1. Manipulace sobectvím
Proč se cítíme nepřirozeně, máme-li si nastavit osobní mez, když v přírodě je přirozené mít svou míru? Zjevně to nesouvisí s nastavením člověka, protože i ten se rodí schopen vymezit si jasně své hranice. Zjevně to souvisí až s jeho pozdějším životem, kde je mu vysvětleno, že „nastavení mezí je sobectví“. Že sobec je špatný člověk, nikdo ho nemá rád, zůstává osamělý a v nelásce hyne.
Opět je to jen poloviční pravda. A to definicí sobectví. Nikoli definicí aktu nastavených mezí. Ten není o sobectví, je o sebelásce.
Představte si Ďábla, který Vám zastoupí cestu se slovy: „Dej mi svůj život. Nedáš-li ho, jsi sobec.“ Váš čas je Váš život. Vaše energie je Váš život. Vaše sny i potřeby jsou Váš život.
Opravdu je tedy sobectví si toto vyhradit pro sebe? Opravdu je sobectví chránit si své hodnoty? Opravdu je sobectví nedat se zneužívat? Jistěže NE. Ale Vy přesto musíte říct: „ANO, je to sobectví. ANO, udělám pro Tebe, co si přeješ, bez ohledu na sebe.“
Nastavení si osobních hranic je naprosto přirozené už proto, že je to podmínka přežití. Pud sebezáchovy říká, že máme mít sami sebe rádi. Nevyzývá nás tím k sobectví, ale k sebelásce.
A to je rozdíl. Sobectví a sebeláska se odlišují jako noc a den.
Rozdíl
Sebeláska je schopnost postarat se o sebe. Mít sám sebe rád natolik, že nedovolím, aby mě někdo ničil, natož zničil. Sebeláska však neznamená izolovat se od všech lidí. Jen od NĚKTERÝCH lidí. A to zejména sobců. Sobectví říká: Já, na JEDINÉM místě já. Sebeláska říká: Já, na PRVNÍM místě já. To není totéž.
Vyznavač sobectví i vyznavač sebelásky mají žebříček hodnot. To je spojuje. Odlišné jsou však položky na něm. Sobec má na svém žebříčku hodnot JEDINOU položku: sebe. Nic a nikoho jiného. Nic jiného pro něj není důležité, nikdo jiný pro něj neexistuje. On, JEDINĚ on. Naopak kdo pochopil a pěstuje sebelásku, ten má na vlastním žebříčku hodnot MNOHO položek a sebe na PRVNÍM místě. To není sobectví, vždyť hned na dalších místech jsou jiní lidé. On je NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, ale ne jediný důležitý.
Kdo pochopil a praktikuje sebelásku, totiž zjistil, že abychom se mohli postarat o jiné, musíme se nejprve postarat o sebe. Nikdo z nás není schopen dát druhým to, co sám nemá. Abychom tedy mohli jiným něco dát, musíme to nejprve mít:
Nemáme-li dost klidu, nemůžeme ho poskytnout druhým.
Nemáme-li dost lásky, nemůžeme ji šířit dál.
Nemáme-li dost času, jak bychom ho mohli věnovat druhým?
Tudíž: Všechno začíná U NÁS, každý vztah s jiným člověkem. Chceme-li rozdávat jakoukoli energii, musíme ji nejprve mít, tedy ji buď ZÍSKAT ODJINUD, anebo si ji SAMI VYTVOŘIT. Sobec nikomu nic nerozdává, všechno si nechává pro sebe. Tím je v přímém rozporu se sebeláskou. Z dlouhodobého pohledu se totiž o sebe stará vůbec NEJHŮŘE.
Rozpor
Důležitost sebelásky obvykle chápe ten, kdo již pochopil život. Život lze nahradit synonymem změna. Kdyby život měl své logo, byla by to nepochybně sinusoida, křivka nahoru a dolů. Protože život jsou ustavičné změny. Dobré chvíle, pak lepší, špatné, pak horší. Jako čtyři roční období, připomenuté na sérii obrázků. Toto je naše cesta, kterou procházíme, a je nevyhnutelná.
Proto jsou důležití jiní lidé. Život totiž není jen o tom, že nám je dobře a všechno se daří. Život je také o neblahých momentech, které se cyklicky vracejí a v nichž si nevíme rady. Jako lidé totiž nejsme dokonalé bytosti – nikdo nedokážeme všechno, ale každý jsme odlišný. To znamená: Já mám jedno, Vy máte druhé. Ani jeden nemáme obojí. Když se však spojíme, obojí mít můžeme! Moje nedostatky vykryjí Vaše přednosti a naopak. Tam, kde já už tápu, Vy ještě zvládáte. Tam, kde já se už hroutím, Vy se ještě držíte. Tam, kde já ze svého úhlu pohledu nevidím cestu, Vy ji ze své opačné strany vidíte. Proto, když nám není dobře, druhý může dodat, co nám chybí – a nejen klid, lásku, čas.
Jenže je tu zásadní podmínka: Aby se to mohlo stát, nesmíme v mezidobí tyto lidi ztratit. A právě sobec svou sebestředností opomíjí druhé. Je přesvědčen, že je nepotřebuje. Tudíž vztahy nepěstuje. Jelikož je nepěstuje, nemá je. A já se ptám: Kdo mu pomůže, až si pomoci nebude umět?
Sobec nežije v realitě. Žije v iluzi, že on nikdy nikoho nebude potřebovat. Že mu nic nehrozí, že je dostatečně silný, znalý, odolný.
Ale nikdo není dokonalý, a sobec už vůbec ne. A jednou to pozná. Pak pochopí, že kdyby se skutečně měl rád, pak by druhé lidi nepřipravoval o sebe a sebe o druhé. Dojde mu, že nyní sice „musí“ pomoci někomu jinému, ale příště ten druhý zase pomůže jemu. Avšak za podmínky, že OBĚ strany chápou sebelásku. OBĚ!
Vyznavač sobectví myslí jen na sebe. A tím si enormně škodí. Vyznavač sebelásky myslí předně na sebe. A tím prospívá jak sobě, tak druhým. Jestliže totiž myslíte na svou vlastní energii, jen zdánlivě to vypadá, že je to pouze ve Vašem zájmu. Ne, ve skutečnosti pak máte dost energie pro druhé. Druhým můžete dát, co jim momentálně schází, a to zejména pokud ONI DOSTATEČNĚ NEMYSLELI NA SVOU ENERGII. (Budiž, nejsou dokonalí, možná zapomněli.)
Ale i Vy jste pouhý člověk. Jestliže tedy druhým dovolíte vyslovit NE – aby si udržovali, chránili nebo obnovovali svou vlastní energii –, pak ji mohou mít pro Vás, až zase Vy budete potřebovat pomoc od nich. Součástí sebelásky a osobního zájmu moudrého člověka tak je držet nad vodou nejen sebe, ale také ty, kteří pomohou držet nad vodou jeho.
Z toho plyne, že účelem sebelásky není držet všechny lidi. Jen ty, se kterými máme smysluplné vztahy. A že to nejsou všichni lidé na světě? To je dobře. Alespoň můžeme na ty, kteří po odfiltrování nesmysluplných protějšků „zbyli“, soustředit větší příděly svého času. Čím více se snažíme mít přátel, tím méně energie máme pro každého. Je tedy snazší věnovat se individuálně menšímu počtu osob než se pokoušet za každou cenu uspokojit úplně všechny.
Dost
Sebeláska je schopnost, která si velmi dobře rozumí s osobními hranicemi. Máte-li sami sebe rádi, všimnete si poměrně záhy, že pomáháte někomu, kdo je sobec a nazpět Vám energii nevrací. A všimnete si toho i proto, že věnujete pozornost stavu své energie a vyvážené bilanci má dáti/dal.
Sebeláska má navíc schopnost vycítit správný čas, kdy pochopíte, že všechnu energii, kterou tak dlouhou dobu a zbytečně dáváte sobci, můžete neprodlenně – a s okamžitým citelným účinkem – začít dávat buď jiné osobě, jež si Vaší energie váží víc, nebo sami sobě, a tím hned zajistíte, že energie ve Vašem rezervoáru nebude ubývat a lásky budete mít pro sebe dost. Stačí tu samou lásku, kterou dosud plýtváte pro nesprávné lidi, začít dávat těm správným. Sebou počínaje. I to je sebeláska.
Ale pozor! Sebeláska není jen příjemno. Sebeláska jsou i tvrdá a bolestivá uvědomění. Sebeláska vyžaduje upřímnost. A jedna z nejméně příjemných spočívá v přiznání sobě, že pokud jsme
dlouhou dobu jen dávali a nic zpět nedostávali, logicky jsme se jednoho dne vyčerpali. A to nebylo primárně vinou sobce, ale naší vlastní vinou, že jsme takový konec dovolili. Že jsme
sami sebe neměli v průběhu času dostatečně rádi, že jsme zapomněli na mez, že jsme sebe připravili o všechno.
Ale to nevadí. Uvědomit si to je první krok k návratu sebelásky. Proto pamatujte: Začít více myslet na sebe je nejlepší způsob, jak se postarat nejprve o sebe a pak o správné lidi, což jsou ti, kteří se také starají nejprve o sebe, aby se pak mohli postarat například o nás.
Je to jako ve vztahu mezi rodiči a dětmi. Cestovali jste někdy letadlem? Slyšeli jste, co učí pasažéry pro případ události poklesu tlaku vzduchu v kabině? Že kyslíkové masky, které se v nouzové situaci objeví nad hlavami, má rodič nejprve nasadit sobě a teprve potom dítěti.
Je to snad projev sobectví? Pochopitelně ne – rodič bez kyslíku těžko následně pomůže dítěti s problémem, s nímž si samo poradit neumí.
A tak, než někomu začnete „dávat kyslík“, přemýšlejte o tom, jestli máte vůbec kyslík sami. A jestli ten, komu se z posledních sil „chystáte dát kyslík“, není náhodou sobec, který PŘIJME, ale UŽ NEVRÁTÍ. V takovém případě nejde jen o něj, nýbrž i o Vás. Kdo totiž pomůže Vám, KDYŽ JEMU O VÁS NEJDE?
2. Historické stopy
Myslíte si, že máte sami sebe dostatečně rádi (ovládáte sebelásku), ale právě proto se bojíte říct druhým NE – že se tím připravíte o správné lidi? A i když Vám vysvětlím, že správní lidé
jsou ti, kteří respektují Vaše NE, trvá Vaše nemohoucnost vytyčit si osobní hranice? Cítíte, že „něco ve Vás“ je zřetelně silnější než Vy a nedovolí Vám jít za tím, co byste tolik chtěli?
Pak je čas seznámit se s bariérami a sabotéry ve své hlavě. Nejsou tam náhodou a rozhodně jste se s nimi NEnarodili. Jsou součástí Vašeho životního příběhu, Vaší minulosti.
Ruka s měchýřkem ve tvaru srdce patří Julii. Mladá žena se, jako já, rozhodla darovat krev. Vedle mého lůžka, kde už procedura běžela, pro ni sestřičky začaly chystat aparaturu. Julie zjevně přišla poprvé.
Chtěla totiž pomoci, ale současně se zákroku bála. Nevěděla, co ji čeká. Toho neznámého se lekla. Viditelně se začala třást a plakat. Přitom hleděla na mě, nehnutě ležícího vedle.
Usmál jsem se na ni, aby se uklidnila. „Nemusíte darovat, pokud nechcete,“ řekl jsem. Julie se v tom okamžiku zarazila a ZAMYSLELA. Zapojením prefrontálního kortexu procitla ze své obavy. „Promiňte, samozřejmě chci. Ani nevím, co mě to přepadlo. Šílené. Málem jsem odmítla udělat to, co je správné.“ Až se sama sobě zasmála. „Jak by mi asi bylo za pár minut, kdy už bych seděla v tramvaji? Vždyť ten strach bych tady NENECHALA. Vezla bych si ho S SEBOU domů.“
Julie řekla NE sama sobě. Věděla, co POTŘEBUJE, a rozhodla se to VYKONAT. Protože svým citem vytušila, co přijde pak, až to ZVLÁDNE. Radost. Sebeocenění. Hrdost. „Ale proč se to stalo?“ obrátila se na mě.
Stará nahrávka, která ožije
Vzpomínáte na myšlenku Sigmunda Freuda? Na děti jako destičky a rýhy v nich? Jako by to byly zvukové nahrávky. Psychologie jim říká emocionální stopy.
Kdykoli nás život vystaví podobné situaci, kterou máme z minulosti navnímanou, stará nahrávka ožije. Například procítíme to, co nám kdysi někdo řekl. Ale pozor, abychom si rozuměli: Obvykle si už nevybavíme přesná slova, která ten člověk vyslovil, jen přesnou emoci, kterou jsme tehdy měli. Nejčastěji emoci spojenou s momentem selhání. Nebo s prožitkem důležité potřeby, kterou si „bůhvíproč“ nechceme dovolit uspokojit.
Minulost je odpovědí. Máme například strach z následku. Neumíme ho přesně definovat, ale přesně ho cítíme. Je to ten samý pocit, jaký jsme měli tak dávno, že si to již konkrétně nevybavujeme, ale nahráli jsme ho do své emocionální paměti ještě jako děti, ve chvíli, kdy nám někdo například odebral sebelásku. Přesně to byl případ Julie.
Prádelní šňůra
V poslední knize L.E.Ž. (www.knihalez.cz) mluvím o modelu prádelní šňůry. To je šňůra, natažená mezi dvěma pevnými body, na niž se věší prádlo. Vlastností tohoto systému je, že zataháme-li více za KTERÝKOLI kus přikolíčkovaného prádla, rozkýve se CELÁ šňůra i s OSTATNÍMI kusy prádla. V nejčastějším případě jde o šňůru se čtyřmi zavěšenými kousky. Jsou to Bolest, Ztráta, Trest, Selhání.
Děti jsou mnohdy vedeny k poslušnosti tak, že se učí averzi k bolesti. Současně s tím si v nitru rozvíjejí averzi ke ztrátě, averzi k trestu a averzi k selhání. Představme si dítě, které přinese špatnou známku ze školy. Je potrestáno, přičemž trest spočívá ve ztrátě, jež bolí. Bolest ze ztráty se tedy v hlavě dítěte stává trestem za selhání. Špatnou známku zaplatí například dočasnou ztrátou osobní svobody, „domácím vězením“, pokud to dítě dostatečně bolí. Nebo odebráním hračky, kterou má dítě rádo, nekoupením nebo vyhozením štěněte, doplňte cokoli, co bude dítě bolet. Tak se učí dítě, že nesmí selhat, jinak přijde trest, spočívající ve ztrátě něčeho cenného, a tato ztráta ho bude bolet. A bolest nikdo nechce.
O prádelní šňůře hovoříme tehdy, když se VŠECHNY ČTYŘI nežádoucí jevy propojí v dětské hlavě tak, že kdykoli někdo zvenčí „zatahá“ za jednu mrzutost, v dítěti se automaticky rozpohybují i ostatní tři a vytvoří se NEDÍLNÝ celek.
Příklad: Takto vychovaný jedinec je v dospělosti bolestně ZRAZEN svým partnerem. Cítí bolest. Tu si automatickou vazbou vyloží jako trest za možné selhání, kterého se v minulosti mohl dopustit, a tato chyba zavinila ztrátu partnera. Nebo: Takto vychovaný jedinec je v dospělosti nucen svým zaměstnavatelem přistoupit na nižší mzdu. Nevzpírá se. Vybaví si, že někdy selhal, a tudíž je „zaslouženě“ potrestán takovou finanční ztrátou, která ho bolí. Nebo: Takto vychovaný jedinec je v dospělosti postaven před úkol, který hrozí selháním. Automaticky si ve své emocionální paměti představí bolest, nevyhnutelně spjatou s blížícím se trestem a ztrátou. A tak raději od úkolu odstoupí či ho vzdá.
Chápete? Je-li dítě takto vychováváno, v budoucnosti není důležité, o CO (který kus prádla) v životě zavadí – rozhýbe to beztak celou šňůru. Jako u Julie: Představa značné bolesti v ní vyvolala pocit, že dělá chybu, která bude potrestána jistě i ztrátou života (nejspíše „vykrvácením na lůžku“). A stačilo jen v její mysli obnovit tuto logiku: Bolest souvisí se ztrátou, trestem a selháním. Při jakékoli bolesti (byť zaviněné lhaním partnera) pak může vznikat pocit vlastního selhání, zaslouženého trestu a nevyhnutelné ztráty (partnera).
Přízrak nehodného člověka
Slovo „hodný“, slýchané v dětství odevšad, zní nevinně, mile. Přitom je svým založením silně toxické. Být „hodný“ totiž znamená být hodný NĚČEHO – být hodný dobrého zacházení, být hodný lásky, být hodný přátel. Chovat se tak, že si ZASLOUŽÍME něco pozitivního. Nechováme-li se tak, jak druzí chtějí, jsme „nehodní“ (jejich náklonnosti).
Tlak na to být hodný přirozeně vede dítě k vyklánění se ven (snaze zavděčit se druhým lidem) a definování vlastní osoby podle toho, jak ji nálepkují druzí (říkají-li, že dítě je něčeho
„nehodné“, pak je to automaticky pravda – tak uvažuje). Následkem toho se nechválené dítě cítí jako nedostatečné. Nedostatečné znamená, že toho pro druhé nedělá dostatek. A tak se musí snažit dělat víc. Bez ohledu na to, kolik pro druhé dělá, rozhodující pro něj musí být to, ZDA UŽ JE CHVÁLENÉ. Není-li stále chválené, musí ještě přidat. Jinak z nechválení plyne bolest, pocit ztrácení druhých, a to jako zasloužený trest za vlastní selhání.
Z toho plyne: Nechválí-li druzí lidé, „chyba je vždy v dítěti“. Ono je „vinné“, ono je „špatné“, ono je pochvaly „nehodné“. A jediný, kdo má právo toto rozhodnout, jsou právě ti druzí.
Co si myslí dítě, je „nedůležité“. Tímto způsobem se učí už malé dítě přemýšlet. Vzniká tak závislost na vnějším ocenění. A ta závislost má fatální přesah do sebevědomí dítěte. Ve špatné známce od učitele se totiž dítě dozvídá nejen to, že je „nedostatečné“, ale také že „ničeho nikdy nedosáhne“, že jej „nikdo nebude mít rád“, že „zůstane osamělé“ a jako nešťastné „zahyne“. A to všechno jen na základě VNĚJŠÍHO hodnocení třeba i JEDNOHO učitele!
Dítě se učí, že pokud necítí lásku zvenčí, „nezaslouží“ si ji zevnitř. Bez vnější lásky nemůže být vnitřní láska! – Touto zvrácenou logikou je dítě odkázané na vnější svět a teprve s jeho projevem ocenění má „právo“ být (chvíli) šťastné. Zvrácenost tkví v tom, že se dítě učí negativnímu přístupu k sobě – ve chvílích, kdy sebelásku nejvíce potřebuje (když nedostává lásku zvenčí), ji samo sobě záměrně nedává, aby se bolestně trestalo za selhání – ztrátou sebelásky. Toto je model, kterému se dítě učí tak soustavně a dlouhodobě, až si na něj zvykne. Zvyk znamená, že pak tento model uplatňuje samo na sobě, i když žádný toxický dospělý poblíž není. Za dospělé pak dělá...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům