Je to jako virus
Změnil Váš blízký člověk nápadně své chování?
Mlčí, když mluvíval, burácí, když býval tichý?
Vyhrožuje ublížením či odchodem, není s ničím spokojen?
Je jako čímsi posedlý člověk – neustále se jenom ošívající, reagující na soustavné vnitřní svědění?
Jedná neodhadnutelně, a přitom nesnesitelně?
Cyklicky střídá období naštvanosti a období sebelítosti, žije chvíli venku (záleží mu na ocenění jinou osobou) a pak zase uvnitř (uzavřený, když ocenění nepřichází), nebo se posunul už do období apatie, kdy mu je všechno lhostejné?
I tak vypadá vyhoření. Na první pohled působí tak, jako by původ mělo v našem vzájemném vztahu – hlavně partnerském či rodinném. Ve skutečnosti do našeho vztahu bývá zavlečeno ZVENČÍ.
Stačí začít agnosticky.
Co když je všechno jinak?
Agnosticismus je cestou k porozumění člověku. K jeho rychlému nesouzení.
Základem agnostického přístupu k toxickému protějšku je uvědomění, že přece žádný novorozenec nepřišel na svět toxický. Děti se rodí jako tabula rasa, nepopsaný list.
Psal se rok 1954. Richard Sargent uveřejnil v americkém časopise The Saturday Evening Post tuto dokonalou psychologickou studii ve čtyřech obrazech.
Šéf křičí na svého zaměstnance, muž po příchodu domů vyčítá své ženě děravou ponožku, žena útočí na své dítě kvůli nepořádku, dítě se zlobí na svou kočku za rozházené kuličky. Anger Transference, nazval toto schéma Sargent. Přenos hněvu.
Právě tak prosté to je, pokud NEpřemýšlíme o sobě, pokud si NEpřipouštíme „Co když?“ Tedy: Pokud na svém negativním jednání vůči druhým nespatřujeme chybu, anebo pokud v negativním jednání druhých vůči nám nehledáme „Co když za to my vůbec nemůžeme?“
Z toho plyne, že za každou negativně se projevující osobou lze najít jiného člověka, který tuto osobu toxickou UČINIL – negativnímu přístupu ji buď naučil, tento přístup jí předal, či ho v ní jinak vyvolal.
Narozené dítě není zlé. Možná je jenom sobecké. Nutí své rodiče vstávat i uprostřed noci, bez jakýchkoli ohledů budí sousedy a řve, kdykoli se mu zlíbí, ovšem není to negativní sobectví. Dítě to dělá v pudu sebezáchovy. NEVÍ, JAK JINAK SE ZBAVIT nepohodlných pocitů – hladu, chladu, bolesti.
Toto je zásadní: Přirozeností člověka, a to už od narození, je ZBAVIT SE NEPOHODLNÝCH pocitů a zajistit si ZNOVU DOBRÝ POCIT. Přirozeností člověka, a to už od narození, je zkrátka SLEDOVAT SVŮJ VLASTNÍ ZÁJEM. Proto hovoříme svým způsobem o sobectví. Postarat se o sebe je ale rovněž výrazem SEBELÁSKY.
Ale jak se o sebe správně postarat?
Už Mahátma Gándhí varoval před přenosem zla. „Oko za oko, a svět je za chvíli slepý.“
Když se totiž (v souladu s prvním krokem, řečeným v tomto magazínu) agnosticky zeptáme: „Jak se to zlo dostalo do druhého člověka, který teď na nás prská?“, odpovíme si: „Asi ho na něj plivl někdo jiný.“ Potažmo: „A jak se zlo ocitlo v tom někom jiném? No, nejspíš ho na něj plivl zase někdo další…“
To znamená, že náš zdroj zla byl ve skutečnosti jenom přenašeč. Vrátíme-li se na Sargentův obrázek, možná celá čtveřice v tomto příběhu tvoří uzavřený kruh: Možná i ta kočka v noci uprchla z domu a vzteky poškrábala spícího souseda, kterým je shodou okolností právě tatínkův šéf!
Proč to ale šéf neskousne, nehodí za hlavu, nenechá být?
Proč si nazítří vybije hněv zrovna na svém zaměstnanci?
Proč pak dojde k metodickému systému padajícího hovínka, na jehož konci bude znovu dítětem zpražená kočka?
Odpověď je v samotné psychice: Zlo je NESNESITELNÉ.
Ano, první bytostnou podstatou zla je jeho nesnesitelnost. Zlo je něco jako škrábání v krku – nutí Vás zakašlat, dostat ze sebe to zlé, doslova „vykašlat se“ na okolí, přesněji na tu nejbližší bytost, která to zdánlivě snese.
Jenže podobně jako u viru, který nás nutí kašlat, je druhou bytostnou podstatou zla jeho množení.
Jinými slovy: To, že si odkašlete, ještě neznamená, že ten vir ze sebe dostanete. Naopak, prsknete ho na někoho, ale současně si ho ponecháte. To je paradox přenosu (delegace) zla.
Podobně jako u virového onemocnění platí:
Člověk se musí nejprve sám uzdravit, aby se svého kašle zbavil a přestal být ohrožením pro druhé.
Potřebuje být vystaven určité izolaci, kterou jsem ve druhém kroku nazval „Přemýšlej o sobě“.
Proto první dva kroky, které jsme si vysvětlili na předchozích stranách: agnosticismus a sebezpytování.
Bouřkový mrak a hromosvod
Všechno to v naprosto přirozené a přírodní formě můžeme pozorovat na obloze. Máme to často na očích.
Hněv je jako elektřina. Jako výboj, který zasáhne toho, kdo je zrovna nejvíc nablízku.
Ten, kdo udeří, se chová jako bouřkový mrak. Napěchovaný temnou energií má zcela pochopitelné nutkání: všeho zlého v sobě se co nejsnadněji zbavit, zlo co nejrychleji uzemnit. K tomu ve fyzickém světě slouží hromosvody.
Jakmile se jich bouřkový mrak dotkne, svedou jeho temnou energii přímo do země a mraku se uleví.
A toto je třetí bytostná podstata zla: Je tak nesnesitelné, že vyžaduje co nejrychlejší výboj do nejbližšího hromosvodu, který se hodí.
U šéfa to odnese zaměstnanec.
U manžela druhý manžel.
U rodiče dítě.
U dítěte jeho hračka.
Sjíždí to shora dolů. Jako namydlený blesk. Doslova.
Důležitým prvkem přenosu zla je SNADNOST.
Pro negativní osobu musí být uvolnění co nejsnazší, protože to znamená též co nejrychlejší. Nikomu není v hněvu dobře, a tak každý má puzení se hněvu co nejdříve zbavit.
To však vytváří jeden velký problém. Zvyk.
Jestliže se bouřkovému mraku při střetu s konkrétním hromosvodem úspěšně uleví jednou, může to pochopit tak, že mu stejný hromosvod ulehčí POKAŽDÉ.
Přestat být nablízku
Tato forma emocionálního vyhoření v partnerském nebo rodinném soužití nevyhnutelně vede ke ZNIČENÍ vztahu. Výjimkou je, když sám bouřkový mrak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům