Tento článek nemá rozdělit děti a rodiče. Má obě strany donutit k zamyšlení…
“Rodiče dokážou dítě spolehlivě připravit na to, aby obstálo před 30 lety.” Richard Branson
“Mnoho rodičů neví, co je iPod a iPad, nechápe back-up, píše na psacím stroji a volá pevnou linkou. Je na čase, aby děti začaly vychovávat své rodiče.” Warren Buffett
“I chudým rodičům může vyrůst miliardář, když ho nebudou učit své nevíře.” John D. Rockefeller
To jsou Zuckerbergovi, rok 2000. Nahoře táta Ed, po pravici máma Karen, jediný syn Mark a tři jeho sestry Arielle, Donna a Randi. Markovi je 16 let, je studentem Phillips Exeter Academy a má již registrován první patent: hudební program Synapse Media Player podle nejčastěji přehrávané hudby nabízí uživateli jiné písně z jeho oblíbeného žánru. Referenční technologii dnes používá i YouTube. „Rodiče mi říkali: Jsi šikovný, oslavíme to, ale pak se běž učit, ať je z tebe něco pořádného. Opět jsme se hádali.“
Že Mark je talent na počítače, bylo patrné v 10 letech. Na Vánoce chtěl knihu C++ for Dummies od Stephena R. Davise. Ve věku, kdy si děti na počítači hrají, programoval. Rodině vytvořil vlastní sociální síť Zucknet (spojení Zuckerberg a Net), která rodičům – otec zubař, matka psychiatrička – umožnila chatovat s dětmi z ordinace. Ani pak se rodiče nedovtípili. Řídili se podle okolí a tradic, vedli syna především k židovské víře a snažili se zaplašit jeho zakletí ve hmatatelném programovatelném světě, v ateismu.
“Každé dítě je unikátní umělec. To jen rodiče z něj dělají řadového praktika.” Pablo Picasso
Zlom nastal ve 13 letech, kdy Mark pod pohrůžkou vyhození počítače do popelnice musel podstoupit bar micva, židovský náboženský obřad, kterým se z chlapce stává nábožensky vyzrálý muž, přijímající odpovědnost za dodržování přikázání zvaných micvot. V modlitebním plášti talitu četl Tóru, ale hlavou mu běžely jiné pochody: “Děti jsou při narození tabula rasa. Tento nepopsaný list popisují rodiče podle toho, čemu oni věří a co sami umí. Děti jim bezmezně věří, co je správné a co špatné. Přebírají hodnotící systém svých rodičů, stávají se jejich kopií. Musejí, nemají jinou možnost. Poslouchají-li, jsou chváleny. Snaží-li se děti být své, jsou trestány. Brzy pochopí, že chvála hřeje a trest bolí. Ze strachu před trestem začnou stát o pochvalu. Nechtějí slyšet “Styď se”, protože pak mají pocit, že nejsou dost dobré. V dětech je rozvíjen strach z neúspěchu. Celé dětství je založeno na strachu. Pak se děti naučí vyhnout trestu tak, že začnou snižovat úspěch jiných, pomlouvat, zesměšňovat, žalovat na ně. Tak se i ve škole vychovávají žalobníčci a závistivci. To je důvod, proč se 99 % lidí domnívá, že když pomluví jiné, bude na tom lépe. Proto 99 % lidí hledá chyby jen u jiných a jen výjimečné procento se nebojí riskovat, odejít z jistoty a třeba podnikat. Lidé nemají strach ze smrti, ale ze života. Nevěří si. Cítí se neúspěšně, ještě než to zkusí.”
Richard Branson a Ingvar Kamprad byli dyslektici. Oba byli ve škole za méněcenné, Bransona chtěli dokonce vsadit do ústavu pro slaboduché. Školu vzdali kolem 14 let. Dnes oba...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům