Jistě jste si toho už ve svém životě všimli. Osobní hranice nejsou pevné, ale pohyblivé, dynamicky se mění. Vnější hranice se totiž nastavují podle hranic vnitřních. Ale to, co dnes cítíme jako důležité a přes co nejede vlak, už zítra platit nemusí. Typicky: Dnes se potřebujeme soustředit na úkol a uzavřít se před okolím, ale zítra už můžeme být otevření, protože jsme úkol úspěšně dokončili. To znamená, že pro naše okolí nemusí být lehké se v našich osobních hranicích vyznat – co bylo včera, dnes již není.
To je důvod, proč potřebujeme začít pokaždé UVNITŘ: Co momentálně chci, co momentálně nechci. Co se mi momentálně líbí, co se mi momentálně nelíbí. Druhý musí vědět, co se v naší hlavě děje a proč. A je pochopitelné, že k tomu může mít své komentáře. „Nevíš, co chceš.“ „Jednou to, podruhé ono.“ „Jsi vrtkavý jako korouhvička na kostele.“ „Jsi nějak moc náročný.“ Tyto vnější názory se mohou změnit ve vnitřní pochybnosti. A zvláště v rodinných vztazích.
Bude to tak, protože vždycky tomu tak bylo
Tím, co nám brání poprvé si nastavit osobní hranici, je zvyk. Nejsme zvyklí se ohradit zejména proti rodičům. Celou výchovu to zpravidla bylo tak, že rodič řídil a my jsme poslouchali. Neurčovali jsme, co je pro nás důležité. To rodič nastavoval naše cíle, směr i kroky. A některý rodič nemusí dost dobře chápat, že by to časem mělo být jinak. I on si zvykl. Ale POTOMEK nezůstává navždy DÍTĚTEM
Že za potomka v dětství určují osobní hranice jeho rodiče, je pochopitelné. Dítě ještě nemá kritické myšlení. Když mu cit něco napoví, jde za tím. Jako v pohádce: Vidí-li zámek, jde odhodlaně vpřed a netuší, že v cestě je močál, kde lze zahynout. V reálném životě však dítě nepotká pohádkové bytosti. Ušetřit některé bolestné zkušenosti mu pomáhá rodič. On je tím důležitým rádcem. A nejenže je dospělý, má i vlastní zkušenosti s cestou, jíž se dítě chystá vydat.
Tento model se ovšem časem mění. Dítě nabývá kritického myšlení, je schopno rozporovat i cizí doporučení, ztrácí vrozenou důvěřivost a ponaučené již několika zklamáními více používá mysl než cit. Říkáme, že nabylo VLASTNÍ rozum. Tím se – zejména v období dospívání (puberty) – dostává do vnitřního zápasu, kdy se vymezuje vůči okolí. Snaží se uchopit VLASTNÍ potřeby, které se pružně proměňují stejně jako jeho vnitřní osobní hranice. A navenek působí paradoxně: Jedinec chce být sveřepě sám, ale současně s ním cloumají vztahové pudy. Na jednu stranu se chce o sebe starat sám, ale na druhou potřebuje stále ochranu a zázemí. A do toho působí rodič, který ze svého pohledu „ví nejlépe“, jak se životem svého potomka naložit, a má sklon poučovat toho, kdo už poučovat nechce, na mnohé si chce přijít sám. A tak rodič trpí, když dítě při vlastních krocích trpí.
Odlepit se od rodiče není snadné, ale je to nutné. Problém je, že k tomu musí potomek změnit vnitřní osobní hranici, kterou cítí, ve vnější hranici, kterou nahlas nastaví. To je první bolestivý, ale i úlevný krok. Jistě, dokáže to. Bohužel, často kosa narazí na kámen. Rodič nemusí být připraven jakoukoli hranici svého potomka respektovat (přece tomu tak nikdy nebylo, rodič směl vstupovat do svobodného prostoru dítěte kdykoli, a to bez zaklepání), a to dokonce i v pokročilé dospělosti takového potomka. A potomek může být zmaten. Není hulvátské rodiče vyhnat, odmítnout? Zejména: Není to hulvátské, když to rodič za hulvátské označuje? Tehdy nabývá na významu psychologická metoda tří mikrofonů. Vypadat může například takto:
Síla tří názorů
Metoda tří mikrofonů obecně pomáhá tam, kde máme sklon negativní názor jedné osoby automaticky chápat jako pravdu. Zejména když se dotyčná osoba negativně vyjadřuje o nás. Sem může spadat právě monolog rodiče na naši adresu. Je slušností vyslechnout si ho. A pokud jsou ona slova bolestivá nebo toxická, odosobněně. Tedy vyslechnout si je – lidově řečeno – jedním uchem tam, druhým ven. Aby NIC NEZŮSTALO V NÁS.
Pak je dobré zeptat se na názor ještě JINÉ osoby (možno též druhého z rodičů, jsou-li schopni rozmanitosti pohledů). O stanovisko můžeme požádat kamaráda, kolegu, své dítě. Například: Opravdu jsem tak špatný? Opravdu je můj postoj tak neobvyklý? Opravdu má rodič řídit život svého potomka i v dospělosti? (Otázku volte dle konfliktu, který Vás trápí.)
Často se stane, že názor druhé osoby není totožný s názorem té první. Ba že oba názory jsou naprosto protichůdné. Tím se naboří náš návyk považovat názor rodiče automaticky za pravdu. MOŽNÁ pravdivý je, možná ne.
A třetí mikrofon můžeme přiblížit k sobě. Co opravdu cítím? Kde je MOJE pravda? Z toho pak může vyplynout i tato forma aplikované metody:
„STATEČNĚ SNÁŠET rány osudu a ODVÁŽNĚ SE JIM VZEPŘÍT jsou dvě odlišné věci. To první je o pasivitě, to druhé o aktivitě. To první znamená čekat, co přijde, to druhé znamená snažit se to ovlivnit a spoluvytvářet. Neříkat NE a trpět kvůli tomu je statečné. Odvaha ovšem znamená říct NE a přistoupit k činu. Ale pozor, odvaha neznamená nemít strach, nýbrž nedat se jím ochromit.“
Ernest Hemingway
spisovatel, nositel Nobelovy i Pulitzerovy ceny
Kouzlem této metody je, že se mění rovnováha sil z dětství. Názor rodiče (bez ohledu na výsledek zpovědí dalších osob) už pro nás není dominantním a řídicím, jen jedním z řady. Navíc vyšší hodnotu dostává náš VLASTNÍ názor, ve srovnání s názorem rodiče si polepšuje i náš VLASTNÍ cit. Může se pak stát, že u prvního uvedeného pracovního listu (Co MÁ dělat rodič, Co dělá MŮJ rodič) dojdeme k závěru, že definice SKUTEČNÉHO rodiče nepokrývá NAŠEHO rodiče. Můžeme dojít k přesvědčení, že SKUTEČNÝ rodič svého potomka podporuje, povzbuzuje a stojí při něm v těžkostech. Co když náš rodič to nedělá? Co když ten nás naopak dehonestuje, ponižuje a zadupává v těžkostech, a to i v dospělosti? Je to tedy RODIČ? Nemusíme mluvit o osobě oficiálně uvedené v rodném listě. Můžeme si totiž důvodně položit otázku: Je rodičem jen ten, kdo nás počal nebo přivedl na svět, anebo je rodičem ten, kdo se jako rodič (v uvedené definici) SKUTEČNĚ CHOVÁ?
Odpověď může určit osobní hranici našeho vnímání rodiče. A také způsobu, kterým s ním zacházíme. Někdo je schopen dosáhnout radikálního pohledu stylem: Pokud se jako rodič nechováš, pak Tě za rodiče nepovažuji. Neboli: Pokud mě nesrážíš, je mezi námi všechno v pořádku. Pokud mě však srážíš, pak to již v pořádku není a já si podle toho vztah k Tobě upravím.
Zdá se to hrubé, nezvyklé, pocitově neuskutečnitelné, že? Copak se můžeme rodiči vzepřít? Copak můžeme rodiče zpochybnit? Ale náš vlastní pocit je odpovědí.
Navíc stačí poskytnout „mikrofon“ jiné osobě. Poznáme, že KAŽDÝ má nějak nastavené vnitřní hranice. Každý po svém. Tudíž bychom měli i my. Je to přirozená součást sebepoznávání. A to, že následně tyto vnitřní hranice převedeme do vnějších (řekneme: „Toto už mě bolí!“), znamená jak naplnění osobní potřeby, tak důkaz intimity, schopnosti vpustit jinou bytost (i kdyby to byl rodič) do svého nitra, říše slabostí. Jistěže toho ta bytost může zneužít. Ví-li, co nás bolí, může nám od té chvíle ubližovat. Ví jak. Ale hranice jsou od toho, abychom poznali zejména druhé. Kdo nerespektuje naše hranice, nerespektuje ani nás.
Tři vnitřní mikrofony
Emocionální intimita ve vztahu neznamená vysvléci se před člověkem do naha tělesně, ale citově. Obnažit před ním své vnitřní hranice, práh a pásmo své bolesti a doufat, že nám neublíží – že se nám nevysměje, jako kdyby šlo o nahé tělo. Obnažit své city ale předpokládá, že je známe. A abychom je znali, musíme se v sobě pohrabat…
Ne jednou za život. Hranice jsou přece dynamicky se proměňující entita. Proto je dobré o sobě přemýšlet častěji a uvědomovat si: Mám pocit, že tohle mi nevyhovuje. Jakkoli ta činnost působí jako bolestná – hrabat se v tom, co nám vadí –, vede k většímu bezpečí. Je to jako zamyslet se nad tím, kudy by do našeho příbytku mohl vniknout zloděj. A toto slabé místo zabezpečit nějakým NE – zámkem.
Předně se musíme umět vyrovnat s emocemi. Ta...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům