Proč tolik záleží na odstranění negativní samomluvy?
Potažmo: Proč tolik záleží na zavedení pozitivní mluvy?
Tedy: Proč byl důležitý třetí krok a vnitřní pohoda, ať už vyvolaná zlepšením postoje vůči sobě či druhým, nebo i odpočinkem a zdravou stravou?
Odpověď je jasná: Protože záleží na energii, kterou v sobě vytvoříme.
Jaká energie, takové pocity.
Jaké pocity, takové myšlenky.
Jaké myšlenky, takové činy.
Jaké činy, takové výsledky.
Jaké výsledky, taková energie.
Kruh se uzavře.
Přičemž činy jsou i slova – zhmotnělé myšlenky, pocity a energie.
V této části si ukážeme, co způsobují správná i nesprávná slova v různých situacích.
1. Vyhoření ve vztahu: Proč slovo, kterým ublížíš, bolí déle než rozchod
Začneme rozchodem v partnerském vztahu. Rozejít se totiž lidé mohou, ale záleží jak. Pokud si při rozchodu ublíží, může to bolet hodně dlouho. Někoho i celý život.
Slova totiž nejsou „jenom slova“. Podobně jako myšlenky a pocity představují energii. Vyhořet sám, a pak ještě naložit špatným slovem druhému, tak může znamenat i způsobit shoření jiné osoby. Dokonce té, na které nám záleželo nebo jí na nás.
Proto je dobře naučit se promlouvat k sobě a poznat tak, co slovo dokáže. Zlé i dobré.
Instrukce by mohly být vlastně jednoduché:
Odpočiňte si, zdravě se najezte.
Tím spíše, když se necítíte dobře.
Raději spolkněte zlé slovo, než abyste ho v emocích vyprskli, a pak zjistili, že ho nejde vrátit zpátky do úst.
Nejde jenom o to, že vyletí kamsi do prostoru.
Jde o to, že slovo se usadí – přímo v člověku.
Jako kámen
Slova obsahují energii, která se sama jen tak nevytrácí. Z psychologického hlediska zůstává v emocionální paměti v podobě emocionálního zápisu.
Energie slova totiž vyvolává emoce.
Jako by se obsah uzavřel v konzervě a tu vůni či pachuť ucítíme, kdykoli ji pootevřeme – dávný moment se nám vybaví.
To je důvod, proč slovo přirovnávám ke kameni.
Vmést někomu do tváře zlé slovo je stejně snadné jako se ohnout pro kámen a ledabyle ho mrsknout třeba do řeky. Problém je, že ten kámen ze světa nezmizí.
Kamsi do vody propadne, uvízne.
Nikdo neví, jak hluboko a zda vůbec se ho ještě někdy podaří z toho toku vyjmout.
Také člověka může jedno „zapadlé“ slovo tížit i celý život, bude-li se mu prostřednictvím emocionální stopy připomínat v podobných bolestných chvílích.
Stopa v člověku
Pro pochopení dlouhodobosti dopadu emotivního slova můžeme použít čtyři předměty:
Kladivo.
Hřebík.
Kleště.
A prkno.
Postup při psychologickém experimentu je jasný:
- Kladivem zuřivě zatlučme hřebík do prkna. Jako emotivní slovo do člověka.
- Kleštěmi opatrně hřebík vytáhněme. Jako se po opadnutí emocí omlouváme člověku. Věříme, že jsme hřebík, podobně jako slovo, „vzali zpátky“.
- Pohlédněme na prkno.
Jako bychom pohlédli na našeho posluchače.
Můžeme pochopit, že čas zkrátka nevrátíme.
Po hřebíku, ač byl obratně vytažen, zůstala ve dřevě díra.
Jako rána v člověku.
Jako stopa v emocionální paměti.
Právě té stopě se říká emocionální zápis.
Vrývá se do té části podvědomí, které říkáme emocionální paměť, kdykoli čelíme emocionálně zvláště náročné situaci.
Důvod pro tento emocionální zápis je prostý.
Mozek je totiž chytrý, snaží se usnadňovat si práci. Pro krizové situace, ve kterých je potřeba jednat rychle, abychom sami sobě neublížili, si vytváří automatismy.
Funguje to takto: Bolí-li nás něco a těžko se s tím vyrovnáváme, mozek si vrývá do emocionální paměti celý příběh. A to paradoxně proto, aby nás později chránil.
Když v budoucnosti narazíme na PODOBNÉ jednání JINÉ osoby, varuje nás okamžitý podvědomý ŠPATNÝ pocit před OPAKOVÁNÍM stejné stopy.
Stačí podobné slovo, podobné gesto či podobně pohrdavý postoj jiné osoby, a nám se vybaví celý emocionální zápis. Můžeme se začít té osoby bát, ačkoli nám ještě neublížila. A to proto, že nám podobně ubližoval někdo před ní.
Mozek se tak snaží co nejvíce vystříhat, zkrátit cestu bolesti. Uvažuje takto: Proč bychom měli prožívat znovu celý smutný příběh, jestliže UŽ TEĎ VIDÍME, že JDE O TUTÉŽ OSOBU, jako byla ta, která nám dříve ublížila?
Ano, stačí PODOBNOST jednání a mozek si řekne: „Pozor, tohle bude stejný příběh!“
Toto vytváří zbytečné, ale současně nevyhnutelné problémy na straně neinformovaného člověka.
Neuvědomuje-li si, že druhé osobě ubližuje stejným způsobem, jakým jí ublížil někdo předchozí, může být tento člověk zničehonic opuštěn, a to jen kvůli oživlému emocionálnímu zápisu v druhé (v minulosti zraněné) osobě.
Proto bychom si měli už dopředu dávat pozor na některá emotivní slova, gesta a činy, u kterých je zvýšená pravděpodobnost, že našeho partnera mohla bolet už někdy v minulosti. Aniž totiž máme se svým partnerem špatné úmysly, náš neuvážený čas a jeho otevřený bolestný emocionální zápis nám tyto špatné úmysly s jeho osobou přisoudí.
A nyní ke zbytečně vytvářeným problémům na straně poškozeného.
Obnovené zranění
Dejme tomu, že v minulosti zraněným člověkem byla žena. Má narušené sebevědomí například kvůli silnější postavě. Možná se jí pro to posmívaly děti, už když byla malá.
Najednou má partnera, který jí dlouho sebevědomí vrací. Říká, že se mu baculky líbí. Nebo že mu silnější nepřipadá.
„Jsi můj typ. Přesně takovou Tě chci a miluji.“
Jenže pak dojde na emotivní hádku. Žena může od svého partnera slyšet, že je „tlusťoška“, a „právě to mi na Tobě vadí“, „právě proto od Tebe odcházím“. „Podívej se na sebe! Každý Tvé hrozné špeky vidí. Kdo si myslíš, že Tě bude chtít?“ A nesebevědomí je zpátky. Přitom muž jen mohl chtít ženu rozesmutnit, protože věděl, že taková slova jí nejvíc ublíží…
Žena pak už ani nemusí vědět, kdo s tím slovním zraněním přišel jako první. Dítě? Učitel? Rodič? Nebo až partner? Co však nezapomene, je pocit s tímto slovem spojený. A který se obnoví také, když se jí třeba i kolegové zeptají: „Promiň, nepřibralas?“ „Hele, nejsi těhotná?“
Žena bude emocionálně citlivá i na opilce, který na ni plivne nadávku ohledně postavy, i na každého budoucího partnera, který se mlsně ohlédne po štíhlejší kolemjdoucí.
Ano, třeba i jedno jediné slovo, které dávno odeznělo, může zavinit pocit, který v ženě zůstane navždy. Bude negativní energií stejně jako myšlenka, kterou vytváří, čin, který pak vyvolá, i výsledek, který nakonec způsobí. Tím výsledkem může být klidně strach ze vztahů, věčná pochybnost o sobě, úzkost, že i sebelépe jednající partner na začátku se jednou může proměnit v ubližujícího.
Doživotní následek
Proto važme slova. Představujme si jejich dosah, a to nejen z časového hlediska.
Jedno dnešní zpochybnění, a protějšek už vždy na klíčových křižovatkách života couvne. Pro pochybnost o sobě nepůjde na konkurz, kde by i uspěl, odvolá schůzku, na které ho čeká tvrdá konfrontace.
Jediné slovo, a nesmazatelný emocionální zápis obnoví stejnou bolest ve stejných pocitových situacích.
Odtud plynou mnohé lidské strachy, traumata a úzkosti.
Slovo zkrátka není „jenom slovo“.
A je dobrý důvod, proč z nás nemizí.
My si totiž POTŘEBUJEME PAMATOVAT, jak se lidé mohou zachovat a původně dobré vztahy vymknout.
Každá taková osobní zkušenost nám pomáhá pochopit sílu slova a proč s ním sami potřebujeme zacházet obezřetněji. Karma říká: „Nikdy nepochopíš, jakou bolest způsobuješ druhým, dokud někdo jiný tu samou bolest nezpůsobí Tobě.“
A tak se učme poznávat, že slova znamenají hodně. Že slova reprezentují člověka. Díky slovům pochopíme, jaký kdo je.
I v Bibli se píše, že na počátku všeho bylo slovo.
Slovo je totiž součástí tvoření. A také součástí poznání.
Vložíme-li vlastní slovo jako semínko do něčí hlavy, začne tam bujet, žít, vytvářet stejné adekvátní myšlenky.
Proto s každým slovem zacházejme opatrně.
A také se obklopujme lidmi, kteří s ním opatrně zacházejí. Přičemž ti opační ať raději odejdou z našeho života.
Moc dobrého by v něm totiž nezanechali.
„Špatné slovo může být i horší než špatný skutek. Špatného skutku, to víme, se dopouští špatný člověk. Něčí špatné slovo nás ale může přesvědčit, že tím špatným jsme my.“
Maria Skłodowska-Curie, vědkyně, držitelka dvou Nobelových cen
2. Vyhoření v kariéře: Deset změnových kroků a obrat s parťákem
Trpíte souborem příznaků, které se projevují na psychické úrovni (negativní změna emotivity, motivace, schopnosti uvést se do flow), fyziologické úrovni (poruchy trávení, spánku, nedostatečná rekonvalescence, a to přes dostatečný odpočinek) i biochemické úrovni (negativní změny v produkci hormonů a peptidů)?
Nebo se teprve obáváte, že do této fáze nevyhnutelně spějete, a chcete svůj sešup ještě ovlivnit, zadržet?
V obou případech je dobré, když syndrom vyhoření pochopíte i z pracovního pohledu. „Jako následek přetěžování na jedné straně a současně absence kompenzace na straně druhé,“ říká Petr Pacher a přidává i další souvislosti a doporučení.
Kdo je Petr Pacher?
- Psycholog a pedagog.
- Věnuje se výkonu a managementu.
- Ve společnostech, pro které pracuje, aplikuje psychologii a zdravý selský rozum.
- Při své činnosti kompiluje několik psychodiagnostických metod.
- Jeho školeními prošlo už několik stovek tisíc osob.
Dosáhnout víc. Ale opravdu to tak bude?
„Každý, kdo chce dosáhnout víc než ostatní, potřebuje být víc kompetentní, chcete-li způsobilý. Někomu v začátku pomůže větší nadání či talent pro danou oblast, zatímco ostatní musí o to víc dřít. Nicméně vytrvají-li všichni, stejně tomu nadanému nezbývá než si všechno také odmakat.
Je to paradox, protože ti talentovaní mají přirozenou tendenci víc spoléhat na svoje biologické předpoklady, zatímco ti, co od začátku dřeli, obvykle přirozeně dřou dál, protože si na to už zvykli a nikdy nic zadarmo neměli.
To znamená, že když chci dosáhnout opravdu něčeho velkého, významného, vzdáleného a náročného, bude mě to stát mnoho úsilí v každém případě. A musím počítat s tím, že mnohokrát jistě upadnu, selžu, nesplním. No a? To k tomu přece patří. Klíčové je zvednout se po pádu. Poučit se z toho, že jsem selhal. Vytěžit z takové, byť bolestivé lekce maximum.
Vždyť proto jsem upadl – abych se naučil to, co ještě neumím. Kdybych to uměl, neupadnu.
Takže abych příště nespadl, potřebuji se teď zvednout chytřejší, moudřejší a zkušenější.
A také s o to větší vervou se vrátit zpět do akce.
Všimněte si, že je úplně jedno, v jaké oblasti se tohle odehrává. Vždycky je někdo, kdo je lepší, než jste Vy, dokud nejste úplně nahoře. Vždycky je někdo, kdo na Vaší cestě směrem na vrchol trénuje a dře, zatímco Vy o sobě pochybujete. Pokaždé je někdo, a nemyslete si, zdaleka není sám, kdo maká na tom, aby byl na vrcholu dříve než Vy, a to Vás ani nezná. Pokud se mu to daří, znamená to, že jenom ten svůj neutuchající žár a touhu zvítězit v sobě živí mnohem více než Vy. Zatímco Vy jste si dovolili zakolísat či jen přešlapovat, on jde, běží, sprintuje.
A když se Vám podaří svým neutuchajícím žárem, angažovanou touhou a odhodlanou dřinou dosáhnout vrcholu, pak je to prostě pecka.
Ale zpátky z hrušky na tvrdou zem. Zůstaňme u toho skutečného, opravdového a heroického nasazení.
Jistěže stojí moře energie, času, pozornosti, péče, nezdolnosti. A přesto, že TO –Váš cíl, Váš sen – je pro Vás lákavé místo, je zapotřebí k tomu přistupovat nejen emocionálně, ale i velmi vědomě s ohledem na svoje dispozice.
A jsme u podstaty věci. Vyhoření se vzalo právě tady. V nevědomém přístupu. Tehdy, kdy si Vaše identita, ta nejhlubší část Vaší osobnosti, dovolila přestat se chovat zodpovědně. Právě v ten okamžik se Vaše identita změnila na EGO.
A místo zdravého usilování začala Vaše osobnost zcela toxicky prahnout a vzdala se pokory a vděčnosti.
Potom to jde jen jedním směrem. Do záhuby.
A je jen otázkou času, kdy se Váš rezervoár...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům