Dozvěděli jste se, že Vás partner klame, a přece první myšlenka byla: “Nesmím o něj přijít”?
Provází Vás strach typu “Co když (to nedopadne dobře)” až příliš často?
Máš sklon podezírat svůj protějšek i tehdy, když nemáte žádnou objektivní indicii v ruce, a chcete tomu říkat intuice?
Neumíte si představit zůstat sami, a říkáme tomu láska?
V uzavřené skupině, které jsem dnes věnoval článek o 5 fázích odpuštění aneb Jak se už netrápit pro lidi, kteří se netrápí pro nás, mi přišlo několik dotazů začínajících slovy: “Ale když já to nedokážu…” Respektive: “Já to nechci dokázat. Nechci se druhého vzdát. I když se ke mně chová moc špatně, nedovedu být bez něj.” Jako by z Vašich úst znělo: “Raději být vedle někoho nešťastní, než sami.” A tak je na čase zeptat se: Proč? A co s tím dělat?
Vzato ještě z jiného pohledu – Lenka píše: „Petře, nedokážu věřit partnerovi. A není to jeho vina. Nevydařilo se mi několik předchozích vztahů a zranění z nich si přenáším do přítomnosti. Mám bohužel chorobné nutkání partnera kontrolovat, podezírat z nevěry, za každou jeho větou vidět lež. Ale ne nahlas, dusím to v sobě. Přesto mě děsí, co píšete ve svých článcích – že negativní myšlenky nedokážou vytvořit jiné než negativní činy a negativní výsledky, tedy že jednoho dne beztak vybuchnu a přijdu o něj. Že mi totiž řekne, že jsem blázen, že se mnou nebude, a to já nechci. Chci s ním být, ale taky nechci takhle žít. On je skvělý chlap, to jenom já všechno zabíjím svou podezíravostí.“
Každý všední den odpovídám na Vaše otázky ve svém podcastovém pořadu Řešidlo. Poslouchat mě můžete buď přímo v podcastových aplikacích (do nich se prokliknete nahoře), nebo jednoduše spuštěním přehrávače mého hlasu (viz výše).
Těm, kdo raději čtou, než poslouchají, jsou určeny knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepis těch nejdůležitějších epizod. Ve zvýhodněné společné sadě jsou zde.
Odpovím samozřejmě i Lence, respektive všem tazatelům, které trápí podobný problém a píšou mi.
Sami a “sami”
Kdykoli něco těžkého dusíme v sobě, i když máme možnost, ba dokonce povinnost říct to partnerovi, jenom to vypovídá o tom, že se něčeho bojíme. Že se bojíme možná výsměchu, výčitek, rozchodu, prostě bojíme se, že “na to zůstaneme sami”. A tak mlčíme, jenže tím na to všechno UŽ JSME sami.
Člověk by řekl, že v tom není rozdíl. Jenže je: Když budeme mlčet dál, tak na to skutečně zůstaneme sami. Ale kdybychom o tom promluvili, tak bychom na to sami zůstat NEMUSELI.
Jenže tu druhou možnost – promluvit a věřit, že nám druhý porozumí a pomůže – nevyzkoušíme, protože jí nevěříme.
Přesněji, my jí nevěříme, protože jsme se už někdy přesvědčili, že to nefunguje.
A kdy jsme se o tom přesvědčili? No přece někdy v minulosti. Někdy jsme poznali, že “na někoho, komu jsme věřili, se nemůžeme spolehnout”. Respektive, že “ten, komu jsme se s nějakým problémem svěřili, nás v něm potom nechal samotné”.
A to nás může vést k přesvědčení, že jsme tehdy udělali chybu. Že jsme se neměli svěřovat. Že problém, který máme, nestojí za sdílení. Že druhého nemůžeme obtěžovat, že je to naše věc nebo že nám stejně neporozumí. Prostě hledáme výmluvu. A to všechno proto, že na konci nechceme být (znovu) sami.
Strach založený na pravdě
Psychologie tomu říká separační úzkost. Je to strach, aby nás druhý neopustil.
Právě proto ho kontrolujeme, proto ho pronásledujeme, proto na něj žárlíme, proto se tím trápíme – a proto taky mlčíme. Myslíme si totiž, že náš problém je ostudný, hanebný, trapný, směšný nebo dokonce že ve skutečnosti neexistuje. Ale je to omyl! On EXISTUJE! On je SKUTEČNÝ!
Tím reálným a zcela pravdivým problémem je naše minulost a zranění, které jsme si přinesli. To není žádná fantasmagorie, ale skutečnost! To emocionální zranění sice nejde ukázat jako rozbité koleno, ale bolí neméně, možná ještě víc. Navíc se nedá nijak obvázat, zasypat, operovat. Ale DÁ se uzdravit, jen to nesmíme nechat být a nesmíme na to zůstat sami.
My MUSÍME svěřit partnerovi: Co konkrétního (pokud si na něco vzpomeneme) se nám v minulosti stalo, proč se teď bojíme a jak moc ho teď potřebujeme.
Pokud je opravdu “tak skvělý”, jak, milá Lenko, píšete, pak Váš partner hned poté, co se mu svěříte, udělá následující:
- Sedne si k Vám, obejme Vás a bude naslouchat.
- Vyslechne si celý Váš příběh, aby pochopil, čím vším ve Vás tu separační úzkost vytváří,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům