Guru potká derviše. Derviš se nespokojeně mračí. „Proč se kaboníš?“ ptá se guru. „Nejsem šťastný!“ Guru se zamyslí. „A jsi za něco vděčný?“ Derviš se rozzlobí. „Povídám: Nejsem šťastný. Tak jak bych mohl být za něco vděčný?“ „To je přece naopak.“ „Jak to myslíš?“ zarazí se derviš. „Přece abys mohl být šťastný, musíš být za něco vděčný.“ A tak derviš začal přemýšlet, za co by mohl poděkovat. Jak začal děkovat, začal se usmívat.
Zahrajme si vědomostní soutěž. Uhodnete, u čeho ta žena sedí? Toto je raný počítač IBM. Píše se rok 1958. A inženýrka právě provádí elektroinstalaci.
Popadl by Vás záchvat smíchu, stát nyní za jejími zády? Přitom fotograf oněměl úžasem. „Takový pokrok!“ volal. Zatímco Vás patrně napadne: „Takové zpátečnictví!“
Všechno má totiž svůj vývoj. Náš život i život sám. Život je ŽIVÝ, tudíž roste, posouvá se, mění. Proto má smysl brát ho s nadhledem, pokorou, humorem. Proto má smysl přijetí i odpuštění. Stačí pohlédnout na ručičkové hodinky: Ručičky se nikdy nevracejí zpátky, spěchají jenom vpřed, tak jako život.
Stejně jako ranému počítači IBM se jednou můžeme smát své minulosti. Také možná byla až zbytečně komplikovaná. Ale to si uvědomíme, až poznáme, jak lze život zjednodušit. Jako počítač.
Abychom zjednodušili život, potřebujeme zkušenost s jeho komplikovaností. Z dnešního pohledu téže inženýrky by šlo tehdejší počítač poskládat jednodušeji. Ale to jen proto, že mezitím proběhl pokrok a lidstvo získalo zkušenost, s níž by dnes, psát se rok 1958, mohlo rovnou přijít s MacBookem. Ale k čemu by to bylo dobré? S MacBookem lze začít dnes.
Vděčnost je schopnost ocenit i to nepovedené nebo zbytečně složité v naší minulosti. Už fakt, že to chápeme jako nepovedené nebo zbytečně složité, vyjadřuje, že jsme se posunuli. Inženýrka na fotografii si určitě nemyslí, že tento počítač je komplikovaný. Jednodušší ona ani lidstvo neznaly. I my jsme v každém okamžiku své minulosti jednali nejlépe, jak jsme v té chvíli uměli. Pokud sami sebe s odstupem času hodnotíme jako příliš hloupé, znamená to, že jsme chytřejší, obohacení o zkušenost, s níž bychom už hloupě nepostupovali. Ale bez nabytí této zkušenosti bychom hloupí zůstali.
Zkušenost je – eufemicky řečeno – něco, co získáme až poté, co jsme to potřebovali. Tak se to jeví. Přitom zkušenost přímo plyne z chyby. Z činu, který jsme tehdy vnímali jako správný, jenže časem se ukázal jako nesprávný a již překonaný. Zkušenost je tedy to, co získáváme s každou chybou. Nebýt chyby, zkušenost nemáme. A my potřebujeme vědět, k čemu neznámý krok vede. Zavede-li nás do slepé uličky, nemusíme nadávat, ale děkovat. Děkovat sami sobě za pokus, který nám POMOHLO ozřejmit si LEPŠÍ cestu.
Vděčnost je tak spjata s odpuštěním. Proč se trestat za minulost, když její chyby nás učinily moudřejší verzí sebe sama? Z chyby plyne zkušenost a ze zkušenosti pokrok. Minulost je tedy to první, za co můžeme být vděčni, a to čím „trapnější“ si zpětně připadáme. Každou chybu si totiž můžeme vyčítat až ve chvíli, kdy nám dojde – díky zkušenosti. Díky za ni! Díky za zkušenost! Tudíž: Díky za chyby!
Děkovat
Toto je Aroon, thajsky úsvit. Žebrá, protože nemá práci. A práci nemá, protože nemá nohy. Ale i když nemá nohy a žebrá, usmívá se. Usmíval se dokonce víc než já, když jsem ho spatřil.
„Proč se na mě mračíš?“ zvolal. „Lituji Vás,“ byl jsem upřímný. „Že nemůžete chodit, že musíte žebrat…“ „A přitom smutný jsi Ty a já se usmívám,“ pravil. No jo! Jak se může usmívat, když má tak krutý osud? „Přijal jsem ho a dávno mu odpustil,“ vysvětlil mi. „Komu odpustil? Bohu? Osudu? Životu?“ „Přece sobě,“ zvolal. „Bůh, osud ani život nemají vůči mně špatné svědomí. To jen já byl pořád plný toho špatného, dokud jsem nezačal být vděčný.“ Vděčný? Ten muž nemá nohy a musí žebrat a je vděčný? „Jsem přece požehnaný!“ řekl. „Mám štěstí, že jsem naživu. Každý den cítím drahocennost i pomíjivost lidského života. Jen živí můžeme mít radost, a já to nehodlám promarnit.“
Podal jsem mu chléb, on mi děkoval. Podal jsem mu peníz, a on mi děkoval. Posadil jsem se k němu a povídal si s ním, a on mi děkoval. Děkoval i za to, že tu jsem a že tu je on. Bože, to mu stačilo! Zdravil druhé, děkoval za příspěvek. Ba usmíval se na ně, i když almužnu nedali, přál jim dobrý den a ať jsou šťastní. Když před ním zakoplo dítě a odřelo si koleno, už k němu natahoval ruku, aby pomohl, soucítil s jeho bolestí, v očích měl slzy. TOLIK MĚL RÁD LIDI tenhle žebrák – stejně jako měl rád sebe a život, který žil. Už proto, že ho mohl žít.
Aroon mě svým nepřetržitým „děkuji“ (za cokoli) nakazil. I ve všedních maličkostech nacházel důvod k vděčnosti. Každý mu dal příležitost se usmát, pohladit si duši a být šťastnější. Jeho den byl tak zcela naplněný radostí. „Všimni si,“ podotkl, „že šťastní lidé si i navzájem mezi sebou rádi vyjadřují vděčnost. Zajímají se o druhé, pomáhají jim, protože tím pomáhají sobě. Miliony lidí na tomto světě hladoví a žebrají jako já. Není to Tvá chyba, ale může z toho vzejít Tvoje vděčnost. Ty ses přece probudil v teplé posteli a zase v ní dnes usneš. Můžeš se osprchovat, čistě se obléci a víš, že nezmrzneš. Až Ti bude teskno, vzpomeň si na mě. Nemám žádnou ochranu před deštěm. Nemám jisté žádné jídlo ani vodu. Mým domovem je toto místo na ulici. A tak se zamysli a zeptej: Opravdu neprožíváš nic, za co můžeš být vděčný? Já ano, já totiž prožívám život. Díky za něj!“
I Aaron někdy smutní. „Když zapomenu děkovat. Vděčnost je jako trénink. Nesmíš ustat. Svaly se nevypracují leností. Musíš se vzepřít. Jít proti těžkosti. Jít proti rezignaci. Jen tak neztratíš sval. Vděčnost je takovým posilovačem.“
Sunan je kloboučník. Věnuje se té práci ode dne, co ztratil ženu. Zemřela a on si za to klade vinu. Že nebyl dříve tam, kde život ztratila, aby ji zachránil. Ví, že o nehodě předem nemohl vědět. Ví, že některé věci nelze ovlivnit. I tak si to dodnes vyčítá. Kdybych tam byl…
Práce mu pomáhá zaměřit mysl na tvoření. A současně při něm uvolnit své bolesti. Přijetí, odpuštění a vděčnost mu prý zachránily život. Bez nich by se o něj už připravil, říká. „Přijetí znamená přestat bojovat s nezměnitelnou realitou. Odpuštění je schopnost uznat, že komplikace, které patří k životu, jsou někdy vykoupením za to dobré, co můžeme na druhou stranu zažít. Abychom docenili radost, musíme projít bolestí. Abychom si užili zisky, musíme zažít ztráty. Krásu dne umocňuje noc. Abychom si vážili světla, postačí zažít dlouhodobou tmu. Také bez zla nerozpoznáme dobro. A bez smrti by neměl hodnotu život.“
Pozoroval jsem jeho prsty, jak dovedně splétají, i jeho tvář, v níž se zračilo pohnutí, ale i smíření. „Vděčnost je způsob, jak překonat bolestnou realitu. Jak od počítání břemen přejít také k počítání požehnání. Vděčnost odklání mysl od zaměřování se na chyby a co by kdyby, vyhání z hlavy nedostatek a člověk pocitově dosáhne hojnosti. Není to štěstí, co nás činí vděčnými. Je to neštěstí, co nás učí na životě hledat nějaký záchytný bod. A když to dokážeme, jsme odměněni – odraz od vděčnosti nám dá štěstí.“
Přemýšlel jsem, za co může být vděčný muž, který tragicky ztratil ženu. Sunan mi to osvětlil. „V moment, kdy jsem poklekl k její zakrvavené hlavě, jsem pochopil, jak je život prchavý. Narodit se můžeme, zemřít musíme. Nikdo nevíme kdy a většinou to ani neovlivníme. Až tváří v tvář smrti si člověk uvědomí, že každý okamžik je dar, že neexistuje žádná jistota, že nám bude dopřán ještě příští okamžik a že základní příležitostí je užít si tento okamžik. Je-li špatný, pak povznést se nad něj, a to už uvědoměním, že na světě jsou lidé, kteří už nemají ani ten…“ Už ani ten jeden okamžik.
Když naposledy objal svou nehybnou a nedýchající ženu, byl prý plný bolesti, hněvu i frustrace. Vzpomíná, že měl potřebu něco rozbít, někomu ublížit. A nejblíže si byl on. SOBĚ rozbít hlavu, SOBĚ si ublížit. Jenže vděčnost všechno změnila: Vděčnost za to, že s ní prožil tolik krásných chvil. Vděčnost za to, že se vůbec mohli potkat a tolik se nasmát. Vděčnost za to, že ji stihl mnohokrát obejmout, políbit.
Vlastně, napadlo ho, žili nádherně, plně. Tak proč by v poslední chvíli měl nastoupit hněv? Nemá přijít vděčnost? A tak sklonil ústa k jejím nakloněným uším a děkoval. PLAKAL a DĚKOVAL! Byl to moment, kdy se potkalo přijetí, odpuštění i vděčnost. Vstával od ní zlomený, ale už bez úmyslu poškodit se.
Vděčnost i za neštěstí
Sunan tedy vstal a ani neměl strach z toho, co bude. Říká: „Jakmile začneš být vděčný, přestaneš mít strach, a přestaneš-li se bát, cítit ohrožení, ztratíš důvod k násilí. Vděčný člověk totiž jedná z pocitu dostatku, ne nedostatku. Vděčný svět je šťastný svět. Vděčnost nás všechny může spojit. Jsem-li vděčný za jídlo, jsem automaticky vděčný i za ty, kdo ho obstarali – pěstitele, chovatele, trhovce, kuchaře. Vděčnost je tak nejlepší lék nejen na bolest nebo hořkost, ale také na závist. Vděčnost je způsob, jak si vážit vlastních i cizích životů.“
Vybavil se mi dalajlama, který je vděčný i za své nepřátele. Vnímá je jako duchovní učitele, kteří mu pomáhají rozvíjet vlastní sebeovládání. „Jednou budeš vděčný,“ řekl mi Sunan, „i za nepřízeň osudu. Pomůže Ti totiž naučit se o sebe postarat, poznat duchovní praxi a měnit svůj život tak, abys v něm měl mnohem více radosti.“
Prohlédněte si, prosím, oči Anthonyho Raye Hintona. Tekly z nich slzy velké jako hrachy, když byl odsouzen k smrti za čin, který nespáchal. V cele smrti prožil dvacet osm let. Dvacet osm let na samotce o velikost pět krát sedm stop – to byl jeho veškerý svět a život. A ani takový nemusel být, venku ho celou dobu čekal kat.
Když se Anthony Ray Hinton ptal policistů, proč ho zatýkají, uslyšel: „Protože jsi černý.“ Teprve u výslechu pochopil, že ho viní ze zabití dvou prodavačů rychlého občerstvení. Třetí oběti toho ozbrojeného přepadení se podařilo utéct a na policejní stanici z hromádky předložených fotografií vytáhla zrovna tu Hintonovu. „Tohle by mohl být on. Taky je černý.“
Soudce pak okomentoval rozsudek slovy: „Vy černí vždycky tvrdíte, že jste nic neudělali. Vy černí vždycky ukazujete na druhé. Podle vás černých je vždycky potíž v někom dalším. A právě proto vy černí nakonec vždycky vezmete zbraň a ty druhé odpravíte. Tak se to mohlo stát i tentokrát.“ Mohlo. Nemuselo. Ale MOHLO.
Soudce smetl ze stolu i místopřísežné prohlášení Hintonova zaměstnavatele, který na vlastní život odpřísáhl, že obžalovaný byl v udávané době spáchání činu v práci.
Hinton byl odsouzen jen na základě zbraně, kterou vlastnila jeho matka. Jenže ani přizvaný balistický znalec nebyl s to potvrdit, že by právě z té zbraně byly vypáleny smrtelné projektily. „Bohužel není tu lepší znalec a ani nemůže, naše ekonomické fondy jsou omezené,“ řekl soudce a devětadvacetiletého Hintona poslal na smrt.
Jeho matka se nedala. Svolávala protestní akce, bytostně přesvědčená o synově nevině. Výkon popravy se tak stále odkládal. Kolem Hintonovy cely za tu dobu prošlo celkem 54 vězňů na smrt. U jeho dveří se zastavili a Hinton jim vždy žehnal. V kobce přečetl stohy knih, vězeňský kněz o něm prohlásil, že je pravděpodobně sečtělejší než on sám.
Když byl pak ve svých sedmapadesáti letech jednomyslným rozhodnutím Nejvyššího soudu propuštěn, měl problém se vůbec postavit a volně chodit. „Na světlo jsem směl jen jednu hodinu denně. Neumíte si představit, jak vděčný jsem za tu hodinu byl, jak jsem se na ni...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům