Prožíváte momentálně chvíle, ve kterých obzvláště cítíte, jak moc Vám chybí podpora, vrba, blízká duše, prostě přítel?
Máte sice s někým vztah, ale v něm protějšek, který na Vás nemá tolik času, kolik potřebujete, anebo měl, ba při Vás někdy stál, ale ten vztah se změnil?
Nebo se dokonce stalo, že člověk, kterého jste považovali za nejbližšího a na kterého jste plně spoléhali, Vás najednou zklamal? O to osaměleji a bezradněji se nyní cítíte?
Když jsem dopsal knihu Sami, a v ní vysvětlil, jak proměnit období osamělosti v tu nejkouzelnější a nejdůležitější etapu svého života, uvědomil jsem si, proč se tolik lidí v osamělosti naopak zhroutí. I proto vznikla kniha L.E.Ž. – o všem, co nám v osamělosti ZBYTEČNĚ bere sílu; o vnitřních lžích, kterým začneme věřit a sami sebe tak oslabovat. Přičemž jednu z hlavních lží nyní proberu. Inspirovala mě k tomu Adéla, která mi napsala: “Petře, přišla jsem o svoji kamarádku. Zradila mě způsobem, se kterým jsem vůbec nepočítala, který bych očekávala spíše od největšího nepřítele. Jak se s tím mám vyrovnat?”
- Děkuji za všechny Vaše dotazy. V Řešidlech jsem jich zodpověděl už 526.
- Chcete-li Váš problém řešit tváří v tvář, přijďte na některé ze čtyř Setkání se mnou.
- Mé obecné odpovědi na nejčastější dotazy nabízejí knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
1. Iluze versus realita
Když při Setkáních řeším tento problém, nabádám, předně, k upřímnosti. K přiznání si reality, byť vůbec není příjemná.
Pravda bohužel není vždycky krásná, stejně jako krása není vždycky pravdivá. S někým se můžete cítit krásně, poslouchat jeho krásná slova, ale následně také zjistit, že to byla jenom faleš, přetvářka, že ten domněle krásný člověk s krásným úsměvem Vás potom například pomluvil nebo jinak zradil. Ano, ti, kdo s námi krásně jednají, nám potom dokážou bodnout ten nejbolestivější nůž do zad. Nejbolestivější proto, že ho nečekáme a že se tomu divíme.
Ale součástí upřímnosti (k sobě) je položit si základní otázky: Čemu se vlastně divíme? A proč se vlastně divíme? Když už hovoříme o zklamání, kdo nás vlastně zklamal?
Být k sobě upřímný předpokládá schopnost si na rovinu odpovědět: Zklamal nás ten druhý? Ne. Ve skutečnosti jsme zklamali sami sebe. To my jsme totiž selhali, jestliže jsme věřili pouze krásným pocitům, pouze krásným slovům, pouze krásnému úsměvu, který ale nebyl reálný – ten protějšek všechno jenom předstíral.
Z toho plyne: Být k sobě v takové chvíli upřímný znamená umět si říct: Byla to naše chyba. Tohle si říct není vůbec špatně. Je to naopak dobře. Je-li něco naše chyba, pak jsme schopni tu chybu ihned odstranit a už neopakovat. Kdyby to byla chyba druhého, je to problém – druhého totiž nemůžeme změnit, opravit ani se přičinit o to, aby to už neopakoval.
Ano, je to naše chyba. A máme-li si ji konkrétně popsat, pak tou chybou byla naše iluze, kterou jsme si o tom člověku vytvořili. Iluze přítele.
Toto je základní odrazový bod, který si potřebujeme ve své hlavě po něčí zradě vytvořit: Byla to jen iluze.
2. Ztráta versus Neztráta
Víte to už z mé knihy Sami a naléhám na to i v knize L.E.Ž. – stejně tak to opakuji při každém Setkání, když se pro něčí zradu litujete a považujete za toho, kdo ztratil. Ne! Nikdy v takové situaci neříkejte,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům