Žebřík je předmět, který nám pomáhá stoupat výš. Anebo se alespoň udržet nad zemí. K tomu potřebuje takové body, o něž se můžeme dostatečně opřít nebo v případě pádu zachytit. Spoléháme-li se na body, které nás svou chatrnou konstrukcí zradí, nejenže padneme na dno, ale také se z něj nebudeme moci zvednout – bez nových funkčních opěrných nebo záchytných bodů.
Tato část tedy bude o strachu, který zpočátku vůbec nemáme. Nenapadne nás, že bychom tento problém někdy mohli řešit. Máme přece PEVNÉ body svého života. Lidi, kterým plně důvěřujeme. Teprve další zkušenost nás naučí, že vztahy, kterým věříme tak moc, nás pak mohou bolet tak moc.
Dvojitá zrada
Moment, kdy se dozvíte, že jste zrazeni, je náročný ke zpracování sám o sobě. Čím více chápete, že nemůžete věřit někomu, na koho jste dosud spoléhali, tím více zmatkujete, cítíte se v ohrožení. Přece když se to stalo jednou, může se to stát kdykoli… Když Vás zradil jeden člověk, považovaný za blízkého, může Vás zradit z Vašeho blízkého okolí kdokoli! To jsou úvahy, jaké se vinou syndromu SAD okamžitě rojí. Jsou základním projevem stresové reakce.
V ten moment se potřebujete přesvědčit, že „to není tak zlé“. Že se můžete o někoho, o něco opřít, zachytit. Akutně potřebujete něčí rameno, a na něm se vyplakat, něčí paži, a tou se nechat obejmout, něčí ucho, a do něj se vypovídat, něčí srdce, a tím být pochopeni. Už jen MÍT nablízku pomoc uklidňuje.
Na jakou osobu/jaké osoby byste si vzpomněli?
Podívejte se, prosím, na ta jména ještě jednou. Skutečně jim můžete věřit? Opravdu Vás ti lidé nikdy nepodrazili? Pokud ne, máte v nich poklad. Představte si však, že by Vás některá z těch jmen zranila… Připadá Vám to nemožné? Karolína si myslela totéž. Přesto ji v jeden moment zradili hned dva nejbližší lidé. SPOLU.
„Byl to partner s nejlepší kamarádkou. Oba jsem ztratila.“ Tak to formulovala ona. Předně jsem Karolínu požádal o ZPŘESNĚNÍ POJMŮ. Partner s nejlepší kamarádkou ji zradit nemohli. Partnera s nejlepší kamarádkou ztratit nemohla. Dívala se na mě překvapeně. Nechápala totiž, že skutečného partnera a skutečnou nejlepší kamarádku nelze ztratit. Případem dvojité zrady lze pouze zjistit, kdo nebyl skutečný, nýbrž jen „partner“ a „nejlepší kamarádka“ v uvozovkách. A takové „blízké lidi“ v uvozovkách lze ztratit snadno.
Osoby, které se pouze tvářily jako blízké, nebyly skutečným partnerem a skutečnou nejlepší kamarádkou. Nicméně obě bodné rány do zad skutečné byly. A pekelně bolely. Tím více, když k energii úderu přibyl i psychický následek – Karolíně docházelo, že s oběma spojovala sladká očekávání a čím přesvědčeněji předpokládala, že skutečně jde o partnera a nejlepší kamarádku, tím větší, hořčejší a bolestnější bylo toto její zklamání.
Prvně ji napadalo, že BYLA CHYBA oběma věřit. Upozornil jsem Karolínu na její rozpoložení. Bylo negativní, OPAČNÉ. A proto: Ne, Karolíno, NEBYLA to CHYBA. Důvěra nikdy není chybou, hlavně tam, kde lidi dostatečně neznáme. Právě díky poskytnutí důvěry poznáme, na čem u nich jsme. Karolínina láska nabídla údajnému partnerovi a údajné nejlepší kamarádce šanci se projevit, ukázat, kým skutečně jsou a jestli Karolíniny důvěry zneužijí, anebo ne. Nebyla to Karolínina chyba. Byla to podmínka poznání, které je pouze třeba přijmout bez žhavých emocí jako ledový fakt.
„Nechápu, jak mi to právě oni dva mohli udělat,“ trápila se. Ale zbytečně. Při své inteligenci mohla rychle pochopit, že PRÁVĚ ONI DVA to nejenže MOHLI, ale i MUSELI udělat.
Příležitost a zloděj
Nemám rád rčení: Příležitost dělá zloděje. Není totiž přesné. Příležitost nevyrábí, ale IDENTIFIKUJE zloděje. (Už jsme si to objasnili na příkladu s bankovkou.) I milostná pokušení jsou takovou příležitostí, jak poznat, na koho se můžeme spolehnout a na koho ne, kdo by měl tvořit naše okolí a kdo jeho součástí být nemá a nikdy ani neměl. Karolíně jsem popsal, jak se vše z pohledu psychologie stalo:
1. fáze: Poskytnutí zbraně
Karolína se občas trápila vztahem. Chtěla, aby byl lepší. Mrzelo ji, co partner nedělá, anebo co dělá, ale jí se nelíbí. Nebyla nešťastná, jen si přála být šťastnější. Vyprávěla tedy o „partnerově“ představě i své vlastní „nejlepší kamarádce“. Komu jinému, když ji považovala za nejlepší kamarádku? Ani v nejtemnějším koutku mysli ji nenapadlo, že tím skládá své „nejlepší kamarádce“ zbraň, která bude jednou použita proti ní samotné. Ta žena totiž dostávala až pod nos střípky mozaiky, po čem Karolínin muž touží, ale od Karolíny nedostává, stejně jako co Karolínin muž místy nesnáší, ale Karolína na tom trvá. Sestavila si tak dokonalý obrázek o tom, co Karolínin muž CHCE SLYŠET.
2. fáze: Zhmotnění snu
Jednoho dne Karolínina „nejlepší kamarádka“ pozvala na kávu Karolínina partnera. Tajně. Ne jako Karolínina obhájkyně, ale žalobkyně. Díky Karolínině otevřenosti při rozhovorech s ní měla toho muže PŘEČTĚNÉHO. „Ach, jak mi chybí partner, který by si přál to, co já (vyjmenovávala JEHO tužby). Ach, jak já bych si vážila muže, pro kterého by bylo důležité to, co pro mě (popisovala JEHO hodnoty). Ach, jak bych se obětovala pro muže, který by se mnou dělal to, o čem sním (zmiňovala JEHO potřeby).“ Žena tak Karolínina muže šokovala tím, jak by chtěla přesně to, po čem ve skutečnosti roky touží on, a jak by nechtěla přesně to, co ve skutečnosti roky odmítá on. „Cože? Ona Ti tohle upírá a tamto po Tobě požaduje?“ předstírala úžas. „Neměla bych to říkat, je to nejlepší kamarádka, ale škoda, že jsem Tě nepoznala dřív. Co bych za Tebe dala…“
Karolínin muž byl od té chvíle na vážkách. Má pokračovat ve vztahu, který mu často nevyhovuje, nebo začít vztah, který by mu zcela jistě vyhovoval? „Tolik mi chybí divoký sex,“ slyšel, když právě na absenci vášnivějšího milostného kontaktu si Karolíně nedávno stěžoval. Při každé schůzce s ní bez dechu naslouchal, jak dokonalou spřízněnou duší by mu Karolínina „nejlepší kamarádka“ byla. Musel se už štípnout do kůže. Ne, nezdálo se to. Seděl před ním jeho zhmotněný sen. Ta žena byla oblečená, jak vždy snil, ale Karolína to odmítala. Ta žena byla navoněná, jak vždy snil, ale Karolína to odmítala. Ta žena v posteli prováděla praktiky, o kterých vždy snil, ale Karolína je odmítala. „Taková náhoda, že to je zrovna Karolínina nejlepší kamarádka,“ přemítal. Mýlil se. Žádná náhoda.
3. fáze: Dokončení krádeže
William Shakespeare napsal již v šestnáctém století: „My muži dokážeme být ve slibech tak velcí, ale v lásce tak malí.“ Karolínin muž byl tak malý, že neviděl celou hru. Co viděl, to byl jedině „dramatický rozdíl mezi oběma ženami“. S Karolíninou „nejlepší kamarádkou“ najednou prožíval vše, o čem kdy snil. Připadal si v nebi. Po návratu ke Karolíně pak každý den trpěl obyčejným životem a nevyhovovalo mu leccos. Byl z toho mrzutý, otrávený, nespokojenost dával najevo. A utrápená Karolína hned utíkala za „nejlepší kamarádkou“, aby se jí svěřila, aby jí – aniž to tušila – znovu a víc nabila tu zbraň, která se hlavní obracela proti ní. Čím více informací ta žena měla o tom, co Karolínin muž nárokuje a nedostává, na co si stěžuje a kvůli čemu chce od Karolíny odejít, tím jasněji chápala, jak ho ještě více okouzlit, co (na rozdíl od Karolíny) dělat či nedělat, o čem mluvit nebo nemluvit, jak se stát ještě více PROTIKLADNOU, zvýraznit rozdíl mezi ní a Karolínou. Až jednoho dne ten muž od Karolíny odešel. Když se zdrcená Karolína zeptala ke komu, vyrazil jí dech. „Cože? Moje nejlepší kamarádka?“
Seděla v mém křesle a neuměla zformulovat své pocity. Není divu. Je to totiž moment, kdy nemůžete uvěřit tomu, co slyšíte nebo vidíte. A přitom musíte věřit tomu, co cítíte. A to, co cítíte, pekelně bolí. Nechápete proč. Proč to udělali, čím ztratila muže, čím ztratila ženu, co provedla špatně. Přitom je jen jedno protože. Protože jsou na světě lidé, kterým nemůžete věřit, i když si o nich myslíte, že jsou to Vaše spřízněné duše. Nejsou. Basta. Psychologie hovoří o bodnutí do zad. Ne náhodou. Pokud totiž s někým spojujete naději, že jde o skutečného partnera nebo přítele, nezdráháte se k nim točit zády. Tím záhy poznáte, co jsou zač. Bez toho otočení to nezjistíte. Nedáte jim totiž dostatečnou příležitost BODNOUT VÁS.
Fixujte, prosím: Skutečné partnery a přátele nepoznáte podle toho, jak se k Vám chovají tváří v tvář, ale za Vašimi zády. Ti skuteční Vás právě v té chvíli ochrání. Vědí, že Váš život visí na vlásku. Naproti tomu ti falešní Vás právě v té chvíli zraní. Vědí, že Váš život mají v hrsti.
Tváří v tvář pravdě
Přijmout pravdu často není lehké. Proto mnoho lidí upřednostňuje lež. Snaží se ty, kdo je zradili, dál vnímat jako své partnery a přátele, nebo jejich zradu vztahují ke „své chybě“, tu se snaží dohledat, vymyslet, vyrobit. Je pro ně lehčí vinit sebe než druhé. A to většinou proto, že trestat sebe je pro ně už běžné, v minulosti si na to zvykli a další ránu unesou. Říct „Oni mě zradili kvůli tomu, jaký jsem já“ je lehčí než říct „Oni mě zradili kvůli tomu, jací jsou oni a já to neviděl“. V prvním případě jsme totiž špatní jen my a volbou blízkých lidí jsme NEUDĚLALI ŽÁDNOU CHYBU. NEJSME SAMI. JSME jen NEDOSTATEČNÍ. Ve druhém případě nemáme v okolí žádný opěrný a záchytný bod. A samoty se bojíme, to už raději vezmeme vše na sebe.
Realitě však může odpovídat ještě jiná varianta: že NEJSME špatní a svou důvěrou těmto lidem jsme NEUDĚLALI chybu. Chybu naopak dělají oni, když si nás neváží nebo nechápou, koho v nás ztrácejí. A jednou na to přijdou. Tedy: My jsme NEZTRATILI. My jsme jen byli ZRAZENI. A cizí zrada vypovídá o tom, jací jsou DRUZÍ. Ne my. Toto potřebovala navnímat Karolína. Uvědomit si, že:
- Skutečný partner a přítel nás zradit nemohou. Zrady jsou schopni jen ti, kdo se jako partner a přítel tváří, ale ve skutečnosti jimi NEBYLI A NEJSOU.
- Falešný partner a přítel jsou mnohem horší než zjevní nepřátelé. Zjevnému nepříteli logicky nedůvěřujeme – víme, že nás chce a dokáže zranit. Proto mu příležitost ke zranění nedáme, neotáčíme se k němu zády. Tedy: Pokud jsme se důvěřivě otočili zády, předpokládali jsme, že to NENÍ nepřítel.
- Bodne-li nás někdo do zad, nemůže to být skutečný partner a přítel. A nemůže to být ani zjevný nepřítel, k němu se zády neotáčíme. Jedinou zbývající možností, kdo nás mohl bodnout do zad, je NE-SKUTEČNÝ, falešný partner a přítel.
Fixujme: Zradit nás může jen ten, komu věříme a od koho to nečekáme. Kdybychom to čekali, nevěříme mu. Důvěřujeme mu, protože doufáme, že nás nezradí. Možná si už i myslíme, že dotyčného tolik známe, že mu můžeme věřit. Jeho zrada je ovšem neklamnou informací o tom, že jsme ho dost neznali. Kdybychom ho znali, vedli bychom ho v kolonce skutečných nepřátel, nikoli skutečných přátel.
Zrada však nikdy není naše, ale JEJICH rozhodnutí. Naše vůle byla budovat s nimi vztah. JEJICH vůle byla nás zranit. Toto byla těžká realita, s níž se musela Karolína vyrovnat. To znamená: Přestat hovořit o SVÉ chybě a začít mluvit o JEJICH charakteru, hodnotách, spádech. Přestat řešit ILUZE a DOMNĚLÉ vztahy a začít používat SKUTEČNOST a SPRÁVNÉ pojmy: „Partner“ nebyl žádný partner a „nejlepší kamarádka“ nebyla žádná kamarádka. Toto nebyl můj nebo Karolínin názor. Toto Karolíně ukázali ONI SAMI dvojitou zradou.
Karolína přestala tvrdit, že ztratila partnera i nejlepší kamarádku. Ani jedno ve skutečnosti neměla. Jak to mohla ztratit?
Tři kroky ze tmy
Jako by mé křeslo bylo dno. Karolína v něm tonula, neschopná jediného pozitivního pokroku – jediného kroku zpátky do života. Přitom od dveří byla jen tři kroky. Tři malé kroky:
1. Odpusť si slepotu
Nebylo divu, že se nemohla pohnout. Byla těžká. Plná negativní páry, kterou potřebovala upustit. K tomu však potřebovala najít ventil, schopný přetlakovanému člověku ulevit. Tomuto upouštění se v...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům