„Nejlepším životním motorem je bolest. Když k ní dojde, neber si jen prášek na její utišení. Hlavně přemýšlej, proč nastala. Chceš-li vyléčit následek, musíš odstranit příčinu.“ CLEMENS KUBY nemluví do větru ani v metaforách. Mluví o skutečné bolesti, kterou prožil po pádu ze střechy. Ochrnul a už nikdy neměl chodit. Ale chodí. Proč je tak důležité přijmout minulost, ať se v ní stalo cokoli? A proč stejně důležité je nespokojit se s ní? Jaký je vůbec rozdíl mezi vyrovnáním se a smířením? Jak začít, když chceme úplně jinou budoucnost? Proč je klíčové, aby naši budoucnost přestala vytvářet minulost a začala přítomnost?
Zkratka
„Ten večer bylo teplo. Počasí se měnilo. Slunce přešlo v déšť. A já měl volno. Byl jsem unavený. Denně jsem v hostinci načepoval dvě stě piv. Jako podnikateli se mi dařilo. Mnoho lidí mi závidělo. Ale moje duše byla prázdná, nešel jsem směrem, který by mě naplňoval. Ten večer jsem mluvil se svým kamarádem. Svěřil jsem se mu, že už takhle nemohu dál. Že potřebuji změnit vzduch. On na to: ‚Tak se sbal a odjeď.‘ Pobavilo mě to. Copak je to možné? Copak může člověk jen tak vystoupit ze svého života, když už toho tolik nasliboval?
Odpověděl jsem mu, že už asi takhle musím dožít. On jen pokrčil rameny: ‚Dobře. Tak hezký večer.‘ A odešel. A tak jsem ležel v posteli. Bylo opravdu teplo. Můj dům stál ve svahu, na vyhřáté sluneční straně. V podkroví jsem si zřídil zašívárnu, kam jsem se schovával před světem, ale jak jsem nemohl usnout, napadlo mě, že bych mohl sejít do zahrady. Ale bylo pozdě. Tři hodiny dvacet minut v noci. Uvědomil jsem si, že nemusím scházet tři podlaží. Stál jsem proti oknu, které bílým světlem zaléval měsíc, a já si řekl, že vlastně stačí vystoupit na parapet, popojít po střešní šikmině jen kousek do strany a seskočit rovnou na horní část svažité zahrady.
A tak jsem balancoval v okně, cítil, že střecha je po dešti vlhká, tašky klouzaly. Napadlo mě: Jsou to jen tři metry k hraně domu, jen tam dohmátnout… Ale také: Neber to touhle zkratkou, je to nebezpečné, měl bys to obejít. A jak jsem váhal, na nebi byl úplněk, přes měsíc plynuly mraky, a v ten moment jsem sklouzl…
Padl jsem na bok a ve vteřině, co jsem sjížděl šikminu, jsem natáhl paži, že chytím okap. Ale běda mi. Sklouzl jsem příliš do strany, daleko od něj, a už bylo po všem, už jsem volně padal… Dolů to bylo patnáct výškových metrů. Zlomek času, ale vidíš celý svůj život. A taky ti dojde, že dopadneš na asfaltovou silnici. To se právě teď stalo.“
Očistec
„Bylo mi třiatřicet, Kristova léta. Ve škole jsme ještě měli náboženství. Učitelky jsem se ptal, kdy projdeme očistcem. Ona: ‚Hned po smrti.‘ Já úlevně: ‚Tak to mi je fuk, protože už budu mrtvý.‘ A ona: ‚Ne, očistec ucítíš, i když budeš po smrti.‘ V tom okamžiku, kdy jsem dopadl, jsem si řekl jen: Ta učitelka měla pravdu.
Byla to nepopsatelná a nepředstavitelná bolest. Okamžitě jsem si pomyslel: Tohle je očistec. Vůbec jsem se nemohl hýbat. Ale nebyl jsem v bezvědomí. Proto mě napadlo: Aha, takže i po smrti mám myšlenky. Jak tedy vlastně člověk zjistí, že zemřel? Rozhodl jsem se někoho zavolat. Křičel jsem, strašně moc jsem křičel. Dlouho nic. Pak se rozsvítila světla v sousedním domě. A taky se rozpršelo. Cítil jsem to na tváři, zalévaly se mi oči. Najednou mi do výhledu vstoupil sousedův vyděšený obličej. ‚Clemensi, co tu děláš?‘ slyšel jsem. Já na to: ‚Spadl jsem ze střechy.‘ On: ‚Z jaké střechy?‘ Tak jsem pochopil, že mě slyší – že žiju…
Odběhl pro syna. Spolu mě vzali, jeden v podpaží, druhý pod koleny, a jako pytel mě vynášeli po schodech nahoru do kuchyně. Primář v nemocnici mi později řekl, že jestli jsem do té chvíle nebyl ochrnut, pak to způsobilo jejich přenášení. Ale jak bych jim to mohl vyčítat, když pro mě dělali to nejlepší, co za nejlepší považovali?“
Rok 1968 a jednadvacetiletý Clemens Kuby (uprostřed) navštívil Prahu. Tehdy byl šťastný, studoval filmovou školu a měl i politické ideály. Dvanáct let točil pivo v hostinci a splácel hypotéku na dům, který si přála hlavně jeho matka, aby měla kde trávit stáří – se synem za zády.
Peklo
„Sousedé zavolali sanitku. Odvezla mě na kliniku. První vyšetření a první oznámení, že jsem ochrnul a že všechno od pasu dolů již odumřelo. Ukazovali mi rentgenový snímek, na něm jasně rozdrcený druhý bederní obratel tady dole. Říkají mu L2. A pak přijde otázka: ‚Máte rodinné příslušníky? Komu máme zavolat, že jste ochrnul?‘
Najednou si uvědomíte, že máte rodiče, přátele, čtyři sourozence, že tohle už není hra, ale jiný život. Že najednou patříte jinam, že když pro vás hledají nejlepší kliniku, tak myslí speciální kliniku pro příčná ochrnutí. Dozvíte se, že taková je tři sta padesát kilometrů daleko v Heidelbergu- -Schlierbachu, ale že po silnici už nemůžete jet, protože by vás to zničilo ještě víc, že vás přijmou, ale musejí vám zavolat vrtulník. A protože saniťáci žádný zrovna nemají k dispozici, letí pro vás armádní. Pro takové případy musí.
Jenže z deště se znovu stala bouře. Vrtulník Bundeswehru vzlétl, a pilot povídá: ‚To nic, na to jsme zvyklí.‘. Letěli jsme bouřkovou oblastí. Stroj se tak strašně třásl, klesal a zase stoupal, že jsem si říkal, že každou chvíli musí spadnout. A v tom období jsem dostal poprvé tak strašlivý strach ze smrti, že byl větší i než ta skutečnost, že jsem ochrnul. Najednou jsem považoval za dar každou uplynulou vteřinu a tehdy tam nahoře, kdy vedle nás praštil blesk, jsem si přísahal, že už ani jednu vteřinu nepromarním, že naprosto změním svůj život…
Matce řeknu, že ten dům už nerozšířím a bude muset zestárnout jinde. Bance sdělím, že nesplatím ten úvěr, a dům, na který mi půjčila, budu muset prodat. Lidem vzkážu, že zavírám hospodu, že už jim nenačepuji ani jedno pivo, že už nikdy nebudu dělat něco, jen abych vytloukal klín klínem, jako soumar čepoval piva, abych mohl mít vlastní dům a v něm aby musela dožívat matka. Naprosto všichni se dozvědí, že kompletně měním svůj život a už nebudu fungovat podle nich.
Tuhle odvahu, kterou jsem neměl nikdy předtím, jsem najednou dostal jen proto, že jsem si byl jistý tím, že stejně zemřu. V tom turbulencemi zmítaném vrtulníku mi připadalo neuvěřitelné, jak jsem mohl být tak zbabělý, že jsem za celý život nedokázal vystoupit ze zajetých kolejí, které mě trápily, nevyhovovaly, unavovaly, a já jsem bůhvíproč vycházel z toho, že nic změnit nemohu, že takhle musím existovat dál. A díky tomu jsem teď tady, ve třiatřiceti letech prakticky mrtvý…
Jenže vtom rotory vrtulníku začaly utichat. Posádka se odepínala, stroj se zklidnil a já pochopil, že mě právě úspěšně přepravili na kliniku. A že mám velký problém. Slíbil jsem totiž, že kompletně změním život, jenže jsem neumřel. Bylo to jako první den po novoročním předsevzetí. Najednou si uvědomíte, že musíte jednat. Všem opravdu říct, že začnete žít jinak, přestože jste ochrnuli. A v ten okamžik, kdy jsem si tohle definitivně ujasnil, jsem poprvé pocítil cosi v levé noze. Ačkoli podle lékařů jsem tam už nikdy nic cítit neměl. Protože v levé noze je minulost.“
1. UVĚDOMĚNÍ: CO JE VLASTNĚ NEMOC?
Čtyřicet lékařů Clemensovi Kubymu opakovalo, že už nikdy nebude chodit. Že má nevratně přerušenou míchu, že jde – odborně – o kompletně příčné ochrnutí. Clemens Kuby ale chodí. Když se ho ptáte, jak je to možné, pokrčí rameny a řekne: „Já jsem jim neuvěřil.“ Nezpochybňuje vědu, ale podotýká, že ani věda by neměla zpochybňovat něco, na co je krátká, do čeho nevidí a co neumí měřit. A tím je lidská vůle.
„Jsem přesvědčen o tom, že neexistuje nevyléčitelná nemoc, pouze nevyléčitelný pacient. Každé léčení záleží v první řadě na člověku samotném. Jestli je ochoten vyrovnat se s tím, co mu nemoc způsobilo, a změnit to. Jestli si uvědomuje, pro co se chce uzdravit, a tento důvod je pro něj dostatečně velký. Když totiž člověk neví, pro co by se chtěl uzdravit, chybí mu potřebná energie. Nezmění-li příčinu, nezmění následek.
Ať je diagnóza jakkoli dramatická, říká to jen, jak dramatická musí být změna života, aby došlo k vyléčení. Každou nemoc dostáváme proto, aby nám ukázala, jakým směrem se máme v životě ubírat. Vyznačuje konec dosavadní cesty, dál to už nejde, dál je jenom smrt. A žádná nemoc nepřichází náhodou. Ani nachlazení. Ani vymknutý kotník. Všechno nám říká: Bacha, tady jsi už v hraničním pásmu.“
2. UVĚDOMĚNÍ: CO JE VLASTNĚ NEMOŽNÉ?
Kdybyste byli v kůži Clemense Kubyho, považovali byste za nemožné podívat se někdy do Ladaku? Ale on se tam podíval.
Ve světle jeho zkušenosti stále považujete za nemožné uskutečnit jakoukoli představu ve svém životě, kterou vaše duše považuje za důležitou, už pouhá představa ji naplňuje a činí šťastnou? Co je opravdu nemožné a co ve skutečnosti blíž, než si myslíme? Skutečně tolik věříme negativním prognózám druhých lidí, že je automaticky vydáváme za pravdu, i když se třeba mýlí?
Ve světle příběhu Clemense Kubyho opravdu je nemožné zlepšit svou životosprávu, zvýšit svou pracovní kvalifikaci a pozici, vyřešit partnerskou krizi, začít pravidelně sportovat, naučit se nový jazyk – opravdu je to NEMOŽNÉ?
„Když se zeptáte fyzika, v jakém těle žijeme, odpoví: ‚Skládáme se z orgánů, orgány z buněk, buňky z molekul a molekuly z atomů.‘ A když se zeptáte, z čeho se skládá atom, znejistí: ‚No, 99,9 procenta atomu tvoří prázdno.‘ A znejistí proto, že neví, co je to prázdno! Naše věda při vší vyspělosti neví nic o 99,9 procenta našeho těla. Není to tím, že by vědci byli tak hloupí, ale oni zkrátka 99,9 procenta naší existence neumějí měřit. Nevědí, co to je. Ale vědí, že těch 99,9 procenta našeho Já ovlivňuje ten zbytek.
Já jsem přesvědčen, že prakticky všechno v našem životě ovlivňuje duch. Dejme mu slovo, jaké chceme. Třeba energie. Třeba víra. Jen se podívejte na svět. Celý společenský systém stojí na víře. My lidé jako jediný živočišný druh věříme v peníze, banky, vlády, finanční úřady, vězení. Věříme tomu, že když budeme mít peníze, budeme šťastní. A mate nás, že existuje mnoho lidí, kteří jsou šťastní i bez peněz, ba dokonce jsou šťastní v nesystému. Věříme tomu, že musíme mít byt, auto, status, že musíme platit daně, protože jinak věříme, že přijde někdo, kdo má právo vzít nám majetek i svobodu, zavřít nás do vězení a my odtamtud nesmíme odejít – a neodcházíme, protože tomu věříme. Žádnému zvířeti na světě nevysvětlíte, že má přijít o svobodu, že má odvádět desátky, že má žít stylem, jaký jsme si usmysleli.
A proto také mnoho lidí žije jako zvěř, a to v nejlepším slova smyslu. Nevěří v peníze, žijí z přírody. Nejsou závislí na majetku, pověsti ani kariéře, řídí se duší a tím, co ji naplňuje. A co je nejpozoruhodnější – tito lidé jsou zdraví, bez civilizačních nemocí a stresů, protože jednoduše nevěří společenskému zákonu, podle kterého na určitých hodnotách záleží, jinak bez nich nepřežijeme. Tihle lidé bez nich přežívají. Ba žijí mnohem lépe než lidé v civilizaci.
Právě v Ladaku jsem to viděl. Ti lidé nemají nic z toho, co v civilizaci považujeme za životně důležité. Ale mají to v jiné formě. V původní, přírodní. Mají odpočinek bez televize. Mají zdravou stravu bez výživových odborníků a hypermarketů. Mají bohatství bez peněz, protože žádné peníze k ničemu nepotřebují. Za ničím se nehoní. Není špatné žít v civilizaci, pokud se pro to rozhodneme, s jejími hodnotami, pokud naplňují naši duši. Ale je špatné žít tak, jak nám to nevyhovuje, a myslet si, že nemáme jinou volbu. Že je nemožné žít jinak. Já jsem tomu neuvěřil ani ochrnutý na nemocničním lůžku.“
Cesta
„Řekl jsem si, jak dál nechci žít. To je snadné. Horší je přijít na to, jak jinak žít. Tři měsíce, po které jsem ležel na té klinice, jsem tedy hloubal v paměti stále víc, kdy jsem byl opravdu šťastný. A každý světlý bod jsem si v mysli zapisoval. Tak jsem se dostal až ke studiím a bláhovým mladým snům. Na škole jsem byl šťastný, studoval jsem film. Najednou jsem pocítil touhu ho zase dělat…
Pak jsem miloval cestování. Sestavil jsem si pět mladických kritérií: že lidé, které hodlám navštívit, nesmějí mít žádný elektrický proud, žádné silnice, žádnou bílou mouku, žádný průmyslový cukr, a nikdy neviděli turistu. Zasmál jsem se, že takové místo nemůže ani existovat, že už blouzním, asi z tišících prostředků, že už jsem zase v nějaké své iluzi.
Ale čtyřiadvacet hodin nato vstoupil do mého nemocničního pokoje kamarád, ještě s batohem na zádech, a povídá: ‚Utíkám sem, jen jsem se to dozvěděl. Byl jsem teď dlouhé měsíce v Indii a…‘ snažil se obrátit pozornost na můj úraz, ale já to nedovolil. Povídám hned: ‚Fritzi, je tam někde takovéhle místo, o jakém sním?‘ On se zamyslel a řekl: ‚Jo. Takoví lidé žijí v Ladaku. To je horská oblast mezi Čínou, Pákistánem a Indií. Čtyři tisíce metrů nadmořské výšky… Clemensi, co je ti?‘
Polekal se, protože já jsem se začal strašlivě třást. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ještě včera to byla iluze, a dnes se dozvím, že vůbec není. Ptám se ho: ‚A dostanu se tam?‘ On vstal, změřil si mě a zavrtěl hlavou: ‚Na invalidním vozíku je to nemožné.‘ ‚Dobře,‘ řekl jsem jen a už jsme o tom nemluvili.“
Ladak!
„Tři měsíce jsem na posteli přemýšlel o atomu. V nemocnici mi léčili jen jednu desetinu procenta, hmotu. Já jsem se věnoval celému zbytku, svému duchu, nositeli naší mysli. Považovali mě za blázna, když jsem tvrdil, že díky mysli může být každá buňka našeho těla šťastná, nebo že soustředím všechny své duševní síly na uzdravení. Smáli se síle ducha, mému naprostému odhodlání znovu plnohodnotně žít a nikdy to nevzdat navzdory nepříznivým závěrům vědy. ‚Jak tomu můžete věřit?‘ divila se jedna lékařka. ‚Protože už vím, pro co se chci uzdravit.‘
Od svého okolí jsem neustále slýchal, že nemohu žít jinak. Že MUSÍM dělat nějakou jinou profesi, MUSÍM splácet dům, samé MUSÍM a žádné CHCI. Na mě si už nepřišli. Já jsem věděl, co dělá dobře duši.
Jednou ráno se totiž začal trochu hýbat palec mé pravé nohy. Protože pravá noha je budoucnost. Zavolal jsem tedy sestru. Počítal jsem do tří, vyslal všechnu energii dolů, ale ona nic neviděla. Vysvětlovala mi, že každý ochrnutý sní o tom, že se začne hýbat. Namítal jsem, že se plete, že v pravé noze opravdu něco cítím. Počkal jsem tedy na vystřídání směny a jiná sestra,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům