Přes hranici tohoto světa k uzdravování vody

Představte si, že máte převratný nápad, který může pomoci celému lidstvu. Ale stojí proti obchodním zájmům průmyslu. Co uděláte? ZDENĚK ČERMÁK má takových nápadů několik. Není šarlatán, ale vědec. Biochemik. Za více než čtvrt století dokázal najít řešení na řadu problémů, které pálí současnou civilizaci. Přesto přemýšlel, že s nimi ani nevyjde na světlo. Jenže v roce 2014 potkal svou nynější manželku ALENU. Ta ho přesvědčila. Snad i proto, že oba v minulosti zažili cestu za hranici života tak, jak jej známe, tedy klinickou smrt, založili společnost New Human Solution. V překladu: Nové řešení pro lidstvo. Prvním Zdeňkovým vynálezem, který úspěšně prošel dlouholetým certifikačním procesem, je jednotka unikátně čistící vodu a harmonizující její energii. Nepoužívá žádnou chemii, naopak všechno chemické a nepatřičné z vody odstraňuje. S pomocí inovativních technologií vrací vodě původní zdraví, jakým ji vybavila příroda.

Jak se žije člověku, který může spasit svět, ale…?

Zdeněk měl dlouhé čtvrtstoletí těžkou hlavu. Vyvíjel něco, co svět potřebuje, ale zároveň tušil, že to nemusí být kladně přijato. Zní to paradoxně, že?

„Člověku se nežije lehce, když ví, že dokáže celou planetu oprostit od zbytečné chemie, ať už jde o vodohospodářství nebo zemědělství, ale zároveň se musí smířit s tím, že tato společnost nějak funguje od marketingu po byznys. Ale nedá mu to. Jde dál svou cestou. Pak pochopí, že když nespěchá, vesmír mu začne posílat užitečné lidi – partnery, kteří mu pomáhají, protože mají také svou cestu a cítí ji jako poslání. Čím víc se jim člověk otevírá, tím víc si všichni navzájem pomáhají a spolupracují,“ opatrně formuluje svou zkušenost.

Ví, o čem mluví. A ví to i jeho rodina – všechny děti a především manželka… „Když jsem Zdeňka poznala a on se mi svěřil se svými nápady, řekl mi: ,Já s tím nevyjdu ven. Chci žít klidný život. Nechci, aby mě někdo zastřelil, protože by měl pocit, že mu zničím celý byznys.‘ Právě na tom jsme pracovali nejdříve – jak odblokovat bariéru v jeho hlavě a upevnit svou důvěru v lidi. Jedna věc nám to usnadnila: vědomí, že je to náš úkol.“

– Nechci zpátky. – Musíš.

Oba zažili klinickou smrt – přechod „na druhý břeh“. Zdeněk to celé shrnuje s úsměvem: „A pak jsem se probudil a byl, slušně řečeno, naštvaný.“ Alena je sdílnější: „Ani já jsem nechtěla zpět na tento svět.“ A vzpomíná: „Tehdy jsem si tento jiný stav vědomí navodila meditativní cestou. Snažila jsem se o očistu půstem, chtěla jsem si zregenerovat tělo, a najednou se to stalo. Myslela jsem si, že jsem se zbláznila. Vyšla jsem z těla do nádherné lásky. Ten rajský pocit se nedá popsat. Viděla jsem jen bílé světlo a bránu. A za ní božskou loutku. Za mnou byla jen tma, vpředu všechno vábivé. A pak, tam přímo u brány, jsem něco poslouchala. Byly to informace, které jsem hned zapomněla, a věta, kterou ještě teď slyším: ,Musíš zpátky. Ještě tam máš úkol.‘“

Jaké instrukce dostala? Neví. Ale pravděpodobně je s každým krokem cítí. Říká se jim intuice. Alena pouhé tři roky nato zkřížila cestu Zdeňkovi. Vědci, který už ale běžným vědcem nebyl… „Dřív jsem, tak jako ostatní, razil zásadu, že co nejde spočítat nebo analyzovat, to prostě neexistuje. Jenže oči mi otevřela vlastní zkušenost, údajně nevyléčitelná nemoc.“ Slovo „údajně“ používá záměrně. Ze své nevyléčitelné choroby se totiž sám vyléčil.

„Nevyléčitelné“?

„Okolo šestnáctého roku života jsem začal mít problémy s ledvinami. Lékaři říkali, že jsou zanesené, postupně mi omezovali pití,“ vybavuje si Zdeněk. „Chtěl jsem to pochopit, a tak jsem se zajímal o přírodní vědy. Dokonce jsem přemýšlel, že půjdu studovat medicínu. Pak jsem si uvědomil, že medicína mi už všechny své odpovědi, na jaké stačila, sdělila. Nemohla mi dát víc. A tak mě zlákala biochemie. Nechala mě nahlédnout hluboko do člověka, pochopit, co je v buňkách špatně. Lékaři opakovali: Je to chronický zánět ledvin, jste odsouzen k dialýze. Ale já jsem nevěřil, že neexistuje jiná cesta. A pak se to stalo. Během tři čtvrtě roku jsem si sám obnovil zdravé ledviny. Jako bych si je vyměnil. Už nikdy jsem nemusel na dialýzu.“

Zdeněk Čermák je názornou ukázkou, jak osud vede člověka jeho životem. Nikam ho netlačí, jen mu svítí na cestu. Jít ovšem musí člověk sám – pokud chce vědět víc. A to Zdeněk chtěl. „Moje nemoc mě vlastně donutila studovat lidské tělo a fungování metabolismu. Na základě zjištěných poznatků a hlavně selského rozumu jsem se sám začal léčit. Objednával jsem si různé živiny – vitaminy, stopové prvky, minerály. Když mi pak lékaři kontrolně vzali krev, užasli. Celou dobu mi tvrdili, že musím mít standardní ledvinovou dietu, a já všechny její zásady porušil. Naordinoval jsem si denní příděl 210 gramů čistých bílkovin, zatímco mi povolili maximálně 35. Já jim zdůrazňoval: ,Bílkoviny tvoří protizánětlivé látky. Jestliže mám v ledvinách zánět, nemohu se přece léčit tím, že budu jíst méně bílkovin. Naopak, potřebuji jich víc!‘ Od té doby nejsem nemocný. Chodím jen na pravidelné krevní odběry. Výsledky jsou v pořádku.“ Tehdy mu bylo třiatřicet let. Pochopil, že systém nemusí mít vždycky pravdu. A pochopil to nakonec i sám systém.

„Dnes na všech projektech spolupracujeme s lékaři. I oni už vidí, že klasická celostní medicína nestačí na všechno a musí se rozšířit. Proto už přistupují na alternativní metody,“ říká Zdeněk Čermák, který nikdy svým ošetřujícím lékařům jejich diagnózy nezazlíval. „Oni v žádném případě nejsou hloupí. Musíte se vžít do jejich kůže, abyste je pochopili: Někdy ve dvanácti letech musejí přijmout rozhodnutí, že se vydají medicínskou cestou. Aby se dostali na příslušnou střední školu, musejí mít v podstatě samé jedničky. Aby se následně dostali na vysokou školu, musejí se celou střední drtit znovu to, co jim kdo předkládá. Aby následně na vysoké škole dostali první atestaci, zase jen opakují to, na co přišel někdo před nimi. A pak jim je třicet let. Od dvanácti musejí mít klapky na očích. Jak by mohli dojít k nějakému vlastnímu selskému názoru, když celou dobu nemají čas přemýšlet a budovat si širší rozhled – když jsou produkty systému?“

Když to po seznámení vyprávěl Aleně, ta hned pochopila jeho směr – proč vyvíjí produkty, které mají pomoci lidem. „Všechno to, co Zdeněk prožil, určilo to, co dělá. A všechno to, co dělá, není nic jiného než návrat k přirozenému nastavení těla. Víte,“ dodá Alena, „kdybychom znali všechna moudra matky přírody, nepotřebujeme lékaře ani farmaka.“

A Zdeněk se to tajemství rozhodl dát lidem.

Cestou uzdravení člověka…

Zdeněk prožil klinickou smrt v roce 2001, Alena v roce 2012. „Když mi o ní sám začal vyprávět, zbystřila jsem. Do té doby jsem si připadala jako blázen a nikomu o tom neříkala. Najednou jsem si uvědomila, že všechno, co mě tehdy okouzlilo, byla pravda. Začala jsem tak více přemýšlet o energiích, pracovat s nimi.“

Je zvláštní, když biochemik a manažerka zjistí, že mají nejen společnou životní cestu, ale i společný úkol. „Zjistili jsme, kdo vlastně jsme a co máme dělat. Zdeněk měl spoustu produktů a mnoho milionů spících v dlouholetých výzkumech. Šestadvacet let v Akademii věd i sám vymýšlel, jak napravit metabolismus lidstva. Já jsem zase měla zkušenosti s podnikáním, obchodem, poradenstvím. Tehdy jsme se shodli, že vznikne firma, která nebude pomáhat jednotlivcům, ale rovnou masám. Že dáme do života postupně všechny produkty, ovšem nejprve začneme s tím, který se týká vody – uzdravením té nejdůležitější věci pro člověka,“ říká Alena.

„Všichni máme tělo tvořené minimálně ze dvou třetin vodou. To znamená, že potřebujeme mít hodně dobrou vodu. A že musíme hodně přemýšlet o tom, co pijeme nebo čím se sprchujeme, protože – ale to se lidem neříká – do těla, potažmo do krve, se vstřebá až sedmdesát procent obsahu vody, kterou se sprchujeme,“ zdůrazňuje Zdeněk, který má neustále na paměti svou vysokoškolskou profesorku. „Říkala nám: ,Nemažte si na tělo nic, co byste si nenamazali na chleba!‘ Protože přes pokožku se do těla dostává prakticky totéž, co ústy. Naštěstí je už hodně lidí, kteří vyhledávají přírodní přípravky v kadeřnictvích, na pedikúrách i jinde.“

Co dokážou farmaka, zažil Zdeněk asi v nejhrůznějším okamžiku života. „Když bylo mému synovi pět měsíců, dostal průjem. U tak malého dítěte je to velký problém, protože mu chybí voda. Manželka s ním musela do nemocnice a já užasle sledoval, jak mu doktorka píchá nějaká antibiotika. Prý to schválil primář. Synek do dvou hodin dostal silnou alergickou reakci. Celý otekl a zčervenal. Vyletěl jsem jako čertík z krabičky. Malému se rychle dala kapačka, s tím, že jsem hodně hlasitě určil, co v ní bude, a utíkal jsem domů namíchat vlastní koktejl – tak, jak mi velel selský rozum a poznatky z biochemie. Do rána byl synek v pořádku. Tedy, až na stolici. Testy ukázaly, že dostal alergii na lepek, mléko a prach. Těmi antibiotiky mu prostě oddělali imunitu. A tak jsem zase sedl k moudrým knihám a během dvou dnů jsem vymyslel další mix ze sojových bobů, vitaminů a dalších...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům