Stává se Vám, že momenty svého štěstí doceníte až zpětně? Že ve chvílích, kdy se Vám štěstí děje, si jej neuvědomujete – nepoznáváte, že jste něčím obdařeni, a pochopíte to až poté, co toto požehnání skončí?
Pokud ano, nejste sami. Michal mi napsal toto: „Petře, proč si to, jak moc jsme byli šťastní, uvědomujeme až poté, co toto období skončí? Povím Vám, proč mě to napadlo: Právě se procházím místy, kde jsem jako kluk vyrůstal. Vybavuje se mi, kde jsem se tehdy bál a pochyboval o sobě, jak jsem se tehdy těšil na to, až konečně budu velký, jak jsem si své dětství neužíval, přitom teď jsem dospělý, a naopak se mi stýská po dětství. Chodím tu a říkám si: ,Tehdy to byly staré dobré časy.’ Ale stejně tak se procházím místy, kde jsem zažíval první práci a brigády. Tehdy jsem si také říkal: ,Hrozné období. Těším se, až odtud konečně odejdu, pak budu šťastný.’ Dnes bych se do těch dávných časů rád vrátil. Což mě přivádí k úvaze: Co když nyní prožívám dobu, o níž jednou stejným způsobem řeknu: ,Proč jsem tehdy neviděl to štěstí?’ Co když jednou, jako starý, budu na dnešní dny vzpomínat s pocitem: ,To byly staré dobré časy a já to jenom nevěděl’?”
Jak se život stará o naše štěstí
Už v Největším bohatství v životě jsem apeloval: Aby člověk porozuměl tomu, JAK ŽÍT, musí si nejprve uvědomit, jak vlastně život vypadá.
Život je jednoduše řečeno vlnovka. Nahoru a dolů. Neustále se střídající vzestupy a pády. Úspěchy a krize. Nahoru a dolů, to je dokonce viditelná křivka našeho tepu nebo dechu, kterou můžeme spatřit na přístrojích. Ano, tak vypadá život. Tam a zase zpátky, to je také pohyb moří, neustálá změna přílivu a odlivu, ale také střídání dne a noci, probouzení se a usínání, přicházení na svět a zase odcházení z tohoto světa. Stále dokola běží i nekonečný cyklus přírody, jejích ročních období. A to všechno má svůj dobrý smysl. Právě proto život nekončí. A i když na planetě někdy část života vymřela, zase se pulzováním obnovila. A totéž platí o duchovním životě. Neustálé změny se starají o to, abychom byli šťastní.
Ptáte se jak?
Důležitost změny
Člověk je adaptabilní, přizpůsobivá bytost. Dokáže si zvyknout prakticky na všechno, co trvá dostatečně dlouho. Což není jen dobrý rys. Co se dlouho nemění, to se člověku postupně omrzí, přejí, okouká. Načež přestane být šťastný. Ano, i kdyby měl trvale sebelepší auto, sebevětší dům, sebevíce peněz, šťastným ho to neudělá, naopak, pokud to bude mít pořád, přestane mu to připadat vzácné, stane se to pro něj každodenním, běžným, všedním, normálním, samozřejmým, nijak zvláštním. Proto je také mnoho bohatých lidí, kteří nejsou šťastní. Proto je mnoho rodin, které sice mají zdravé děti, ale nevidí to, neradují se z toho, chodí za mnou na Setkání a říkají: „Nás nic na světě netěší.“ Jak to, že se neradují z toho, že mají zdravé děti? Povím Vám proč. Ty děti totiž nejsou nemocné. Kdyby onemocněly, začali by si titíž rodiče směrem zpět (do minulosti) i vpřed (do budoucnosti) vážit jejich zdraví a byli by šťastní, jakmile by se děti uzdravily…
Změna prostě pomáhá životu ve všech směrech, a proto celý vesmír pulzuje. Vysvětlím to i na jiném odstínu štěstí či neštěstí.
Například: Musíme zažívat i chvíle, kdy se ocitneme dole, abychom si pak vážili chvil, kdy se ocitneme nahoře. Ani nahoře však většinou nezůstaneme. Když naše úspěchy trvají příliš dlouho, opět ztrácíme spojení s přírodou – začneme si myslet, že se to už nezmění, že to je samozřejmé, že je to námi samotnými, že my jsme dokonalí. V té chvíli ztrácíme pokoru a naše pýcha zaslouženě přivodí pád.
Načež si dole, na dně, uvědomíme, jak jsme byli požehnaní v době, kdy jsme byli nahoře. Dojde nám, že být nahoře NAOPAK vůbec není samozřejmost, že se to NAOPAK může kdykoli změnit, že NAOPAK vůbec nejsme dokonalí. A tehdy znovu postupně nabíráme ztracenou pokoru a pozvolna se vrací i náš vzestup.
Prokletí slepoty
Už v Největším bohatství v životě jsem zdůrazňoval, jak moc jsou v našem životě důležité pády. Co všechno nám na dně konečně dochází.
Například poznáváme, že přáteli ve skutečnosti nejsou všichni lidé, kteří nás nahoře obklopovali. Že mnozí se na nás cestou nahoru jen nalepili, ale jakmile jsme padli, okamžitě se od nás dole distancovali. Ale i to je DOBŘE. Ano, i to, že padneme na dno, je DOBŘE, protože alespoň poznáme, kdo je SKUTEČNÝ přítel. A kdo by měl tvořit naše okolí, když posléze opět jdeme nahoru…
Člověk ale tolik podléhá slepotě. Jakmile jde nahoru, často to neustojí. Znovu se totiž na něj nalepí lidé, kteří mu pochlebují: „Ach, Ty jsi úžasný, dokonalý.“ A on se znovu obklopí špatnými lidmi, znovu s jejich přispěním ztratí pokoru, znovu padne,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům