Máte partnera, který si z předchozího vztahu přivedl dítě?
Stává se to dítě překážkou Vaší lásky, aktivně ji sabotuje, nedokážete s ním vyjít, nevíte, jak přistoupit k jeho výchově a zda vůbec, popřípadě špatně snášíte, že „košile je vždy bližší než kabát“, takže v případě sporu se Váš partner spíše postaví za své dítě a tudíž se někdy cítíte jako „páté kolo u vozu“?
Už Vás přepadá úzkost, potažmo přesvědčení, že takový vztah snad ani nemá smysl?
Prosím Vás, než to vzdáte, dejte ještě jednu šanci mně – a tomuto klubovému článku.
Co dělat a nedělat
Můj nový psaný kurz Jak pokořit strach se pochopitelně zabývá i základními VZTAHOVÝMI strachy – strachem z osamělosti (izolovanosti) uvnitř vztahu a strachem ze samoty. V kurzu podotýkám: Osamělost a samota jsou dva odlišné pojmy. Osamělost je pocit, emocionální stav (cítíme se osaměle, a to i vedle jiných lidí), zatímco samota je statut, fyzický stav (jsme sami, mimo dosah lidí). Nejbolestnější osamělostí je pak ocitnout se stranou všech uvnitř vztahu – cítit se na obtíž, bez pochopení druhými, být „vysazeni na ostrůvku“ ve společné domácnosti. Právě to často potkává „cizince“, kteří vstoupí do již zaběhnutého vztahu rodič – dítě.
Pro čtenáře mých psaných FC kurzů každou středu pořádám bezplatné webináře, kde zodpovídám konkrétní dotazy a rozebírám konkrétní případy, které mi svěřujete a v nichž žádáte o řešení na míru (více o všech výhodách členství FC Kurz zde). Každý týden navíc přidávám klubové články, psané na Vaše přání (archiv všech je zde), jako dnes, abych ještě detailněji ukázal, co můžete udělat pro zlepšení situace. I tentokrát Vám vysvětlím, jak přemýšlet i postupovat, co dělat i co nedělat, a to na pozadí konkrétního případu, který jsem v tomto směru řešil při osobních konzultacích (další výhoda členství FC Kurz).
Pojďme si to tedy objasnit bod za bodem, a to polopaticky, aby to pochopilo i malé dítě.
V kůži dítěte aneb Proč jste vetřelec
V průměru tři ze čtyř dospělých i dětí označují vztah nový partner – nevlastní dítě jako „komplikovaný od samotného začátku“. Problémovým elementem jsou spíše děti. A čím více se blíží pubertě, období dospívání, tím těžší to je. Proč?
Pro děti obecně je obtížně pochopitelné, že se mají stávat součástí nových rodin. Nerozumějí proč. Nového rodiče si nevybraly. Trpí, když ho mají pouze přijmout a jiná možnost neexistuje. Jsou citlivé na fakt, že OPĚT něco nemohou ovlivnit – nemohly ovlivnit už rozpad původní (pro ně PŘIROZENÉ) rodiny (odchod SVÉHO rodiče) a teď „nesmějí“ ovlivnit ani vznik jiné (pro ně UMĚLÉ) rodiny (příchod jakéhosi CIZÍHO člověka). Jako by je někdo posadil na kolotoč, o který nestojí. Nejsou hybateli situace a nesnášejí toho, kdo je nutí sedět na kolotoči a ještě ten kolotoč roztáčí.
A když se popichování proti novému partnerovi aktivně účastní i odešlý rodič, je pro dítě situace až černo-bíle jasná. Rozchod/rozvod rodičů je ZLO a nový vetřelec je rovněž ZLO.
Jako to měla Katka. Její nový partner jí představil dítě z předchozího vztahu. Katka se snažila s dítětem vyjít. Dítě ale bylo vlastní mámou instruováno, aby tu „zlou tetu“ neposlouchalo a hasilo i sebemenší snahu o přátelský vztah. „Já s ní nechci být, ať jde pryč!“ chytalo se dítě tátových kalhot, vřískalo na ulici. Scéna v ZOO? „Promiň, budeme tam asi muset jít sami,“ vyslechla si Katka od svého partnera, načež dítě spokojeně s brekem ustalo. Katka zůstala tři hodiny před branou, než se ti dva vrátili. Aby pak dítě vyvádělo znovu, že s nimi „teta“ nesmí jet autem, nesmí spát v jednom bytě, nesmí… doplňte cokoli. A když otec zvýšil hlas, dítě se rozkřičelo, jako by ho na nože brali. „Jsi zlej, ubližuješ mi, chci hned domů k mámě, odvez mě, dělej!“ Až to otci rvalo srdce.
Katka měla chuť to vzdát. Snad i on měl chuť to s Katkou vzdát. Copak se může protivit vlastnímu dítěti? Ale i naopak: Copak se může podvolit dítěti a rezignovat na jakýkoli další osobní život, jestliže vztah s matkou dítěte prostě nevyšel?
Základ obratu
Katka od dítěte ani nedostala šanci, aby ho mohla cokoli nového naučit, něčím mu být prospěšná, stát se jeho kamarádem. A představit mu víc ze svého života – „novou“ babičku, dědečka, své vlastní rodiče? Dítě reagovalo velmi hrubě. V Katce se tak rozhostil pocit, že ať dělá cokoli, nemůže ovlivnit to, zda bude tato „nová rodina“ fungovat. Ale byl to klamný pocit. I Katka to poznala.
1. Zavřete ústa vnitřnímu Soudci. To je první, oč jsem Katku požádal. Oprostit se od nutkání vysvětlovat, co druzí dělají špatně. Jak špatná je matka toho dítěte, jak špatné je dítě samo. Proč? Kdo soudí, neporozumí. A kdo porozumí, nesoudí.
Když jsem před pětadvaceti lety studoval práva, základní poučka zněla: „Neřešte, co druzí neměli dělat. Zaměřte se na jejich pohnutky.“ Pohnutky jsou totiž příčiny jednání. Pochopíte-li příčiny, můžete je zastavit, a tím odstranit následky.
Jinak řečeno: Ptejte se ne CO dělá, ale PROČ to dělá. Opravdu se Vám ex-partner Vašeho dnešního protějšku snaží uškodit? Co ho k tomu může vést? Je v jádru tak zlý, anebo se jen nedokáže vyrovnat s novou situací? Co když ho k toxickému jednání vede prostý strach, že ztratí i to poslední, co mu zbylo – odešel-li jeho partner, nemůže odejít i dítě? Nebojí se, že si získáte sympatie či dokonce srdce jeho dítěte a že se nejen u jeho ex-partnera, ale i u svého dítěte ocitne na vedlejší koleji?
Tolik motivace jiné osoby. A nyní i sebeinventura – zpytování té své.
Neprovádíte i Vy sami něco, čím situaci zhoršujete? Neprohlubujete příkop mezi sebou a dítětem? Neulevujete si (v emocích), že „tohle je práce“ jeho matky/otce? Nepodněcujete tak sami v tom dítěti nenávist?
Popřípadě není to dítě samo pod vlivem strachu, zklamání, nemá obavu, že ho rodič, který si našel nového partnera, nyní odstaví na vedlejší kolej? Nevnímá to dítě tak, že je s tímto rodičem až příliš málo, a ještě z toho mála ukrajuje cizí člověk (v našem případě Katka), který si žádá partnerovu pozornost a „všude se tlačí“ – tam, kde dosud bylo místo dítěte (tátovi po boku)?
Odpovědět si upřímně na tyto otázky znamená přiblížit se pochopení a trpělivosti, dvou přísad, které jsou v těchto komplikovaných vztazích nezbytné.
2. Zavřete ústa vnitřnímu Kritikovi. Napadat dítě ničemu nepomůže. To dítě je totiž v podobné situaci jako Vy. Nemělo možnost ovlivnit to, kdo se stane novým partnerem jeho rodiče. Stejně jako jste Vy nemohli ovlivnit to, že Váš nový partner už přišel s vlastním dítětem.
V jednom je ale situace dítěte mnohem těžší. Zatímco Vy jste si vytvořili emoční vazbu jen s novým partnerem (a dítě ji z Vašeho pohledu narušuje), pak stejnou optikou z pohledu dítěte Vy jste narušitelem jak jeho emoční vazby se svým prvním rodičem (Vaším novým partnerem), tak jeho emoční vazby se svým druhým rodičem (můžete působit, jako když chcete nahradit – v případě Katky – matku tohoto dítěte). Jinak řečeno: Dítě zkrátka miluje oba své rodiče a nechápe, proč by kvůli Vám mělo mezi nimi dělat rozdíly či jednoho z rodičů „nahrazovat“ cizí osobou. Proto je důležité nestavět se do role kritika ani (v případě Katky) matky toho dítěte; takový boj je předem ztracený.
Pro dítě je dost náročné už to, že bylo vtlačeno do situace, která se mu nelíbí (přijít o jednoho rodiče), nechtělo ji a nevybralo si ji. Natož aby muselo akceptovat někoho cizího. Umíněný vzdor dítěte plyne často už z protestu vůči rozchodu rodičů. Možná to znáte z jiných situací: Nekoupíte dítěte vytouženou hračku a dítěti od té chvíle není nic dobré, neudobříte si ho ničím, ani tou pohádkou v televizi, kterou ještě včera mělo rádo. Platí: Dítě má své představy, že si mnohdy vytrucuje to, co chce. A má-li představu, že rodiče MUSEJÍ být spolu, nepřijme Vás, i když budete sebezlatější. Není to negativním hodnocením Vaší osoby, ale té situace, které je dítě vystaveno. Jinak řečeno: Být na Vašem místě jiná osoba, není dítěti dost dobrá ani ona.
3. Zavřete ústa vnitřnímu Plánovači. Opusťte jakákoli očekávání, která jste si vytvořili. Jak Vám to s dítětem bude klapat. Jak Vás to dítě dříve či později přijme. Jak jeho odpor zlomíte „touto darovanou hračkou“. Ne. Podobná očekávání vedou často ke zbytečným zklamáním. Uvažujte: Dítě může chtít pouze to, aby táta a máma byli zase spolu. Nerozumí jejich rozporům, nikdo mu je nevysvětlí a svým způsobem dítě nesoulad mezi rodiči ani nezajímá, nehájí jejich zájmy, jen své. To znamená, že jestli dítě něco chce, pak to není nějaký „nový rodič“, i kdyby byl sebelepší.
Tyto tři kroky byly základem obratu i u Katky. Ano, vyžadovalo to od ní jisté úsilí a sebepřemáhání. Ale také to byla jediná cesta vpřed – aby spolu všichni mohli dobře vycházet.
Proces obratu
Na můj současný psaný kurz Jak pokořit strach naváže následující kurz Jak si nastavit osobní hranici. Všichni členové FC Kurzu jej obdrží do schránky už začátkem prosince. Týkat se jej budou i mé návazné webináře. Protože o nastavení hranic je vždy druhý krok. Tak jako u Katky.
1. Vyřešte si vztah s dospělým. Než se začnete vůbec snažit budovat vztah s dítětem, nejprve si vyjasněte vztah s jeho rodičem. Minimálně s tím, který je Vaším novým partnerem.
Mluvte s ním. Nebojte se otevřeně říct, jak celou situaci vnímáte a co cítíte.
A také naslouchejte. Snažte se pochopit, jaká pravidla platí v druhé domácnosti (jaká platila v původní rodině před jejím rozpadem), a přispějte k tomu, aby v obou domácnostech platila stejná. Proč? Přechod pro dítě bude neznatelný. Vymění se pouze prostředí a osoby. Ale atmosféra a energie mohou být shodné. Bez komunikace Vašeho nového partnera to ale nepůjde – bez jeho slov nepochopíte, co je pro dítě normální, potažmo jak probíhá ovlivňování/vychovávání dítěte, na které je zvyklé a na které slyší.
2. Vyřešte si vztah s druhým rodičem. Nemusíte osobní komunikací. Vyřešte si to klidně jen ve své vlastní hlavě. Úplně stačí, když budete druhého rodiče respektovat a nijak dítě neizolovat, nemanipulovat, nezpochybňovat (v případě Katky) jeho mámu. Pozor, radím Vám dobře: Ignorujte pravdu. I kdyby Vám druhý rodič skutečně házel klacky pod nohy, neshazujte ho před dítětem, vždy budete ve výsledku tahat za kratší konec. Vaše pravda, respektive objektivní pravda neznamenají nic v porovnání s pozicí, jakou má druhý rodič u svého dítěte.
Zkrátka: Chovejte se tak dobře, jak dobří jste. Nehrajte si před dítětem na kritika nebo soudce, protože pro dítě hrají a vždy budou hrát největší roli v jeho životě jeho vlastní rodiče!
3. Vyřešte si vztah s dítětem. Opět tak učiňte nejprve ve své vlastní hlavě. Připravte se předem na variantu, že Vás nevlastní dítě nepřijme. Když tohle ve své hlavě zvládnete, budete mnohem lépe zvládat a snášet jeho toxické poznámky, tak jako toxické poznámky jeho druhého rodiče. Pamatujte: Kde je tlak, je i odpor. Nebudete-li tlačit, ustane odpor. A to i právě ze strany dítěte.
Jinak řečeno: Vaše cesta do srdce dítěte bude rychlejší a snazší, bude-li stát na lásce a trpělivosti. Nebuďte zlí, neoplácejte zlé, připomínejte si, že pro dítě je vztah s Vámi zprvu nepřirozený a nepochopitelný, proto je od začátku spíše v obranném či útočném postavení. Nezná Vás, proto se bojí a stresuje. A z toho plyne, že aby se přestalo bát a stresovat, musí Vás poznat. A to jako přítele. Osobu, která disponuje láskou a trpělivostí, a to bez ohledu na to, jak zle jí dítě nebo druhý rodič nakládají. Je to tak trochu jako s Popelkou a zlou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům