Víš, že jsi ve špatném vztahu. Víš, že máš odejít. Ale myslíš si, že to nedokážeš.
Uvědomuješ si všechny komplikace – že nemáš kam jít, že všechno bude nové, jistě těžší. Vnímáš, že Ti protějšek svým způsobem bude chybět. Že nevíš, do čeho jdeš. Co když toho kroku budeš za chvíli litovat? Co když pak zjistíš, že zpět cesta nevede? Co když se začneš obviňovat pro “hloupě přibouchnutá zadní vrátka”?
Co když Ti to vyčtou děti? Co když to nepochopí Tvé okolí? Co když pořád existuje způsob, jak i nefunkční vztah nějak rozhýbat, oživit, udělat krásným – zejména když v minulosti či na začátku opravdu krásným byl? Co když je všechno hlavně Tvoje chyba?
To všechno jsou domněnky, které Tě brzdí udělat to, co potřebuješ. Kde se vzaly? Jak se v jedné hlavě mohly zrodit dvě protichůdné myšlenky – odkud se vzal ten nelogický závěr, že nemůžeš žít ani s protějškem, ani bez něj? Už víš, jaký vliv má na Tebe minulost, Tvé emoční vazby a mozkové synapse? Pokud ne, měl by kurz Cestou vnitřní síly být Tvou povinnou četbou. A pokud dobře chápeš, že Tvůj strach pramení z minulostí, například z rodičovských vzorců nebo z averze k samotě, pak Ti tento kurz může ukázat, jak tyto mozkové synapse přepsat. A to nejen když jde o vztahy, ale o cokoli, na čem Ti záleží a čemu se přitom paradoxně vnitřně bráníš – protože “něco v Tobě” je “silnější než Ty”.
Mnoho lidí mi tento problém svěřilo mezi čtyřma očima při Setkání. K nim se přidávají i další, kteří mi otázky posílají písemně. Jako například Renata: “Petře, sedím právě nad Vaší knihou JáMy spřízněných duší, která pojednává o tom, jak poznat správného či nesprávného partnera, a tečou mi slzy, protože ta kniha mi potvrdila to, co už dávno vím, že můj partner prostě není ten správný. I on to ví. Nejsme spolu šťastní už delší dobu a já přesto neumím odejít. Bojím se samoty a nevím, co je správné. Ano, i když vnitřně vím, že s ním šťastná nejsem a že odchod je jediná naděje na štěstí pro nás oba. Co to se mnou je? Kde se vzal takový rozpor?”
- Děkuji za Vaše dotazy. Těch písemných jsem v jednotlivých Řešidlech zodpověděl už 529.
- Chcete probrat svůj problém tváří v tvář? Přijďte na Setkání.
- Bojíte se zeptat, a přece potřebujete znát odpověď na to, co Vás trápí? Soubor mých odpovědí na nejčastěji kladené osobní dotazy obsahují knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2.
Největší bitevní pole světa? Ve Vaší hlavě
Kdykoli cítíte rozpor mezi tím, co chcete, a co děláte, poznáváte toho největšího soupeře, jakého na světě můžete potkat. Je jím Váš vlastní mozek.
Ačkoli rozměrový není velký, představuje největší bitevní pole světa. Vaše domněnky mají totiž nekonečné možnosti. Vaše představivost, i ta sebedestruktivní, je nedozírná. A stejně tak velký omyl je, když svůj mozek automaticky chápeme jako přítele, který nám vždy dobře poradí, když něco nevíme. Je to totiž jinak.
Lidé se obecně mýlí, když si myslí, že mozek mají od toho, aby měli čím přemýšlet; aby měli čím najít lepší cestu životem; aby spíše pochopili, co je správné. To bohužel není pravda. Mozek máme všichni hlavně od toho, abychom měli čím řídit své tělo. To je primárním úkolem mozku – řídit vnitřní pochody v těle. Mozek je především ředitel, ne myslitel. Podrobíte-li tento orgán detailnímu sledování, zjistíte, že jen 10 procent své kapacitu a času věnuje přemýšlení – vymýšlení nových řešení. Z 90 procent se mozek zabývá řízením dějů v těle. Z 90 procent řeší, kdy a kam poslat kolik soli, cukru nebo minerálů. A to všechno kvůli našemu přežití – organismus si potřebuje v první řadě udržet homeostázu, vnitřní rovnováhy, tedy fungovalo stále stejně spolehlivě bez ohledu na vnější okolnosti, jinak řečeno: přizpůsobit se, ať se venku děje cokoli.
Mozek k tomu (směrem ven) využívá pěti svých smyslů – zraku, sluchu, čichu, hmatu a chuti. Díky nim přijímá informace zvenčí, analyzuje, co se venku děje, co na nás působí. A následně (směrem dovnitř) hledá tu nejlepší reakci. Opakuji: Pokud možno, NEVYMÝŠLÍ JI. Snaží se použít tu, jež se organismu už osvědčila nebo na kterou je tento organismus zvyklý (má ji zažitou, a tudíž ji provede co nejrychleji). Funguje to podobně, jako když vyfotografujete dění kolem sebe, a potom v sobě hledáte nejpodobnější fotografii ze své minulosti. Mozek takto pátrá ve svém podvědomí, ve své dlouhodobé paměti, v takovém řekněme archivu starých fotografií, aby objevil zkušenost nejpodobnější té současné. A u ní je psáno: Tohle, mozku, tehdy zabralo, proto to nyní znovu udělej, tomu člověku to pomůže.
Rutina, která Ti nemusí vyhovovat
V kurzu Cestou vnitřní síly, kde čtenáře jednoduchou formou seznamuji s fungováním mozku, tím mimo jiné vysvětluji, proč náš mozek na jednu stranu stále vnímá přítomnost a na druhou stranu se tolik obrací do minulosti. On “musí”, hledá tam řešení současné situace.
Mozek sám o sobě nechce, nepotřebuje vymýšlet nic nového. A Vy to víte. Do čehokoli nového ho musíte nutit, cítíte, jak se v té chvíli vzpírá, jak se mu do čehokoli nového spíše nechce, jak je pro něj pracné orientovat se ve změně. Aby ne, když přemýšlení je pro něj “práce navíc”. Jeho už z 90 procent přece vytěžuje řízení těla a “Vy po něm ještě...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům