Trápí vás konkrétní člověk?
Trápí vás tím, jak se k vám chová nebo choval?
Přesněji: Trápí vás více, když je po vašem boku, anebo když ho nemáte na očích?
Propadáte bez něj do úzkostlivých myšlenek, nezvládáte na dálku sledovat, jak je s někým jiným, a toužíte po tom, aby byl znovu vedle vás, ačkoli vám hodně ublížil?
I pro tyto okamžiky vznikl Lék pro duši. Kniha, která pomáhá i těm, kdo se trápí v každém případě: když je protějšek vedle nich i daleko od nich. Pomáhá těm, kteří v té chvíli pochybují o sobě, připadají si pro druhé nedostateční, bolí je cizí zacházení a odmítání.
Zadaný versus milovaný
Existují lidé, kterým tolik záleží na tom, aby byli zadaní (žádaní), že úplně zapomínají na to, že by měli být ve vztahu také milovaní, doceňovaní.
Jsou-li sami, připadají si bezcenně. A tak někdy přistupují na vztahy, ve kterým se k nim následně někdo chová jako k bezcenným. Oni se trápí tak jako tak, ale „alespoň nejsou sami“, „mají vztah“, mohou si ve své hlavě opakovat: „Problémy jsou všude“, „Žádný vztah není dokonalý“, „I jiné lidé mají komplikované protějšky“ a „Lepší někdo než nikdo“.
Takoví lidé tak žijí přímo se zdrojem bolesti. Ale silou myšlení to umějí ustát. Odůvodnit si, proč v takovém vztahu jsou. Jinak řečeni: Jsou za vztah vděční, byť jsou v něm nešťastní.
Při svých Setkáních se čtenáři, kdy probíráme osobní těžkosti, vždy zdůrazňuji, že zohledňuji konkrétního jedince a jeho práh bolesti. Jsou lidé, kteří potřebují vztah, i kdyby byl toxický. Respektuji to. Vím, že bez vztahu by zahynuli. Snažím se však vysvětlit jim, že pokud jsou schopni milovat toxického člověka, jistě by dokázali milovat také netoxického člověka. Ba by ho milovali ještě víc.
Ale to už je jiný problém, vysvětlovaný v Léku pro duši. A jen jeden z odstínů návratu do vztahu s partnerem, který mi ubližuje a ubližovat bude (a já to vím, jsem s tím smířený). Je však ještě jeden odstín, početně častější.
Když se vztah rozpadl pro chybu/rozhodnutí druhého člověka, který chce nyní zpátky.
Už nikdy to nebude jako dřív…
Ublíží-li vám člověk ať svou chybou, nebo svým rozhodnutím, poškodí tím vaši nádobu důvěry. To je pomyslná sklenice ve vás, která špatným zacházením napraskne nebo se úplně rozbije. Pak už nikdy netěsní jako dřív. Vaše důvěra protéká nebo se vůbec nemá o co zachytit, ačkoli byste si velmi přáli člověku věřit.
Důvěra totiž není vědomost, ale emoce. Nikdy nevíte, jestli člověku máte věřit, pouze máte pocit, že můžete, anebo nemůžete. Abyste pochopili, jestli důvěra je na místě, musíte ji nejprve poskytnout – a následně uvidíte, jestli jste udělali chybu, anebo ne. Jinak řečeno: Příležitost nedělá, ale odhaluje zloděje. Stejně tak důvěra odhaluje, jaký protějšek je a zda se změnil.
Rozdíl mezi chybou a rozhodnutím je podstatný. Chyba je, když člověk neví, co svým činem způsobí. Dopředu nedomyslí bolest, kterou vytvoří. Nebo se domnívá, že se jeho čin neodhalí. Chybující člověk je svým způsobem hloupý, schází mu tato vědomost. Když však tuto moudrost doplní, už stejnou chybu nemůže opakovat. Přesněji: pokud stejný čin opakuje, není to už chyba, ale rozhodnutí.
Rozhodnutí je, když člověk ví, co svým činem způsobí. Ví, jakou bolest vám vytvoří. A přece to udělá. Anebo: Právě proto to udělá. Má radost, když trpíte. Nebo když vás ovládá. Jakkoli zvrácené vám to připadá, musíte si uvědomit, že všichni nejsou jako vy, ba je krajně nebezpečné soudit druhé podle sebe. Jste-li hodný člověk, pak na to v životě budete patrně doplácet, jestliže budete druhé soudit dle sebe. Druzí vám připraví spoustu nečekaných bolestí, o kterých pak budete tvrdit „Tohle přece není normální“. Ne, pro vás to normální není, ale pro jiné to může být naprosto normální. Pozor na očekávání.
I proto jsem sestavil Lék pro duši. Aby si lidé se syndromem Hodné duše anebo Stavitelé uvědomili, proč zažívají ve vztazích tolik bolesti, a změnili se. Ukazuji i jak.
Jestliže si lidé neuvědomí, proč se něco stalo nebo děje, bude se to dít opakovaně. Pamatujte.
A to se týká i uvedeného případu.
… ale může to být takové, jako ještě nikdy předtím
Kdykoli se vracíte do vztahu s člověkem, který vám ublížil, zaručuji, že „už nikdy to nebude jako dřív“. To působí depresivně. Ano, samo o sobě ano. Právě proto je nutné dodat: „Ale to ještě neznamená, že to nemůže být takové, jako ještě nikdy předtím.“ Dohromady tedy: Počítejte s tím, že už nikdy to nebude jako dřív, ale to ještě neznamená, že to nemůže být takové, jako ještě nikdy předtím.“
Anebo ještě přesněji: Ne může, ale musí. Musí to být takové, jako ještě nikdy předtím. Jinak to vztah...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům