“Rozumíte rozdílu mezi cílem a cestou?” zeptal jsem se ženy ve své kanceláři.
“Cíl je to, po čem toužíme. Ale cesta je to, co musíme podstoupit, abychom dosáhli toho, po čem toužíme,” odpověděl jsem za ni.
Lidé, kteří toto nechápou, tvrdí, že je život paradoxní. Že toho, co si přejeme a co potřebujeme, se vlastně bojíme. Není to tak úplně pravda. My se nebojíme výsledku. Bojíme se všeho, co dosažení výsledku předchází. A na uzdravení, a to i ve vztazích, je to jasně vidět.
Každý si neseme rány z minulosti (viz můj dnešní článek 7 způsobů uzavření minulosti). Všichni si je přejeme vyléčit, uzdravit, zahojit. Ošíváme se však, když si uvědomíme, co proces léčby obnáší. Že nebude příjemný. Ano, chceme dosáhnout příjemna, ale ne přes nepříjemno. Jako když víme, že chceme být zdraví, ale bojíme se operace, která nám přitom pomůže.
A to je podstata problému, kterému věnuji dnešní 409. Řešidlo. Napsala mi totiž Štěpánka: „Petře, ve vztazích jsem zažila spoustu zklamání a hlavně odmítnutí. Hlavně to poslední bylo velmi bolestivé. A tak teď, když se někdo začne objevovat, mám současně radost i strach. Jako bych byla zaseknutá mezi tím, že chci zažít skutečnou lásku, a mezi tím, že nechci, aby mi zase někdo ublížil. Problém představuje hlavně moje postava, na které se usilovně snažím pracovat, ale kvůli které sama sebe nemám ráda. Hodně o sobě pochybuji. Co s tím?“
Každý všední den na Vaše otázky odpovídám mluveným slovem v podcastech Řešidlo (viz přehrávač na této stránce, nebo jednotlivé epizody v podcastových aplikacích výše).
Pro toho, kdo raději čte, než poslouchá, jsou pak určeny souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné společné sadě jsou k sehnání zde.
Odpovím samozřejmě i Štěpánce a všem, kterých se týká tento problém.
Proč o nějaké své části pochybujeme
V knize Čtyři prány štěstí, kde popisuji sebeobnovu vlastního sebevědomí, zdůrazňuji, že mezi tím, co NYNÍ CÍTÍME, a tím, co jsme DŘÍVE PROŽILI, je vždy přímá souvislost. Ano, naše přítomné pocity jsou vytvořeny našimi minulými prožitky. A naše přítomné myšlenky jsou vytvořeny z těchto pocitů.
To znamená: Jestliže nás někdo jakkoli odmítl, například kvůli naší postavě (abych držel linii Štěpánčina dotazu), pak toto odmítnutí, byť nastalo v naší minulosti, může stále vytvářet naši přítomnou bolest, která následně plodí naše myšlenky, potažmo myšlenky zcela adekvátní té bolesti, kterou si v sobě obnovujeme.
Aby bylo jasné: Negativní pocit nemůže vytvořit pozitivní myšlenku. Proto bolestný pocit vytváří bolestné myšlenky. Jinými slovy: Jaké pocity, takové myšlenky.
Vstoupíme-li do Štěpánčiny mysli, pak se v ní vinou strpěné bolesti rozvinula tato adekvátní úvaha: Pokud mě někdo odmítl kvůli mé postavě, znamená to, že moje postava je špatná, tudíž že ji nemám mít ráda, tudíž že se musím snažit ji zlepšit. Pokud ji nezlepším, pak mě nemusí mít rád nikdo na světě. Přičemž to, že se mi postava zlepšila, poznám tak, že ten, kdo mě doposud pro mou postavu odmítal, si to rozmyslí a vrátí se ke mně. Dokud si to nerozmyslí, znamená to, že moje postava pořád špatná je. A že se nemám mít ráda a mám jí pohrdat.
Toto je typická konstrukce bolestné myšlenky, která vyvěrá z bolestného pocitu. Tak vzniká sebepoškozování, myšlenkové pochody spjaté s poruchami příjmu potravy. Respektive tak končí sebeláska. A na začátku je vždy bolest, kterou způsobil někdo zvenčí. Třeba jen jediným slovem.
Proč pochybujeme nesprávně
Celá ta konstrukce má jednu chybu.
Myslíme si, že něčí názor je pravda. Že když se nějaké osobě nelíbí naše postava, je to pravda.
Ale ona je to jen napůl pravda.
To, že se někomu nelíbí naše postava, je totiž jenom JEHO pravda. A NAŠÍ pravdou se to stane pouze ve chvíli, kdy tomuto názoru dáme sami za pravdu.
Ano, nejen ten druhý člověk, ale následně my sami začneme nemít rádi svou postavu. A to jen proto, že jsme narazili na jednoho člověka, kterému se nelíbila.
A proto hovořím o poloviční pravdě.
Kdybychom totiž narazili na JINÉHO člověka, kterému se naše postava NAOPAK bude líbit, pak bychom tu samou postavu měli rádi. Mysleli bychom si, že je správná.
A nyní si představte tu vrtkavost naší sebelásky: Ačkoli v obou případech jsme jedna a tatáž bytost, jedna a tatáž postava, rozdíl je nakonec v protichůdném hodnocení své postavy. A to jen proto, že v jednom vztahu je člověk, který nás nepřijímá, a ve druhém jiný, kterému vyhovujeme. A podle toho, s kým z těch dvou momentálně jsme, pak sami sebe buď rádi máme, anebo nemáme. Chápete, jak šílená je to loterie – hodnotit sami sebe podle druhých, respektive podle jedné osoby, jaká momentálně řekne: Líbíš/nelíbíš se mi? Odpovídáš/neodpovídáš mému osobnímu vkusu?
Je to podobné, jako kdybychom si hodili korunou a podle toho, zda padne panna, či orel, řekli, jestli naše postava je fajn, anebo není. Základní otázka zní: Jak to může ta koruna vědět? Potažmo: Jak můžeme soudit podle jednoho jediného hodu, v případu vztahů podle jednoho partnera? Co když je celý problém jenom v tom, že jsme JENOM NEPOTKALI člověka, který by právě tu naši postavu jednoduše miloval?
Hloupost...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům