Používáte rádi slovo ČEKAL jsem, že… Nyní od Tebe OČEKÁVÁM, že…?
Opatrně s ním! A pokud ho už někomu říkáte, dejte si pozor, abyste tomu, co od druhých očekáváte, rovnou nevěřili. Proč?
Po vydání dnešního článku Jak podruhé uvěřit člověku, který mě už jednou zranil mě oslovil pár, který se rozhodl dát si “ještě jednu šanci”. Muž sliboval, že se napravil a to, čím předtím své ženě ublížil, už nezopakuje. Žena se mě proto ptala: “Mám očekávat, že své slovo dodrží?” “Ne,” odpověděl jsem. Vyděsila se. “Mám tedy očekávat, že své slovo nedodrží?” “Ne,” opakoval jsem.
Proč mají lidé takovou manýru svazovat druhé svými očekáváními a pak být zbytečně zklamaní? Copak si neuvědomují, že očekávání je zločin, který páchají na druhých, a následné zklamání je trest, které pak vykonávají na sobě? Ostatně, k tomu se váže i dotaz Terezy: „Petře, zaujal mě Váš včerejší podcast o narcistech a slaboších. Jednoho takového mám v práci. Čekala jsem, že když se k němu budu chovat dobře, on se změní. Čekala jsem, že když mu nabídnu pomoc, on to ocení. Čekala jsem…“ (tady bych mohl citovat další dlouhý soupis všeho, co Tereza ČEKALA, ba mohl bych číst i další Vaše zprávy o tom, co jste od koho OČEKÁVALI… že Vám protějšek napíše, že Vám v té konkrétní chvíli něco řekne, že co slíbil, to dodrží, že s Vámi zůstane nebo že od Vás odejde… Co příběh, to očekávání a na konci otázka: Petře, jak to zklamání máme unést?)
- Každý všední den odpovídám na Vaše otázky mluveným slovem v podcastovém pořadu Řešidlo (viz proklik do různých podcastových aplikací výše). Pokud však raději čtete, než posloucháte, využijte, prosím, stejnojmenné knihy s přepisy těch nejposlouchanějších odpovědí za poslední dobu.
Vazba očekávání – zklamání
Ve své knize Čtyři prány štěstí popisuji, jak je to v životě jednoduché: Pokud nechceme být ZKLAMÁNI, musíme svoje OČEKÁVÁNÍ spojovat vždycky jenom s těmi událostmi, o kterých VÍME, že se tak, jak očekáváme, URČITĚ stanou.
Jenže, u druhých lidí to, omlouvám se, nevíme NIKDY. My si jenom MYSLÍME, že to víme – že druhé lidi už dostatečně ZNÁME. Jenže život nás přesvědčí, že i po desetiletích vztahu nás někdo může tak neuvěřitelně šokovat, až žasneme, vedle koho jsme to vlastně celou tu dobu žili. Jako by to byl cizí člověk… A my si mysleli, že ho známe…
Z toho plyne moje doporučení nikdy s druhými lidmi NEspojovat žádná očekávání. Ostatně, zamyslete se, prosím, nad tímto:
- Odkud bereme pocit, že druhé lidi známe? Z toho, že se nám někdy v minulosti otevřeli? A opravdu se otevřeli, nebo jen POotevřeli? Že nám na sebe něco ve slabé chvíli řekli? Jenže člověk vždycky selektuje to, co druhým řekne. Pokud nám tedy někdo řekl něco, ještě to neznamená, že nám řekl všechno, tedy že o něm VÍME VŠECHNO. Ve skutečnosti naopak nemáme často ani ponětí, co druzí lidé ve skutečnosti zažili. Nepoznali jsme jejich výchovu, známe možná jizvy, pod kterými jsou jejich rány, ale už ne celé příběhy, jejich hluboko uschovaná tajemství nebo strachy, nikdy zcela nepochopíme jejich pohnutky, a to proto, že JSME ODLIŠNÍ lidé, vlivem odlišného života máme jiné srdce, jiné myšlení, na různé podněty reagujeme po svém. Jinak se u nich vyvíjejí nálady, jinak je tyto nálady ovlivňují, jinak tyto nálady sami v sobě zpracovávají. Takže...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům