Je to jako vězení. Zoufale sedíme u mříží, lomcujeme s nimi a nikdo nepřichází.
Přitom ty mříže jsou odemčené. Můžeme kdykoli odejít. Ale my dál sedíme uvnitř a voláme o pomoc.
Tak bizarně to vypadá zvenčí. Smát se tomu ale může jen ten, kdo to nikdy nezažil. Ten to nepochopí. Důležité však je, abychom v té chvíli pochopili především sami sebe. O čem to mluvím?
O momentu, kdy se ocitneme opuštěni a nedokážeme se přes to přenést. Nechceme to přijmout. Popíráme to. Vyzbrojujeme se nadějí, že “se to určitě změní”, že “si nás partner začne vážit”, že “se vrátí”, že “nás jistě miluje”, že “ta mračna přejdou, jako zatím pokaždé”… Jenže s každým dalším dnem naše energie klesá. Protože to, v co doufáme, se opět nestalo. Pořád jsme sami.
Už ve svém minulém živém vysílání o zvládání odcházení jsem objasňoval problematiku takzvané kognitivní disonance, která nás uvrhává do stále většího neštěstí a zoufalství. Existuje mnoho odstínů takových situací, které popisuji také v knize JáMy spřízněných duší; jeden z nich mi svěřila Miluška: „Petře, nechce se mi žít. Manžel po dvaceti letech vztahu ze dne na den odešel za jinou ženou. Scházeli se, aniž bych to věděla, dlouhé roky. Po jeho odchodu jsem prožívala emocionální peklo, pak jsem potkala Vás. S pomocí Vašich knih přišla pozvolná změna. Začala jsem se znovu stavět na nohy, nabírat zpátky dobrou energii, třeba z hrdosti na sebe, že to vůbec zvládnu, dokonce jsem začala být i šťastná, když jsem si na Vaše doporučení našla nové přátele… Ale po večerech je mi pořád ještě teskno. Zdá se, že moje srdce se nepoučilo, dál svého muže miluji a chci ho zpět. Co mám, Petře, dělat, já husa hloupá?“
- Každý den zodpovídám Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz přímý přehrávač na této stránce, poslouchat můžete i přes podcastové aplikace třeba v autě nebo při čekání na spoj – viz proklik do aplikací výše).
- Pokud raději čtete, než posloucháte, využít můžete knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, obsahující přepisy mých odpovědí na nejčastější otázky. Ve zvýhodněné sadě jsou zde.
1. Nikdy se nepoškozuj, nemáš proč
Co mám, Petře, dělat, já husa hloupá? Tak se ptá Miluška a já mám první jednoduché doporučení: Předně, přestat sebe urážet.
Vy totiž nemáte proč. Za co se urážíte? Za to, že DOKÁŽETE MILOVAT? Jen proto, že MILUJETE ČLOVĚKA, KTERÝ ODEŠEL?
Odpovězte mi, prosím, Vy Miluško i všichni ostatní, kteří máte podobné mentální zkratky: Co si myslíte o svém srdci? Co od něj očekáváte? Že HNED přestane milovat toho, kdo odešel? Bože, jaké to o něm máte mínění?
Takhle to totiž nefunguje. Láska, které je schopno srdce, je BEZPODMÍNEČNÁ. U oltáře se to vyjadřuje slovy: V dobrém i zlém. Zkrátka, srdce SCHOPNÉ SKUTEČNÉ LÁSKY miluje člověka BEZ OHLEDU NA OKOLNOSTI. Ano, třeba i bez ohledu na to, že nás podvádí, že nám lže, ba dokonce i když vedle nás není nebo když zemřel, srdce pořád dokáže milovat.
Říká Vám rozum, že takové srdce je bláhové? Ne, takové srdce je prostě MILUJÍCÍ a z hlediska lásky naprosto SPOLEHLIVÉ. Srdce nepřestává milovat jen proto, že člověk odejde, protože on se může vrátit. Srdce přestává milovat pouze tehdy, když v něm začne být víc bolesti než lásky – když až přílišná bolest utlačí, ba zadusí lásku.
Souvisí to s pudem sebezáchovy člověka. I když se rozhodneme umřít tím, že vědomě přestaneme dýchat a zadržíme “navždy” svůj dech, přesně v moment, kdy “je toho dost”, sami od sebe nabereme znovu dech, protože člověk byl zrozen k životu, ne k umírání.
V případě příliš bolestné lásky ta bolest jednoho dne aktivuje rozum. A rozum se v té chvíli zeptá: Proč vlastně, srdce, bolíš? A protože srdce neumí mluvit, rozum si na to musí přijít sám. Často mu to trvá hodně dlouho, ale on na to přijde. A v den, kdy na to přijde, zničehonic pochopí, že srdce bolí tehdy, když JDEME ŠPATNÝM SMĚREM. Když ničíme sami sebe.
2. Uvědom si, co/koho vlastně chceš
Z hlediska rozumu je to paradox: Sám sebe ničí ten, kdo je (často jako jediný v daném vztahu) schopen SKUTEČNĚ MILOVAT. Ten, kdo se obvykle ničeho špatného nedopustil, kdo pro druhého dělal maximum, kdo je ochoten sám sebe měnit a neustále přizpůsobovat, kdo se byl schopen trvale prosit a ponižovat, kdo zjistil, že ANI TO NESTAČILO.
Ano, ten, kdo pro vztah udělal všechno, si sám připadá nedostatečný. Tomuto paradoxu by se rozum vnějšího pozorovatele zasmál. Ale když jsme uvnitř, nic k smíchu není. Je to k pláči. A proto taky srdce pláče. Nad námi samotnými a způsobem, jak si SAMI SEBE NEVÁŽÍME. Objasním to.
Srdce bolí především tehdy, když za nejdůležitějšího člověka svého života a jediného možného pro naši budoucnost považujeme zrovna toho, kdo nás ledabyle opustil, kdo nás zřejmě nemiluje, pro koho zjevně nic neznamenáme. To srdce bolí PROTO, ABY PROBUDILO rozum. Vždycky, když je bolesti příliš, začneme myslet. Začneme jednat. Začneme hledat cesty, jak z bolesti ven.
A rozum, až se probudí (i v tom si často dává na čas), zvolá (podle následujících slov poznáte procitnutý rozum): Proboha, co to vlastně vyvádím? CO VLASTNĚ CHCI? KOHO VLASTNĚ CHCI? Proč pořád myslím na člověka, který mě nemiluje? Proč zrovna takového chci zpátky? Proč si ustavičně myslím, že on je ten jediný, koho dokážu milovat, respektive že on je...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům