Jedním z cílů časopisu FC a portálu FirstClass.cz je vyvracet předsudky o bohatých. Víme, že si tím ubíráme čtenáře, protože chápat bohaté není v módě. Rozhovor s nejmladší ženou-miliardářkou v Americe nám ale umožní rozptýlit nejčastější mýtus.
Zdědil. Ten se má.
Zhodnotil dědictví. No jo, ten to měl snadné.
Já jsem nezdědil firmu. Něco horšího. Jednu z nejstarších usedlostí jižních Čech. Je z roku 1587. Podle závěti ji nesmím prodat ani provozovat. Jen ji zvelebovat pro další generaci. Lynsi Torres, dědička rychlého občerstvení In-N-Out Burger, mě politovala: “Firma má aspoň výhodu, že může možná vydělat. Vy proděláte určitě.” Hm, fajn. 🙂
“Závidím všem, kteří nikdy nezdědili firmu. Mohou se svobodně rozhodnout, kdy a v čem budou podnikat. Mohou si celý nápad nastavit podle sebe, zpovídají se jen sobě. Když zdědíte, můžete mít jakýkoli jiný talent, zájmy a představy o životě, ale musíte se vydat jedním směrem. Na druhou stranu, to je velká výhoda dědictví. Donutí vás zaostřit na jediný cíl. Proto dědicové často obstojí, musejí totiž hned jednat a obstát. Ostatní lidé mají nekonečně široký výběr a někdy tak dlouho váhají, kudy se vydat, až se nakonec pro žádnou možnost nerozhodnou,” říká Lynsi Torres, které 5. května bude 31 let. Před 3 lety byla dědička. Dnes je bohatá dědička. V únoru 2013 hodnota řetězce rychlého občerstvení In-N-Out Burger poprvé překročila 1 miliardu dolarů.
“Když jsem slyšela o jejím úspěchu, pomyslela jsem si: Ta nezdědit firmu, mohla být miliardářkou daleko dříve.” Gina Rinehart, nejbohatší Australanka
Proč o dědictví nestála ona ani nikdo z příbuzných? Proč otec spáchal sebevraždu? Jak ona dosáhla na bohatství? Protože se domníváme, že podnikatelské vzdělání by mělo být volně dostupně, výjimečně přímo na webu publikujeme inspirativní rozhovor.
Lynsi, In-N-Out Burger je uváděn jako první drive-thru koncept na světě. Jak nápad na fastfood, kde je možné objednat si rychlé jídlo přímo z auta, vznikl?
“Tři roky po druhé světové válce, v roce 1948, si jej dědeček s babičkou otevřeli v Baldwin Parku. To je v Kalifornii. Dědeček věřil slibům vlády, že teď se budou mít všichni dobře a budou bohatnout. Představoval si to tak, že budou mít auta, spěchat a nestíhat ani jíst. V tom byl vizionář, předběhl dobu asi o 50 let, že?” (smajlík)
Promiňte, ale nepřipadá mi špatné zdědit tak nadčasovou firmu.
“Nadčasový byl jen koncept, jinak byli prarodiče stará škola. Sami obsluhovali a říkali nejhorší obchodní větu: “To mi stačí”. I když byli úspěšní, protože byli první a lidé si na jejich adresu zvykli, nesnažili se růst. Nerozšiřovali provoz, protože neuvažovali podnikatelsky. Neuměli si představit úvěr a věděli, že příliš zaměstnanců nezaplatí. Byli odsouzeni k tomu se udřít za vlastním pultem. Nechtěli investovat do jiných lidí.”
Rozmlouvali jste jim to?
“Dědeček byl typický zakladatel úspěšné firmy. Domníval se, že jediný má pravdu, a nepřipouštěl cizí názor. Byl přece zkušenější než my! Co jsme my, utřinosové, sami dokázali? Promarnil velkou příležitost. Zaspal v 50. letech. Konkurence ho napodobila a on neuměl využívat nové technologie, jemu to prostě stačilo. Šedesát let. Nestál na místě. V podnikání nejde stát. Buď jdete kupředu, nebo couváte, protože vpřed jdou jiní. Tatínek s maminkou na prarodiče rezignovali. Nechali je být. Jenže v roce 1976, to jsem ještě nebyla na světě, dědeček šokoval: Chtěl, aby někdo firmu převzal.”
Naděje, že se firma konečně posune?
“Naopak. Dědeček předal firmu mému strýcovi Richovi a stále ho napadal. Když se strýc snažil inovovat, dědeček nadával, jakému diletantovi svěřil své celoživotní dílo. Úspěchy byly dědečkovy, neúspěchy strýcovy. Dědečka to drželo při životě, strýc chřadnul. V roce 1993 byl strýc označen za neschopného a firmu musel převzít jeho bratr Guy, můj tatínek. Když dědeček umíral, řekl tatínkovi: “Jestli tu firmu povedeš jinak, budu tě chodit strašit.” Asi nikde není taková nedůvěra a psychický tlak jako v rodinné firmě. Tatínek byl od té doby mátoha a v roce 1999 se předávkoval drogami.”
Mohla firmu převzít maminka?
“Ne, v roce 1997 se s tatínkem rozvedla. Nechtěla být v tak příšerné atmosféře.”
Vy jste byla jedinou dědičkou?
“Byla jsem jedináček a jediná vnučka prarodičů. Bylo mi 17 let a cítila jsem řítící se pohromu. Rychlé občerstvení může mít každý a také jich jsou plné ulice. Navíc tu byla trendovější konkurence: Red Robin, Sonic a Jack in the Box, velké řetězce ani neřeším. První léto jsem se raději provdala za spolužáka Jeremiaha. Chtěla jsem od prokletí utéct. Neutekla jsem. Babička byla stále za mnou s výčitkami. Kdo utekl, byl Jeremiah. Po dvou letech. Pak přišel druhý omyl. Nadbíhal mi babiččin zaměstnanec, Richard. Roku 2004 jsme se vzali a zjara 2006 jsem porodila dvojčata. Richard čekal výhody. Měl velké oči, kolik firma vydělává a jak se zajistí. Brzy jsme se rozvedli.”
Kdo zatím vedl firmu?
“Babička Esther, ale roku 2006 zemřela. Já byla na mateřské, a tak firmu...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům