Když ztratíte, jste ochotni dát? Když padnete, jste ochotni vstát? Když se lidé radují z Vašeho neštěstí, jste ochotni zaměřit se na štěstí?
Zdůrazňuji slovo „ochotni“. Ne „schopni“. Protože schopni samozřejmě jste. Vždy to můžete dokázat. Ale předně musíte chtít.
Romana Ljubasová je živým důkazem, že štědrost je plodem soucitu. A že když se zaměříte na dávání, dříve nebo později dostanete.
Nejprve osobní upozornění: Když Romanu potkáte, s vysokou pravděpodobností bude pět ódy na mou adresu. Magazín, jehož speciální vydání pročítáte a který jinak řádně vychází šestkrát ročně, jí totiž (podle ní) pomohl ke změně života. Závorku jsem vepsal záměrně. Já jsem jí nezměnil život. Ona si ho změnila sama.
Magazín FC jsem roku 2011 začal vytvářet proto, aby nikdo na svou tíseň nezůstal sám. Aby měl kde najít řešení. Aby v těchto stránkách našel světlonoše, nositele světla ve tmě, který člověku posvítí na cestu tunelem – až k úspěchu. Budu Vám i proto vyprávět jeden důležitý Buddhův příběh a také Vás pocvičím v němčině. Všechno to budu dělat jenom proto, abyste pochopili, že příběh Romany Ljubasové vůbec nemusí být ojedinělý a že štěstí a radost čekají na každého z Vás. Ale nepůjdou Vám v ústrety. Naproti jim musíte jít Vy. Jako to udělala Romana.
Jako dítě chtěla být právničkou. Rodičům se to nelíbilo. Stala se zdravotní sestřičkou. A v devatenácti partnerkou muže staršího o sedmnáct let. Jak sama říká, zakomponoval ji do svého podnikání. Nechal ji vést kancelář, tři restaurace, kavárnu, zároveň se starat o dům, bazén i zahradu. „Sekat trávu jsem směla, jen když se nedíval na televizi. Trpěl nespavostí, a tak mi do noci vykládal. Ráno se zas nemohl probudit, a tak chtěl, ať jeho nepohyblivou maminku odvedu na záchod. Vděk se nedostavil. Odešla jsem s věcmi v krabici od banánů.“
Romana věřila, že je nepostradatelným motorem jeho podnikání a on jen nablýskanou karoserií. Vysmíval se, že ona by podnikat od píky nezvládla. Jak byste s tím naložili? „Některým lidem,“ říká Romana, „dělá radost zpochybnit Váš sen. A Vy, byť víte, že jeho dosažení je ve Vašich silách, si pak netroufnete zkusit to. Já však tvrdím: Pokud s Vámi někdo nemá soucit, proč byste ho nemohli mít se sebou? Není-li k Vám nikdo štědrý, proč k sobě štědří nejste Vy?“ Když Romaně Ljubasové bývalý manžel řekl, že úspěšnou podnikatelkou nikdy nebude, vložil jsem té ženě do mysli hryzavého broučka: „Co si jeho tvrzení OVĚŘIT?“
Schadenfreude a schadenfreunde
Co to znamená ověřit? Ověřit znamená projevit kritické myšlení. Kritické myšlení je schopnost rozporovat něčí slova nebo realitu, které čelíme. Je to schopnost zpochybnit odsudky nebo katastrofické scénáře, jež před námi někdo kreslí. Ověřit si znamená zjistit, jestli se dotyčný mýlí, nebo ne. Ověřit znamená přesvědčit se o tom, co je pravda.
Ověřit neznamená: Romano, budete úspěšná. Stejně tak to neznamená: Romano, budete neúspěšná. Ověřit znamená jen ZJISTIT to. Nedůvěřovat slepě lidem, kteří mohou mít svůj vlastní důvod nás připravit o sen.
Němečtí psychologové pro tento typ toxické radosti užívají slovní hříčku: Schadenfreude znamená v překladu škodolibou radost. Schadenfreunde (všimněte si přidaného písmene N) jde ale dál. Takový člověk nejenže cítí uspokojení či potěšení z neštěstí druhých, ale sám se ho snaží vytvářet. Oslabuje lidi, a to dokonce i tehdy, když jde o blízké. Schadenfreunde tak v překladu znamená poškodit přítele. Zdá se Vám to nepochopitelné? To je dobře. Z toho je cítit, že buď nemáte tuto zkušenost, anebo by Vás ani nenapadlo poškozovat přítele. A přece existují lidé, kteří poškozují své přátele, a to (zdánlivě paradoxně) tím víc, čím větší potenciál uspět tito přátelé mají.
Obojí Romana poznala. A nemyslím nutně jejího bývalého manžela. Zažila to i u některých lidí ve svém okolí. Bylo totiž jedno, zda žila s úspěšným podnikatelem, nebo s ním žít přestala. V obou případech přitáhla schadenfreude i schadenfreunde – negativní přejícnost. Lidé jí přáli, aby se jí tento vztah rozpadl, a když se rozpadl, aby lepší nenašla. Zkrátka: Aby pokud možno NIKDY nebyla šťastná. Teď ani kdykoli později.
Může se zdát divné, že někteří lidé věnují tomuto čas. Romaně jsem to vysvětlil: „Jsou to lidé, v jejichž životě se většinou neděje nic zajímavého. Kdyby se v jejich životě dělo něco zajímavého, věnovali by se tomu.“ Z toho plynul úkol: „Pokud Vás to trápí, znamená to, že si můžete dovolit soustavně odhlížet od vlastního života. A to naznačuje, že se v něm asi nic zajímavějšího neděje. Má-li Vás to tedy přestat trápit, musíte svůj život učinit tak zajímavým, že schadenfreu(n)de potom nestačíte zachytit.“
Schadenfreude/schadenfreunde je duševní prokletí. Kdo se ho dopouští, je sám v trvalém mentálním boji proti všem. Jestliže totiž lidé v jeho prostředí dosáhnou úspěchu, cítí se tento nešťastník v jejich stínu – menší, méně úspěšný, méně dostatečný, méně přitažlivý, než dosud byl. Škodolibost, spojená s aktivním poškozováním druhých, je plodem závisti. Říká: Tvoje velikost ukazuje moji malost. Při své praxi pracuji i s takto postiženými lidmi. Vím, jak trpí. Ale to je neopravňuje jednat tak, aby trpěli ještě jiní.
Buddhovo žehnání
Romaně, která si sbalila svou krabici od banánů a odešla, jsem vyprávěl jeden starý Buddhův příběh.
To bylo tak: Král pozval Buddhu a jeho mnichy na slavnostní oběd. Byla ta událost pro celé království. Cestu k paláci lemovaly davy lidí. Buddha s družinou tím koridorem procházel. Vtom na zemi spatřil žebráka. Klečel v prachu cesty a žehnal králi, královu štěstí, královu zdraví, královu bohatství, kráse králova paláce. V jeho útrobách královo služebnictvo obložilo stoly pečeněmi. Ještě než ochutnali, král vyzval Buddhu k proslovu, modlitbě a požehnání TÉ NEJŠTĚDŘEJŠÍ OSOBĚ v celém království. Buddha se tedy uklonil svému hostiteli, králi, přehlédl bohatě prostřenou tabuli a požehnal – žebrákovi dolů na cestu. Dotčený král se ptal Buddhy, proč slova zasvětil chudákovi. Buddha odpověděl: „Nic ve zlém, králi. Ale Ty jako štědrost vnímáš pýchu. Okázale předvádíš honosnost svého království. Raduješ se z toho, co máš. Budiž Ti to přáno. Ale ten žebrák nemá zhola nic. A přesto se dokáže radovat z Tvého štěstí a přát jej každému, kdo kolem něj prochází. Kdyby on byl král, nestrádá v tomto království nikdo. Proto mi dovol, abych svůj díl z této tabule obětoval jemu. Jen tak se mu mohu alespoň trochu přiblížit.“
V Thajsku dodnes drží tradici obětování vlastního jídla jako projev osobní štědrosti – radosti z najezení druhých.
Právě do Thajska zamířila Romana Ljubasová. Potřebovala se vzdálit všemu schadenfreude/schadenfreunde. Neletěla však sama, ale s magazínem. „Z FC se bez nadsázky stala moje modlitební knížka. Sice jsem procházela náročnou životní změnou a některým pasážím v emocích nerozuměla (odpuštění, přijetí, vděčnosti), ale s odstupem času jsem je četla zase a už je chápala lépe. Navíc to, o čem jsem dříve pochybovala,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům