Nejsi dost dobrý! Nemáš na to! Nedokážeš to! Ani se o to nesnaž!
Nejčastěji nás odrazují lidé, kteří “to s námi myslí dobře”. Ale opravdu to tak myslí?
“Úspěšný člověk vám nikdy neřekne, že něco nejde. Z vlastní zkušenosti ví, že možné je všechno. Hlavně zkusit to. Naopak neúspěšný člověk nemůže mít ani ponětí o tom, co vede k úspěchu. Že to nedokážete, řekne, když vytuší, že byste to dokázat mohli. V chudobě nechce být nikdo sám.” Larry Page
Ani následující tři ženy to neměly dokázat. Pustily se do nejtvrdšího odvětví, módy. Dokázaly to, přestože je ti nejbližší nepodpořili.
Nebo právě proto?
Rok 1965. Severní Itálie, město Treviso. 28letá Giuliana Benetton je nezaměstnaná, neprovdaná. Přivydělává si tím, že pro sousedy plete svetry. Je bez perspektivy.
“Nic nedokážeš, budeme tě mít navždy na krku,” hartusí rodiče.
Je jí do pláče. Dívá se na klubko příze. Je bezbarvé a omšelé jako její budoucnost. Ze vzdoru si z úspor kupuje kanárkově žluté a křiklavě červené klubko.
“Zešílela jsi? Kdo to bude nosit? Každá úspěšná firma dělá nenápadné svetry.”
“Právě proto! Budu-li dělat to, co dělají velké firmy, nikdy je nepřerostu. Musím zkusit něco jiného,” vyhrkla a rodiče si zaklepali na čelo. “Byl to risk. Ale řekla jsem si: Co nejhoršího se mi může stát? Budu bez práce. To už jsem. Ale – co když to vyjde?”
Co když to vyjde? Základní PIN kód k úspěšnému podnikání. Giulianě pomohli bratři. Luciano, Gilberto a Carlo sedli na kolo a objížděli známé. Svetry za nimi vlály, až se ozvalo zaskřípění brzd a zadržel je manželský pár, který jel z nedalekých Benátek. Jeden svetr koupil a později oblečený se tento svetr stal nejlepší reklamou pro firmu, která získala jméno United Colors of Benetton. United na počest spojení sourozenců, kteří věřili naivní vizi, a Colors podle barev, které se staly synonymem Benettonu. Dnes je Giulianě 75 let a má investiční majetek 2,1 miliardy dolarů. Kdyby poslechla rodiče, mohla dodnes plést na zápraží. Možná by byla i tak šťastná. Ona si ovšem dovolila jít za svým snem. Položila si tu správnou otázku: Co když to vyjde?
Muž spílá Bohovi: “Nejsi spravedlivý! Soused má kozu. Dává mu mléko a sýr, které pak prodává na trhu. A já nemám nic.”
Bůh: “Dobrá. Přeješ si také kozu?”
Muž: “Ale né, to je moc práce. Zařiď, aby sousedovi chcípla.”
Rosalia Mera poznala závist, nenávist i nepřejícnost. Pokaždé pod rouškou “jde nám o tvé štěstí”. Tyto “přátele” nazývá pohádkově – “Jezinky”. “Nepřejícnost je horší než závist. Závist je vnitřní rakovina, která tiše sžírá svého nositele. Zato nepřejícnost je nakažlivý vir, který se rychle přenáší pomluvou. Ti lidé se tváří jako vaši spasitelé, a přitom se vám snaží přivázat na nohu balvan, aby vám dokázali, že nevzlétnete.”
Filmový divák to pamatuje z Rozmarného léta. Kouzelník Arnoštek se snaží před diváky akrobaticky přejít po tenkém provaze. Starší muž ho zrazuje: “Slezte, pane Arnoštku, nebo se zabijete!” A stále hysteričtěji třese s provazochodcovým lanem. Arnoštek se neudrží a spadne na dlažbu. Muž na to: “Vidíte, já jsem vám to říkal…”
Rok 1951. Španělsko, poražený klerofašistický stát druhé světové války, je v bídě. Rosalii je 11 let a rodiče ji odhlašují ze školy. Chtě nechtě, musí pomoci a pracovat. Dávají ji na švadlenu. Celý sever, natož její rodiště La Coruňa, žije textilem. “Ať tě nenapadne mistrové odmlouvat. To je tvé místo. Pusť z hlavy všechny své dětské sny,” udělují rodiče výchovné rady. Málo platné. Rosalia poznává jakéhosi Amancia. Zprvu je poslíčkem, pak pomocníkem ve výrobě. Je šikovný, ale nespokojený. “Jeho otec pracoval na dráze, matka uklízela. Pořád slýchal, ať se drží...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům