Toužíte po něčem, ale současně z toho máte strach? (Jako já, když jsem se rozhodl běžet ultramaraton, toužil ho zvládnout, ale zároveň jsem se bál, co všechno se mi může stát?)
Nebo máte cíl, za kterým se opakovaně vydáváte, ale buď jste ho ještě nikdy nedosáhli, anebo dosáhli, ale pokaždé jen na krátkou dobu, a pak jste ho zase ztratili? (Jako lidé, kteří opakovaně hubnou – zhubnou, ale pak zase přiberou?)
Svazuje Vás strach až do své známé svěrací kazajky, kdy to raději vzdáte, než abyste s druhými nebo sami se sebou prohráli?
Pak i pro Vás bude nový FC Kurz Jak pokořit strach, zaměřený na děti i dospělé, na vztahový i osobní život, na výjimečné i každodenní výzvy. Pomocí prověřených metod psychologie, psychoterapie i psychoimunologie ukážu, jak málo někdy stačí k tomu, aby se Váš dlouhodobý strach zbytečně nerozvinul v úzkosti, deprese nebo fóbie. Více o tomto FC Kurzu zde.
O jedné příliš vysoké překážce
Slyšeli jste někdy například o ukrajování strachu? To je metoda postupných kroků, díky kterým lze nakonec zvládnout téměř cokoli. Já ji rád uplatňuji u lidí, kteří mají strach například z vody – z plavání, z výšek – z létání. Je to metoda, kterou máme všichni přirozeně vrozenou, všichni jsme se díky ní naučili většinu toho, co umíme teď. Jenže zapomínáme na ni. I proto máme ve stěžejních okamžicích strach místo odvahy.
V novém FC Kurzu Jak pokořit strach ukazuji úplně jiný pohled na strach, než jaký znáte. A vysvětluji ho. My se bojíme zpravidla něčeho, co nám ještě nikdy nevyšlo. Je to logické: Pokud už známe správnou cestu, není důvod se bát. To znamená: Buď jsme se o daný krok ještě nepokusili, takže nevíme, do čeho jdeme, a proto se bojíme, nebo jsme se o to již pokusili, ale neúspěšně, a pak naopak víme, do čeho jdeme, a bojíme se, protože už víme, jak nás to bolelo. Jak nás bolel ať pád, nebo posměch lidí kolem nás.
Ale my to nemůžeme vzdát, protože náš strach i něčí posměch by tady zůstal. A tak musíme ukrajovat. Jak se to dělá?
Stačí se podívat na malé děti. Když se mají naučit – dejme tomu – jezdit na kole, je to pro ně najednou příliš velká výzva, s ohledem k jejich dosavadním dovednostem nezvladatelná. Jako by stály před vysokou stěnou a měly na ni hned vyskočit. Pro ně to není možné, jestliže ještě nemají vytrénovaný odraz nebo lezecké schopnosti. A jestliže je pořád nutit, tlačit na ně pro svou ctižádost, rozvinete v nich naopak odpor k lezení, případně fóbii z výšek. Takové znevažované dítě se zapříčí, uteče a už nikdy nemusí chtít lezeckou stěnu/kolo vidět. Bude se bát.
Naopak ukrajování je metoda, při které se malé dítě může usmívat a postupně učit. Postupně je klíčové slovo. Postupně se zbavovat strachu z čehokoli, co kolo připomíná.
A totéž může dokázat i dospělý, pokud jde o jakoukoli podobnou formu strachu v jiné oblasti života.
O mnoha (v každém momentu) přiměřených překážkách
Malé dítě hned nejezdí na kole.
Začíná typicky na odrážedle. Toho se bát nemusí, na něm v podstatě nemůže spadnout, a i kdyby, moc ho to nebolí. Naopak, baví ho to. A pomalu, aniž si to uvědomuje, se v jeho sedle učí DRŽET STABILITU.
K tomu se učí šlapat na tříkolce. Slyšíte? ŠLAPAT – a vedle toho DRŽET STABILITU. Jakmile si tohle zažije pod kůži, je před něj postaveno kolo s přídavnými kolečky.
I z něj hypoteticky může spadnout, ale děje se to málo, protože dítě už relativně umí držet stabilitu, navíc si zvyklo již i na rychlost a vlastní šlapání. To je klíč: na všechno si...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům