RICHARD BRANSON patří mezi tisíc nejbohatších osob planety. Jeho investiční majetek činí v přepočtu asi sto miliard korun. Přitom vyrostl jako dyslektik. Tato specifická porucha čtení přináší dětem i dospělým takzvané vrstvené potíže. Nejenže jim komplikuje získávání vědomostí pomocí čtení, ale vytváří negativní souvislosti ve zhoršeném sebevědomí, snížené ochotě navazovat nové vztahy a vůbec nebezpečí, že dyslektik bude ve společnosti spíše předmětem výsměchu než úspěchu.
Dnes je to SIR Branson. Řád britského impéria nezdědil, ale obdržel. Není aristokrat, rád říká, že je obyčejný chlap, ale musel mnohé pochopit. Například: Co je mez.
„Rodiče se mnou, vzhledem k mé dyslexii, bohužel zacházeli jako v bavlnce. To mi spíše neprospělo. Nic jsem NEMUSEL, a tak jsem nic NEUMĚL. Lenost a pohodlnost byly mým druhým jménem. Nejvíce jsem se naučil až v momentech, když se se mnou nikdo nemazlil. Ale musel jsem si uvědomit, že je to k mému prospěchu.“
Kde končí rozmazlování
Jako sedmiletý školák byl o hlavních letních prázdninách u tety. Ta, když se dozvěděla, že se pořád bojí vody, slíbila mu jednu libru za to, když se do konce léta naučí plavat. „Snad celé prázdniny v Anglii pršelo. Pláž u řeky zela prázdnotou. Byl jsem svým způsobem šťastný. Alespoň jsem měl pro tetu výmluvu, proč se nemohu učit plavat. Teta mě ale rýpla do žeber a řekla: ,Jestli jsi chlap, pak naše sázka bude platit BEZ OHLEDU na počasí!‘,“ popisuje Richard osudové léto 1957.
„I poslední prázdninový den mrholilo. Teta na břeh řeky sezvala celou rodinu včetně mých sester a rodičů. Ukrutně mě bolel žaludek z toho, jak natěšeně se všichni tvářili, zvláště když je teta informovala, že mě NAUČILA PLAVAT. ,No tak, ukaž to, Ricky,‘ postrčila mě. Propichovaly mě zvědavé pohledy.“ Richard pod tlakem sešel do chladné vody. „V tom psím počasí jsem slyšel tetu: ,Dodejte mu kuráž!‘ Všichni mě ze břehu začali hecovat. Měl jsem strašný strach, přece jsem postupoval hlouběji do řeky, až jsem ztratil balanc, hlava mi sjela pod vodu a začal jsem se topit.
,Plav! Plav!‘ skandovali vesele všichni, zatímco já instinktivně máchal rukama, kopal nohama, pral se s vodním živlem o vlastní život, ani netuším, jak dlouho. Najednou jsem ale v prstech cítil trávu, JO, JÁ DOHMÁTL NA DRUHÝ BŘEH! Mé roztřesené nohy se zapřely a vzpřímily o bahnitý břeh, ohromen jsem se otočil a viděl jásající dav,“ vzpomíná. „Mimochodem, nedávno jsem to místo navštívil a je směšně úzké – jen na pár temp. Ale pro mě to tehdy bylo moře… Na těch pár metrech jsem poznal rozdíl mezi rezignací a úspěchem. Mezi studem slabochů a hrdostí vítězů. Stačilo jen to zkusit a nevzdát se. Nyní jsem to věděl....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům