Byli jste šťastní s někým, kdo vypadal, že je šťastný s Vámi? Fungoval Vám vztah prakticky ve všech ohledech? Ale pak se protějšek zničehonic omluvil, že se „musí vrátit“ k předchozímu partnerovi? Nevíte, co dělat? Bolí Vás to, deptá Vás to? Prosím, vyslyšte tento můj vzkaz, ať o této možná mimořádně důležité fázi Vašeho vztahu zkusíte přemýšlet i trochu jinak.
Možná se už teď ošíváte: „Proč mluví o fázi vztahu, když náš vztah už skončil?“ To by ukazovalo na to, že neznáte mou knihu JáMy spřízněných duší – je o lekcích, kterými někdy procházejí páry, jež jsou přitom pro sebe stvořené. Těm lekcím se říká karmické zkoušky, protože dokážou změnit osud lidí. Právě takovou zkouškou se ti dva mohou ubezpečit, že k sobě patří.
Ale nebudu předbíhat. Třeba Marika mi píše: „Petře, jak mám věřit ve vztahy, když ode mě k bývalce odešel ten, komu jsem nic špatného neprovedla? Dokonce když odcházel, brečel a říkal, že lepší holku nikdy nepotkal. Tak proč ode mě odchází?”
Co dělá neuzavřená minulost
Jak píšu v knize JáMy spřízněných duší: Aby člověk mohl budovat přítomnost, musí nejprve uzavřít minulost. Jestliže v sobě neuzavře minulost, tak ta bude stále součástí jeho přítomnosti.
Může za to už pouhé soustředění. Člověk není schopen ve svém vědomí držet více než jednu myšlenku. Pokud se v hlavě nedokáže pustit předchozího partnera, nemůže, Mariko a vy všichni ostatní, dost dobře myslet na Vás, plánovat s Vámi budoucnost a vůbec řešit přítomnost s Vámi.
Básnicky řečeno: Dokud takový člověk nemá uzavřenou minulost, má ve svém srdci obsazeno. Ale tento pojem musím vysvětlit.
Proč není minulost uzavřená
„Mít ve svém srdci obsazeno“ neznamená nutně předchozího partnera milovat. Může to znamenat jen nedořešenou emocionální záležitost. Dovolte mi, ať to vysvětlím na sobě.
Možná jsem v předchozím vztahu udělal fatální chybu, po které jsem ztratil bezvadnou partnerku. Možná si její odchod neumím odpustit. Pořád na to myslím, tudíž stále žiju v minulosti, v lítosti z toho, co jsem provedl, a současně těkám do budoucnosti, do strachu, co když se mi to ještě někdy stane znovu.
Anebo to byla moje partnerka, kdo mě opustil bez vysvětlení, bez jakékoli mé viny. Trápí mě to. Jestliže nevím, proč se to stalo, může se to stát znovu. Možná mám nějaký otřesný nedostatek, možná se mi ho bála říct do očí, možná jsem něčím odporný a nemohu to ovlivnit, možná něco kazím a mohu to ovlivnit – co to tedy ksakru je?
Ať tak či onak, pokud v sobě kteroukoli z těchto minulostí KONSTRUKTIVNĚ neuzavřu, tak mohu být dál vůči sobě nebo druhým DESTRUKTIVNÍ a o všem velmi pochybovat.
Průsak do přítomnosti
Jeden příklad za všechny: „Ex-partnerka mi byla nevěrná. Odešla za jiným. Co z toho pro mě plyne? Možná nejsem atraktivní, v posteli dostatečně schopný, a chyba je ve mně. Možná je chyba v ženách, jsou to mrchy, všechny mě dříve či později podvedou.“ Stačí taková ukázka neuzavřené minulosti, která se fatálně propisuje do přítomnosti? Pamatujte si tu jednu myšlenku: Jestliže nevím, proč se něco stalo, mohu se oprávněně bát, že se to v příštím vztahu stane znovu.
Už toto je důvod, proč stojí za to přimět člověka s neuzavřenou minulostí, aby si ji uzavřel. Jinak přes veškerou naši snahu nedokážeme zpevnit jeho sebevědomí. Ne že bychom toho nebyli schopni, ale on se s námi může duševní přítomností míjet – ač k němu v přítomnosti mluvíme, on nás nemusí vnímat, jestliže je duchem v minulosti. Takové ne-vztahy se mění v jednostranné zoufalství.
A je tu ještě jeden psychologický rozměr: Pokud nemám sebevědomí vinou minulosti a zacházení mé předchozí partnerky, mohu mít sklon přát si, aby se ke mně předchozí partnerka vrátila. Ne proto, že bych ji tolik chtěl ve svém životě, ale proto, že mi její návrat spraví sebevědomí – že od ní chci slyšet nebo jinak vyjádřit: „Péťo, být Ti nevěrná byla chyba, jsi úžasný chlap, teď už to chápu.”
I pro ten vysněný moment, aby bývalý protějšek padl na kolena a odprosil, někteří lidé zůstávají jednou nohou v minulosti. Mají zranění, kterému se v psychologii žargonem říká zlomenina srdce.
Problém pouhé náplasti
Jak vysvětluji v knize JáMy spřízněných duší: Je to podobné jako se zlomeninou nohy. Zlomenina srdce bolí, nevyhovuje Vám a chtěli byste být co nejdříve v pořádku. Jenže to nejde už proto, že lidé se zlomeným srdcem mají syndrom hladového srdce – deficit lásky. To znamená: Chybí jim láska, objetí, povzbuzení. Připadají si nemilovaní,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům