Že kdo Vás přivede na svět, tomu máte být doživotně vděčni, oddáni a starat se o něj bez ohledu na jeho chování vůči Vám?
Nebo si – z druhé strany – myslíte, že koho přivedete na svět, ten Vám už náleží a musí poslouchat bez ohledu na věk, pořád je vůči Vám pouhým dítětem?
Anebo jste toho názoru, že je-li někdo jednou Váš příbuzný, ten má právo určovat Váš život, vetovat Váš dosavadní směr, tomu jste povinováni se zpovídat a žádat o jeho souhlas?
Přikyvujete? Tak vyřknu kacířskou otázku: A CO KDYŽ NE?
Základním nástrojem manipulace je lež. Neznamená to ale, že o úspěšném zmanipulování naší osoby rozhoduje NĚČÍ lež. O tom, zda podléháme něčí manipulaci, rozhoduje to, když jeho lži VĚŘÍME. Když se jeho lež stává NAŠÍ.
Manipulace je tak svým způsobem náš problém, naše chyba – a to je dobře. V nás je v tom okamžiku i řešení. Dalo by se zjednodušeně říct: Nejlepší obranou proti manipulaci je NEVĚŘIT jí. Pak by se úspěch manipulace rozplynul.
Ano, manipulace potřebuje pro svůj efekt VÍRU. Přesvědčení manipulovaného, že NEMÁ NA VÝBĚR. V partnerském vztahu je manipulace obtížnější, protože partnera při troše fantazie můžeme vyměnit, kdokoli jiný se může stát naší novou spřízněnou duší. V rodinných vztazích ovšem užívají manipulátoři emoční páku „Tátu/mámu máš jenom jednoho“.
Jinak řečeno: Nelze tak lehce opustit rodinu a najít si novou. A to zejména tehdy, pokud VĚŘÍME, že rodinu dělá krev.
Předně, nedivme se, že tomu věříme. Odmalička jsme jako děti vedení, že rodičům se neodporuje. Že neposlouchat je znamená vystavit se zasloužené nelásce, izolaci, opovržení. Nehodné děti nemá nikdo rád. Být hodný přece znamená být hodný lásky, ocenění, štěstí. Kdežto nebýt hodný znamená sám si rozhodnout o tom, že nebudu hodný ničeho dobrého, ani dobrého zacházení.
Manipulace v rodině tak může proudit oběma směry. Dítě, které neposlouchá rodiče, je přece „špatné dítě“. A rodič, který ubližuje dítěti, je přece „špatný rodič“. To je důvod, proč mnoho manipulací na trase rodič – dítě jde daleko za práh dosažení věku dospělosti.
Rodič může mít dál pocit, že MÁ, BA MUSÍ určovat směr života svého dítěte. A dítě zase může mít dál pocit, že se o něj rodič MÁ, BA MUSÍ doživotně starat.
Na obě strany tedy platí: V rodinných vztazích není lehké být sám sebou, jelikož kolem Vás je stále někdo, kdo Vás chce měnit k obrazu svému. A tím také začneme.
Jak dokázat být sám sebou mezi lidmi, kteří Tě chtějí měnit k obrazu svému
„Rodiči, proč jsi s tímhle člověkem, když mně se nelíbí?“
„Dítě, změň partnera, s tímhle budeš nešťastné…“
„Buď tohle uděláš, nebo jsme spolu skončili!“
„Buď s tím přestaneš, nebo už nikdy neuvidíš své vnouče!“
Nikde není takový potenciál zahořklosti a ubližování jako v širší rodině. Manipulátoři v ní mají hody.
Emoční pouto v rodině totiž není živené jen zamilovaností či láskou, ale také historií a povinností.
Mít špatnou image jako rodič či dítě může znamenat řadu problémů, přesahujících samu rodinu. Nepřidá to člověku v práci ani mezi přáteli.
A supi v širší rodině se tím spíše slétají na kořist. „Měla by ses omluvit!“ „Měl bys nás poslechnout.“
Měl bys… Manipulativní pojem. Co totiž znamená? Že jsou určité normy. Řekl bych kulaté normy. Nejde totiž o zákony. To by pokyn zněl jinak: MUSÍŠ!
Měl bys však říká, že nemusíme, ale následky si poneseme. Měl bys říká, že se nám někdo rozhodl mluvit do života. Ba si přisvojuje autoritu dávat nám více než doporučení. Jako by pronášel: „Neříkám tak ani tak, ale na moje slova rozhodně dojde.“
Zkušenost Oscara Wildea
Pozoruhodná myšlenka. Navíc ji nevyslovil náhodou.
Když mu bylo rovných čtyřicet let, přistihli ho v milostném opojení s mužem. Byl sám sebou. Čekal ho těžký žalář. Natolik těžký, že Wilde ochořel zánětem mozkových blan. Zemřel v pouhých šestačtyřiceti letech.
Než skonal, změnil si ještě jméno na Sebastian Melmoth. Provokativně, jak bylo jeho stylem. Sebastian podle svatého Šebastiána, odsouzeného na smrt pro víru a přesvědčení, Melmoth podle bájného ducha, který se škodolibě zjevuje věřícím a straší je, dokud nekonvertují k ďáblu.
Kurt Cobain, který se narodil o tři čtvrtě století později, měl Oscara Wildea hluboko v srdci a jednou pronesl: „Je lepší být nenáviděn pro to, kdo jsi, než milován pro to, kdo nejsi.“
Psychoimunologie je obor, který dokazuje přímou souvislost mezi stavem psychiky a imunitního systému. Říká: Je-li člověk v psychické pohodě, je daleko odolnější vůči nemocem. Otázka zní: Může být dnešní člověk v psychické pohodě? Budete-li se snažit být sami sebou, ale okolí s Vámi bude nesouhlasit, přesvědčovat Vás, kritizovat Vás, špinit Vás, vláčet Vás – budete pak psychicky v pohodě?
A obráceně, budete-li se snažit vyhovět všem kolem sebe, byť každý z Vašeho okolí má o Vašem životě jinou, svébytnou představu, a ani jedna se nepotká s Vašimi niterními potřebami – budete pak psychicky v pohodě?
Wilde se narodil silně zaměstnaným rodičům. Jeho otec byl přední irský oční a ušní chirurg, jeho matka známá básnířka a nacionalistka. Oscar býval často sám, až do deseti let se učil doma. Po opožděném nástupu do školy uchvátil učitele znalostí starořecké literatury, rozvinutým intelektem a řečnickými schopnostmi. Už méně pak osobitým vystupováním a extravagantním oblékáním. Sám to označil za zvláštní.
Tím prvním se odlišoval, a byl za to chválen, tím druhým se rovněž odlišoval, a byl za to kritizován. Nerozuměl tomu. Jakékoli normy vnějšího světa mu začaly lézt krkem.
Ve třiceti se oženil. S manželkou se přestěhovali do Londýna a Oscar se snažil být lepším otcem, než jakého měl sám – věnoval se, co mohl, dvěma synům. Když však dětem bylo pět a šest, sblížil se s mladým lordem Alfredem Douglasem. Co sblížil, zamiloval se. Alfredův otec, markýz Queensberry, nato ztropil skandál na premiéře Wildeovy divadelní hry Jak je důležité míti Filipa. Přes nastavené společenské normy se Oscar odvážil žalovat milencova otce pro urážku na cti. Před soudem argumentoval osobní svobodou. Proces se obrátil naprosto proti němu. Ne milencův otec, ale on sám byl za přečin proti mravopočestnosti odsouzen k vězení a těžkým nuceným pracem. Především se však od něj odvrátila do té doby mu tleskající londýnská smetánka. I jeho žena, která sobě a synům změnila příjmení na Hollandovi.
Wilde pak řekl: „Je těžké být sám sebou ve světě, který se Vás stále snaží měnit v někoho jiného, kdo bude obrazu společnosti více vyhovovat. Chtěli mít ze mě pokrytce, protože je celá společnost pokrytecká. Od dětství je u Vás vždy někdo, koho musíte poslouchat, kým se musíte řídit, koho musíte žádat o svolení, a dětstvím to nekončí. Musíte pokračovat, i když jste už dávno dospělí.“
Jeho hry poté byly zakázány. Mimořádný umělec dožíval bez prostředků, těžce nemocný, odkázaný jen na pomoc přátel. Když umíral, byli u něj dva. Jen dva zbyli, zatímco celý svět Wildea opustil. Naopak Wilde opustil svět v hotelu d’Alsace na pařížské rue des Beaux-Arts. Proto je tento Ir pochován na slavném hřbitově Pére Lachaise v Paříži.
Škoda ho. Jaké ponaučení si vzít z jeho příběhu?
„Chybí-li Ti láska těch, od kterých lásku očekáváš, uvědom si, že naučit se milovat sám sebe může být začátek celoživotní romance.“
Oscar Wilde
Životní trable Oscara Wildea by nás měly dovést ke třem mentálním oporám ve chvíli, kdy vlivem vnějšího (společenského, komunitního, rodinného) působení slábneme.
1. Kolik očí Tě vidí, tolikrát jsi člověkem
I nejúspěšnější hudební skladby všech dob mají na YouTube nejméně tři procenta palců dolů. Z toho plyne, že se NELZE zavděčit všem. Každý jedinec je osobitý, má svůj neopakovatelný vkus, vlastní představu o tom, co je správné, historické normálno, jedinou pravdu.
A proto platí: Kolik lidí, tolik odpovědí.
Pokud chcete životem procházet se zdravou psychikou, přijměte tento první závěr za naprostý základ. Takto je prostě nastaven život.
Přijato? Můžeme jít dál.
2. Tvůj strach z nesouhlasu je logický
Druhá svízel, která je ale také svým způsobem v pořádku: mít nepříjemný pocit z něčího nesouhlasu. Zejména když hrozí odvržení rodičem nebo nejbližšími příbuznými.
Proč je to v pořádku? Jmenovaní lidé by měli vytvářet kruh našeho bezpečí. Tak to máme historicky nastavené v sobě od pradávna. Stejně jako naši reakci na to, když s námi nejsou spokojení. Jestliže nám dávají najevo, že nepatříme do jejich kruhu, můžeme mít stejné pocity, jako členové tlupy, kteří se usnesli vyřadit jednoho a nechat ho napospas divočině. Mimochodem, stejné pocity jsme měli jako děti, když nám učitelé uštědřili pětku nebo rodiče doma odepnuli opasek. NESOUHLAS znamenal TREST a BOLEST.
Jako děti jsme v takovém momentě nepochybovali o tom, že „jsme špatní a zasloužíme si to“. VĚŘILI jsme tomu. Protože jsme odmala byli vedeni k tomu všímat si názoru druhých a ŘÍDIT se jím.
Co na naši adresu řekl nejen učitel a rodič, ale jakýkoli dospělý, to pro nás musela být berná mince. Negativní hodnocení ředitelem školy znamenalo automatický cejch, že „nejsme dostateční a nic dobrého z nás nevyroste“.
Samosebou jsme se cítili nešťastně, nepoužitelně, bezcenně, a to dokud jsme názor učitele nepozměnili a JEHO známku si neopravili. Jen si vzpomeňte, kolik vlastního volného času jste byli ochotni obětovat, jen abyste se tentokrát už svému učiteli ZAVDĚČILI.
Všichni dospělí ROZHODOVALI, kdy už jsme „dost dobří“ a „dost hodní“ na to, abychom „prospěli u společnosti“. A dokud jsme představu nesplňovali, „muselo“ nás to bolet. Přičemž bolest nemá nikdo rád.
A tak strach z nesouhlasu, zakořeněný v nás mnohem hlouběji než jen z dětství, je ve skutečnosti strachem o život. Strachem z ohrožení, které může skončit naší záhubou.
3. Stres, vyvolaný odmítnutím, je také přirozený
Vidíme to v bizarních maličkostech.
Před zrcadlem hledáme, v jakém outfitu neuděláme ostudu. Před vyslovením každé věty přemýšlíme, zda ji přijme okolí, zda se bude druhým líbit, zda se někdo nebude zlobit.
U vlastních snů se rosíme obavou, zda nám svět, ve kterém žijeme, dá vůbec dovolení jít touto cestou.
To znamená: Víme, co nás učiní šťastnými.
Co nevíme, je to, jestli nám prostředí dovolí šťastnými být.
To jsme to společenským pokrokem dopracovali, že?
Historický mechanismus výchovy má děti vést k ochočení. Ke schopnosti „hlídat výhledově sami sebe“ tak, jak by nás hlídalo naše okolí. Ano, cílem je dosáhnout autocenzury.
Dopředu se stydět za své jiné hodnoty, jinou sexuální orientaci, jinou životní cestu, vedoucí mimo dav. Chápat, že naše štěstí NENÍ MOŽNÉ bez vnějšího souhlasu a schválení. Dav musí být vždy silnější než jedinec.
A znovu říkám: Je to svým způsobem v pořádku. Bez tohoto způsobu myšlení by lidstvo už patrně neexistovalo.
Lidští jedinci se v prehistorii chovali ryze naturálně, podle instinktů, více jako zvěř. Dělali vždy to, co aktuálně CÍTILI jako správné. Nepřemýšleli tolik. To přišlo až s časem, když poznali, že přemýšlet víc je výhodné. Třeba když vysledovali, že divoká zvěř se bojí ohně. Napadlo je oheň nejen udržovat, ale zkoušet i rozdělávat. Nečekat, až někde náhodou vzplane požár a vzniklé plameny jen živit, nýbrž ohýnek i založit.
A když poprvé zahořela řízená vatra, začít SPOLUPRACOVAT. Toto je klíčové slovo pro sebezáchovu lidského rodu.
Člověk není v přírodě největší, nejrychlejší ani nejsilnější. Umí však přemýšlet v zájmu spolupráce.
Jednou zřejmě dva pralidé zjistili, že se u ohně, své ochrany, mohou střídat. Jeden může spát, tedy dobíjet energii, druhý zatím hlídat a zatápět. A pak si tento úděl vyměnili.
Tehdy nastal do jisté míry úsvit i soumrak lidského myšlení. Člověk pochopil, že potřebuje druhého, a to nejen k plození. Že přijít o přízeň druhé osoby nebo celé tlupy znamená být odehnán od bezpečí ohně.
A ten pocit dostal i přívlastek. Jsi nespolehlivý. Jsi nežádoucí. Jsi bezcenný. Hybaj do chladu a nebezpečí divočiny. Staň se první položkou na jídelním lístku hladové zvěře…
Tehdy započal strach z osamělosti. Ze ztráty blízkých lidí. Být jimi odmítnut = být ohrožen na životě.
Proto už představa osamělosti vyvolává stres. A proto jsem tuto část FC Kurzu záměrně uvedl zelenou metodou.
Protože se potřebujeme zaměřit na efektivní zklidnění a zvládání rozdílných názorů uvnitř jakékoli rodiny.
Ať už za rodinu považujeme svou vlast, společnost, nebo opravdu ty, s nimiž nás pojí pokrevní příbuznost.
Vysvětlím, proč je to důležité.
První proč: Inkongruence
Carl Ransom Rogers, průkopník humanistické psychoterapie, jako první zformuloval inkongruenci.
Tento složitý termín popisuje rozpor mezi tím, co děláme, a tím, co chceme dělat. Někdy totiž vědomě a úmyslně děláme OPAK toho, co dělat chceme. A přitom si to vyčítáme.
Rogers řekl, že člověk vůbec nejvíce trpí tehdy, je-li vnitřně přesvědčen, že svůj život pojímá jinak než v souladu s pro něj důležitými osobami. Přičemž těmi důležitými osobami může být i celá společnost.
Tento jeho vnitřní tlak způsobuje, že sám v sobě pak vytváří rozpor mezi tím, v co sám věří a co je pro něj bytostně důležité, a tím, jakým směrem přesto žije. Člověk tak vědomě a úmyslně dělá to, co nechce nebo ho činí nešťastným. A to není všechno. To je teprve začátek.
Jeho mysl se s tímto rozporem potřebuje vyrovnat. Vymyslet proč. A tak tato mysl začne manipulovat realitu, dojde k takzvanému kognitivnímu zkreslení: Abychom si ospravedlnili, proč se chováme jinak, než považujeme za správné, mozek vytvoří překvapivě přesvědčivou variantu, proč není nutné udělat to, co považujeme za správné.
Uvedu jednoduché příklady, týkající se životosprávy.
Chceme přestat s kouřením. Víme, že nám cigarety škodí. A přece si znovu zapálíme.
Nechceme to. Je to JEN NA NÁS. A přece jdeme proti sobě.
Anebo: Rozhodneme se zhubnout. Slíbíme si každodenní běhání. Víme, že nám to pomůže, a přece se nepřinutíme. Přitom je to znovu JEN NA NÁS.
Jak je to možné? Mysl totiž, aby nám utišila vlastní bolest, dokáže vyfabulovat, že „na tom vlastně nezáleží“, že „kouření tolik neškodí“, že „žijeme jen jednou“, že „začít běhat můžeme jindy“.
Podle Rogerse za to může obranný mechanismus v mozku, který vytěsňuje bolest. Není to racionální přístup, protože naše problémy se tím nevyřeší, jen zametou pod koberec. Jako odpadky, které vinou lenosti nevyneseme z bytu. Pod kobercem se v čase začnou rozkládat a zapáchat.
Podobně žijí v naší psychice ty problémy, které se snažíme nevidět, odkládat, bagatelizovat. Projeví se pak v rostoucím stresu, nervozitě, úzkosti až klinické depresi, potažmo přejdou psychosomatickou cestou do ochoření těla.
A tak si pamatujme: Jestliže začneme zametat manipulativní projevy svého blízkého okolí pod koberec, nebudeme v souladu se svým Já. Bude nás ničit nejen okolí, ale i postupné nechápání toho, proč to vlastně dovolujeme.
Druhé proč: Vyhlížení ven
Trpíme-li inkongruencí, říkáme tím, že žijeme jinak, než bychom chtěli, a nic podstatného s tím neděláme. A nejen to. Inkongruence způsobuje, že se rozhlížíme a je nám stále hůř: Vidíme-li jiné lidi, kteří stejný problém zvládají, zatímco my ne, je nám hůř. A vidíme-li naopak lidi, kteří stejný problém rovněž nezvládají, je nám také hůř. Ani jedno, ani druhé pro nás není povzbuzení. Úspěšnější lidé nás ve své vlastní mysli označují za NESCHOPNÉ a stejně selhávající lidé nás ujišťují v tom, že náš problém zvládnout NEJDE.
Oba výhledy ven jsou však především důkazem, že se méně zabýváme sebou a více porovnáváním. A to je průšvih.
Psychologie tomu říká vyhlížení ven. A ani tentokrát to není chyba, ale paradoxně pomoc naší mysli. Ta uvažuje stylem: Jsme-li zlomení svým vlastním životem, mělo by nám pomoci přestat se tím zabývat, odvrátit pohled od svého nitra. Neřešit chvíli sebe, ale například druhé. Spatřit v nich inspiraci. Najít v nich povzbuzení. Objevit tak přátelskou podporu. Jenže to je možné pouze s POZITIVNÍ motivací.
DEMOTIVOVANÝ člověk naopak odvrací pohled od vlastního života k životům druhých a není mu lépe. Původní přání – není-li v mém životě nic dobré, pak najdu to dobré v životě druhých – se zhroutí, když srovnávání pojmeme negativně.
Pak naše potíže zůstávají a ještě se výhledem ven umocňují. Vidíme-li úspěšnější lidi, než jsme my, vinou negativní optiky se stáváme závistivými, zahořklými, nepřejícími. Vidíme- -li stejně selhávající lidi, jako jsme my, negace se též uchytí a jednáme tak, aby ti druzí neúspěšnými hlavně zůstali. Abychom na svou bolest nezůstali...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům