Představte si, že máte hlad, a jedinou nádobu, kterou jste si mohli naplnit jídlem, Vám někdo ušpinil. Napěchoval ji žlučí, hořkostí, zapšklostí. Vy tu toxickou nádobu nyní držíte v ruce. Co s ní uděláte?
Ta nádoba je jako naše hlava nebo srdce. Jsme plni zklamání a bolesti, přirozené reakce na něčí ublížení. Co s tím uděláme?
Buď tu nádobu můžeme nechat zašpiněnou a nenajíst se. Zemřít hlady.
Anebo si můžeme v klidu pustit vodu, vzít čistič a tu nádobu zgruntu vypláchnout. TO ŠPATNÉ Z NÍ DOSTAT PRYČ. Tomu se v psychologii říká odpuštění.
Odpuštění neprovádíme proto, abychom ulevili někomu jinému, ale ABYCHOM ULEVILI SAMI SOBĚ. Odpouštíme to zlé ze své vlastní nádoby, čistíme sebe, připravujeme podmínky pro svoji lepší budoucnost. Odpuštění je součást Čtyř prán štěstí, čtyř dovedností, které dokážou změnit život člověka – k lepšímu.
Jednu z nejtypičtějších otázek, které mi adresujete, vystihl Jakub: “Petře, čtu právě Vaši knihu Čtyři prány štěstí, tu část o sebenalezení, a nemohu pochopit jedno: Proč bych měl odpustit, když mi někdo ublížil? Potažmo: Jak bych mohl odpustit, když si myslím, že NĚCO nebo NĚKOMU prostě odpustit nejde?”
- Vaše nejčastěji se opakující otázky zodpovídám v podcastovém pořadu Řešidlo (už více než 470 epizod můžete poslouchat na této stránce či přímo v podcastových aplikacích, do nichž se prokliknete nahoře; v nich budete upozorněni na každou novou epizodu).
- Pokud raději čtete než posloucháte, využijte knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2, které obsahují přepisy mých nejposlouchanějších myšlenek za poslední dobu.
Proč nám připadá divné odpustit
Jestliže nějací lidé udělají něco, co zraní někoho druhého, nebo něco, co zraní nás, naší přirozeností je reagovat stejně, jako by to udělal každý jiný živočich v přírodě – odepřít odpuštění. Proč je tohle PRVNÍ přirozená reakce? Protože se napřed chceme s tím, kdo ublížil, “vyrovnat”, vypořádat, pomstít se mu. Oko za oko, zub za zub. Tohle dělá zvěř.
Je to přirozená první stresová reakce, protože ten protějšek nás ohrožuje. Jenže výsledek bývá fatální. Nejenže nám ten protějšek ublížil, ale my se nyní s ním pustíme do bitvy, abychom pro změnu my ublížili jemu. Co se však stane? Jestliže my ublížíme jemu, jeho první přirozenou reakcí bude ublížit zase nám. Oko za oko, zub za zub. I on je přece živočich. I on bude INSTINKTIVNĚ reagovat jako my.
Jinak řečeno: My každou přijatou bolest, způsobenou jednáním jiného člověka, nevyhnutelně vnímáme optikou stresu, vlastního ohrožení, a proto nás napadne útočit, instinktivně jako zvíře. Jenže! Člověk má oproti běžné zvěři jednu výhodu. Má ROZUM. Když potlačí svou první instinktivní reakci, může MYSLET. Třeba uvědomit si, že když se s někým pustí do války, bude ho to nevyhnutelně bolet ještě víc. Všechny to bude bolet víc.
Proč stojí za to zapojit rozum
Zapojení rozumu poznáte v okamžiku, kdy se zrodí instinkt zpochybňující, pozitivní otázky. Například:
- Cože? Mě to bude bolet ještě víc? Co vlastně chci? Bolest? Ještě víc bolesti? Aby mi někdo ublížil ještě víc?
Kdo četl můj magazín Jak vypnout negativní myšlení, zná jméno “Klára Baumöhlová”. To byla pozoruhodná žena, která za druhé světové války přežila “pochod smrti” i likvidační tábor v Gliwicích, kde popravili mimo jiné...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům