Odstraňování životních překážek a touha po pohodlí jsou pro nás přirozené. Stejně jako touha dosahovat skvělých výsledků. Ať už ve sportu, v práci nebo v osobním životě. Co má společného odstraňování překážek a dosahování výsledků? Proč může život v blahobytu více škodit než prospívat? Zamyšlení a zkušenost přináší ve své pravidelné rubrice MARIAN JELÍNEK. Pojďme zjistit, co se naučil ve svých sportovních „laboratořích“.
Laboratoř
Celý svůj profesní život působím ve vrcholovém sportu. V současnosti spolupracuji především individuálně s vrcholovými sportovci. Zadání je nejčastěji velmi prosté – dosáhnout co možná nejlepších výsledků. Čím dál častěji však pracuji také s top manažery velkých firem nebo přednáším pro celé jejich týmy. Na svých přednáškách často říkám, že sport je pro mě jakási „úžasná laboratoř“. Vrcholový sport je mimo jiné charakteristický svými emocemi, respektive jejich intenzitou, dynamikou a rozkolísaností.
Podstatnou část své profesní kariéry jsem působil jako hokejový trenér. Během koučování zažíváte euforii, zklamání, naštvání nebo velkou nervozitu. Po zápase si hráči například navzájem vjedou do vlasů, ale za 48 hodin musí zase stát na modré čáře jako jeden muž. Je to úžasná laboratoř, jejímiž výsledky se lze inspirovat nejen v byznyse, ale i v životě. Ve vrcholovém sportu je vše rychlejší, dynamičtější, proto říkám, že vrcholový sport je jako život nanečisto!
Ve svých „laboratořích“ jsem například hledal a zkoušel, jakým způsobem co nejrychleji kontrolovat emoce, jak efektivně vstoupit v roli mediátora mezi dva lidi, aby se vztahy narovnaly během pár hodin, nebo jak čtyřmi promyšlenými větami vytvořit motivační vášeň a změnit tak polaritu emocí. Ve sportu jsem díky bohaté četnosti možností měl příležitost všechny věci vyzkoušet a naučit se s nimi efektivně pracovat. Sportovní prostředí je neustále plné změn a ti nejlepší sportovci se naučili na tyto změny adekvátně reagovat tak, aby z nich vytěžili co možná nejlepší výsledek.
Velkými změnami si prošla i celá společnost, a právě ve sportovním prostředí se lze inspirovat, jak na změny rychle reagovat, jak s nimi pracovat. Protože sport je o výstupech z komfortní zóny, o práci s limity, o sebeuvědomění a sebepoznání, lze se v něm ohledně těchto věcí velmi efektivně inspirovat. V každé sportovní disciplíně jsou ataky komfortní zóny běžnou součástí cesty za nejlepšími výsledky. Pokud nejsme přirozeně zvyklí těmto útokům čelit, má to samozřejmě i dopad na trénink a finální výsledky.
Krásný příklad můžeme vidět v euforii z Nagana v roce 1998 a následného hokejového vzestupu i pádu, kdy jsme už po pár letech začali pokulhávat za světem. I zde vidíme analogii se společností a byznysem. Euforie 90. let tu byla. Díky překotné rychlosti se udělalo mnoho chyb, bohužel. Bylo tu ale mnoho příležitostí. Například hokejisté mohli najednou do NHL, do světa – a tam ti kluci rozkvetli. Proto byli tak geniální a proto 90. léta, včetně Nagana, byla úžasná. Setrvačností to vedlo až do 21. století – k získání několika titulů na mistrovství světa.
Svoboda bez hranic?
A najednou konec – nastoupila nová generace a ta už je jiná (i z hlediska byznysu). Totožné to bylo u fotbalu, i tam byla nejúspěšnější generace mladíků narozená v sedmdesátých letech. Měli bychom si ovšem uvědomit, že tehdy nás neovlivnil žádný meteorit, díky jehož vlivu se zrodila generace hokejových a fotbalových supertalentů. Rozvoj sportovních talentů a následné úspěchy hokejistů a fotbalistů na přelomu století byly dány především tvrdými limity tehdejší doby, které se nám mnohdy nelíbily. Například děti měly v 6 hodin ráno trénink a pak byla škola. Tehdy to nebyl problém, pokud to někdo myslel se sportem vážně, musel dodržovat pravidla. Neznali jsme nic, co je dnes v mnoha sportovních klubech běžné. Jako například petice protestujících matek, že je to nezdravé, že děti nejsou najedené, hygiena a kdesi cosi. Byl prostě trénink – jdeš, nejdeš. Byla dána nějaká pravidla, která pro děti představovala určité limity, podmínky, výstupy z komfortní zóny, řád nebo hranice chování a ty se dodržovaly. Samozřejmě, že ne všechny byly dobré. Byl bych nerad, abych zněl jako pamětník, který vzpomíná, jak bylo za totality lépe. Tak to určitě není myšleno.
Faktem ale je, že kluk, hokejista, co vyrostl v limitech, tak najednou vycestoval do NHL, a tam poznal svobodu společnosti ze západního světa, kde si limity má každý tvořit sám. Ale tihle kluci už je měli v sobě. Neutopili se ve svobodě. Naopak díky zažitým limitům, se kterými byli zvyklí vystupovat mimo svou komfortní zónu, využili svobody a stali se geniálními ve své profesi.
A po nich přišla dnešní generace, která vyrostla ve svobodě bez limitů, kde všichni mluví do všeho a každý si myslí, že má ten nejlepší názor a má potřebu ho šířit. Svoboda bez zodpovědnosti je destruktivní. Myslím si, že dnešní výsledky národních týmů nejen v hokeji, ale i fotbale a dalších sportech, mluví za vše. Můžeme to vnímat možná i jako důsledek svobody bez limitů, ve které jsme se začali ztrácet.
Limity, pravidla, hranice a řády bychom neměli vnímat jen jako překážky, které mají něčemu bránit. Měli bychom je spíše chápat tak, že dávají dané věci smysl a obsah. Pokud nemáme limity v podobě pravidel, nemáme nic. Jen si představte hokej bez pravidel. Zmizí. A podobné je to i v životě. Pokud si neumíme stanovit řád, a to nejen v roli sportovce, ale i jako podnikatel, manažer nebo rodič, samozřejmě se ztrácíme, a tím pádem ztrácíme i svou vlastní hodnotu. Lidé dnes vnímají limity jako sahání na svobodu. Bohužel si je ale sami neumí stanovit a mnohdy si představují svobodu bez limitů. I proto s tímto tématem provokuji ve školství – vrátit zpátky limity. Věřím, že správná cesta vede k edukaci – otočením se k sobě, k práci sami na sobě. Umět pracovat s limity sám. To je pravý smysl. Není smyslem žít svobodně bez limitů, protože z takové svobody vzniká anarchie.
Ztráta kontroly
Jak jsem již zmínil, právě díky zkušenostem ve sportu jsem se snažil naučit kontrolovat emoce, což je ve spojitosti s dnešní dobou obecně zajímavé téma, a to zejména z pozice neurologie. Nejprve bychom si měli uvědomit, že v dnešní době jako by ztrácíme čím dál více kontrolu nad emocemi. Jakmile si tohle připustíme, tak zcela přirozeně můžeme získat touhu anebo potřebu naučit se s emocemi pracovat a snažit se je co možná nejlépe ovládat. Než se však o to pokusíme, měli bychom si říct, že z hlediska zjednodušení vnímám, jako bychom měli dva stupně (neboli dvě vrstvy) emocí. První stupeň představují emoce, které máme vývojově dané, možná bychom je mohli označit jako intuitivní. Pocházejí z amygdaly, orgánu v našem mozku, který můžeme vnímat jako naši přirozenou emoční paměť. Právě amygdala, na základě získaných zkušeností a znalostí, rozhoduje, kdy prožíváme strach, radost, ale i agresi, a to dříve, než jsme schopni si to uvědomit. Tyto emoce chrání naše životy, naše těla před destrukcí či bolestí. O amygdale a dalších částech mozku již byla řeč v předchozích vydáních, věřím proto, že se již tomuto tématu nemusíme věnovat.
Raději bych se zaměřil na druhý stupeň (vrstvu)...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům