„Chybí mi Tvoje větší blízkost. Chybí mi být více spolu, i bez sexu. Chybí mi cítit, že nejsem sám. Chybí mi vyslechnutí.“ To všechno chtěl říct. Ale neřekl.
Připadal si izolovaný, když po práci usedl ke stolu a žena – po své směně v práci – běhala kolem dětí.
„Chybí mi Tvoje pomoc. Ale bojím se Ti to říct, abys nebyl podrážděný, že nechápu, jak moc jsi po práci unavený. Chybí mi pocit, že sdílíme péči o děti.“ To všechno chtěla říct. Ale neřekla.
„Zdá se mi, že jsem ostrůvek v moři, který kdekdo přehlíží.“ To si myslel on, ale i ona. Důvod, který posléze rozbil vztah, přitom nebyl v přítomnosti, ale v jejich minulosti.
Stopy vedou do minulosti
Někdy to bývá už předchozí vztah, ve kterém se naučíte mlčet, raději než abyste schytali výčitky. Často to ale bývá dětství, odkoukané chování rodičů a jejich vzájemné třaskavé přestřelky, které Vás naučí zamknout si pusu na sto západů. Ostatně, možná jste k tomu rodiči byli i vedeni – pod tlakem pohrůžek tresty.
Jenže jak k tomu přijde protějšek? Jak si on po svém vysvětlí, že se neotevíráte, nesvěřujete, že mu nedáte šanci pomoci Vám, obejmout Vás, když potřebujete? Jak vůbec rozpozná, kdy se něčím trápíte, a pokud dál mlčíte, čím?
Když jsem psal Znovuzrození, chtěl jsem, aby lidé překonali svou minulost, ve které se mohli naučit něco, co jim v dnešních vztazích škodí, oni to vědí, jen si neumějí odpomoci. Kniha ukazuje cestu. Ale aby lidem pomohla, musejí po ní vykročit. Dát jí šanci. Jako Martin s Radkou.
Radka předchozímu partnerovi vyčetla, co jí ve vztahu vadí. Odpovědí jí byla sprcha nadávek. „Nejsi normální. Běž se nechat vyšetřit.“ Budiž, Radka odešla, ale zaseknutí v komunikaci si vzala s sebou. Martinovi tak neříkala, co jí vadí. Tiše trpěla. A pak najednou bouchla, sečetla to Martinovi za všechny bolesti, o kterých ale on nevěděl. Neviděl jí do hlavy. A žádnou výtku od ní neslyšel.
S pocitem, že nejsou kompatibilní, si Martin našel jinou ženu. Takovou, která neměla Radčinu minulost. Radku má dodnes za blázna. Tak ji i oslovuje. Radka tak podruhé slyší, že není normální. A začíná si myslet, že je to pravda. Přitom potřebuje jen odosobnit se od minulosti, od člověka, kterému vadilo slyšet, že ve vztahu selhává. A selhávajícího vyrobil z Radky.
Ostatně, další z příběhů píše Markéta: „Petře, můj partner začal jednoho dne dělat přesně to, co mi vadí. Upozorňovala jsem ho na to. Nereagoval. Tak jsem odešla. On se pokusil o sebevraždu. Jen mi poslal zprávu, že mě miluje a nemůže si odpustit, že o mě přišel. Zalarmovala jsem policii a oni ho stihli zachránit. Já se však od té chvíle trápím otázkou: Proč to nechal zajít tak daleko a neřešil mou nespokojenost? Proč ještě dnes říká, že něco mu brání přeprat sám sebe? Proč není schopen řešit svůj problém, který byl konkrétně ve špatné komunikaci.“
Specialita rodičovských vzorců
V knize Znovuzrození vysvětluji problematiku mozkových synapsí, tedy i lidské logiky, která se utváří nejen v dětství, ale dokonce ještě před narozením – od třetího trimestru těhotenství. Jinak řečeno: Dítě se učí, co je normální, v prostředí, ve kterém vyrůstá. Jeho mozek je neuroplastický, tedy průběžně se formuje podle vnějších vjemů. Špatná komunikace sem přirozeně patří také.
Špatná komunikace rodičů vytváří předpoklad špatné komunikace dítěte. Zdůrazňuji však slovo předpoklad. Neznamená to, že špatně komunikující rodiče budou mít nutně špatně komunikující dítě. Děti si totiž věkem rozvíjejí rozum a jsou schopny zaujmout i opačný postoj – jestliže jim vadila špatná komunikace rodičů, zařeknou se, že stejné už samy nebudou. Chce to však, jak píše Markéta, přeprat sebe sama, své mozkové synapse, tedy své normálno, ve kterém dítě vyrostlo. Pokud totiž máte toxického rodiče, například alkoholika nebo sobce, pak komunikace v takové domácnosti může být velmi bouřlivá a dítě se v ní těžko orientovat. Dítě pak obvykle cítí, že „takhle je to špatně“, ale nemusí vědět, jak je to dobře, nemá-li ve svém okolí příklad, vzor, cestu. To pak bohužel vede k tomu, že dítě se samo straní komunikaci, ve vzpomínce na toxickou a ubližující podobu, a to mu pak komplikuje vztahy. Říkáte mu „Mluv“. A ono nemluví. Neumí to totiž – a současně se za to možná i stydí. Podobné je to s vyjadřováním citů, vyrostl-li člověk v emocionálně chladném prostředí.
Pro lepší obrázek uvedu modelové situace:
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům