne. Psychologie tomu říká pohled nedostatku. Záměrný sklon hledat ve svém okolí to, co mě bude trápit, a naopak přehlížet všechno, co já mám a druzí ne. Tak se rodil můj pocit, že jsem se narodil na špatné planetě, že mám nešťastný život a že nikdy nic nedokážu – a ani nemá smysl se o to snažit.
Byl to můj první velký životní omyl. A hned byl spjat i s druhým – myslel jsem si, že tuhle smůlu mám jako jediný na světě. Ve skutečnosti pohledem nedostatku trpí mnoho lidí. Když se podívají na úspěšnější bytosti, cítí se negativně. I proto jsem před jedenácti lety založil magazín, ve kterém každé dva měsíce ukazuji, jak se dá s mnoha vlastními handicapy a negacemi v myšlení pracovat. Co dá, musí! Jinak se nespokojenost člověka může nepříjemně propsat do jeho vztahu, práce i zdraví. Proto je každé vydání magazínu jiné, ale vždy se zaměřuji na klíčové otázky a překážky, které potřebujeme ve svém životě překonat. Jen tak můžeme žít lepší a šťastnější dny.
O to větší mám radost, když někdo o svých nedostatcích přemýšlí. Příkladem může být Tomáš. Napsal mi: „Petře, čtu Váš magazín, ve kterém učíte překonávat osobní pochyby, pracovat se sebevědomím, vlastními slabostmi i přednostmi. Pomohl mi najít odvahu změnit práci a začít stoupat v kariéře, ale stále se necítím dobře. Pořád vnímám strach nebo úzkost, že nejsem dost dobrý. V práci kolem sebe vidím lidi, kteří jsou úspěšnější než já, zvládají dovednosti lépe než já, ale je zajímavé, že toto cítím po celou dobu v této firmě – přesto, že rostu finančně i pozičně. Jak to, že neroste i moje spokojenost? Co mám dělat jinak, když pořád vidím to, že jiní už mají svá auta, byty, šťastné rodiny, a já stále ne. Jak se mám zbavit tohoto sebeoslabování, jak si mám pořád přestat připadat jako nula?“
Každý všední den odpovídám na otázky v pořadu Řešidlo. Poslouchat mé mluvené slovo můžete buď v podcastových aplikacích (prokliknete se do nich nahoře), nebo spuštěním přehrávače hlasu (viz výše). Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, je určena stejnojmenná kniha Řešidlo, obsahující přepisy nejposlouchanějších myšlenek. Víc o této knize zde. Odpovím samozřejmě také Tomášovi a všem dalším tazatelům, které trápí výše uvedený problém.
Test vlastního myšlení při pohledu na okolí
Kdo čte můj magazín dlouhodobě, zná základní psychologický údaj: Každý z nás je průměrem pěti osob, se kterými tráví nejvíce času. Této formulaci je ovšem třeba správně porozumět. Výrazem “se kterými tráví nejvíce času” je myšleno nejen fyzické soužití, kdy s těmito osobami skutečně jsme po nejvíce času, ale i soužití psychické, kdy tyto osoby máme nejvíc v hlavě.
Těchto pět osob pak určuje naši energii. Přesněji: To, jaký vztah máme k těmto pěti osobám, pak určuje naši energii. Neznamená to nezbytně to, že když se po většinu dne budeme dívat na úspěšné lidi, sami se staneme úspěšnými. Záleží totiž také na tom, jaké myšlenky při pohledu na tyto úspěšné lidi máme. V tomto směru se lidé dělí principiálně na dvě skupiny:
Jsou lidé, které MOTIVUJE to, když jsou v úspěšném prostředí, tedy s osobami, jež jsou v nějakém směru úspěšnější než oni sami. Ano, je to MOTIVUJE. Protože se na své okolí dívají POZITIVNÍM způsobem. Chtějí být JAKO ONI.
Pak jsou ale lidé, které úspěšné prostředí naopak DEMOTIVUJE. Dívají-li se na osoby, které jsou v nějakém směru úspěšnější než oni sami, cítí uvnitř ne palivo, ale vyhoření. Cítí ne inspiraci, ale frustraci. Ano, je to DEMOTIVUJE. Protože se na své okolí dívají NEGATIVNÍM způsobem. BOLÍ je to, že nejsou jako oni.
Z toho plyne: Není to primárně o okolí, ale o nás samotných. To je první námět k zamyšlení.
Pamatuj: Není to o nich, ale o Tvém postoji k nim
Druhý důvod, proč se cítíme frustrovaně, když sledujeme “úspěšnějšího” člověka, spočívá v tom, že s ním ve své mysli SOUPEŘÍME. A to je nejen problém, ale i chyba.
Vnímáme totiž v té chvíli život jako soutěž, což je nesmysl, protože my jako lidé nemáme rovné podmínky. Každý z nás je v jádru jiný, a má jinou životní cestu. Ano, v prostředí, ve kterém žijeme, možná...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům