Jaké bylo vaše poslední opravdové dobrodružství? Myslím takové, kdy vám tuhla krev v žilách. Kdy strach naplno převzal kontrolu a splnil svůj účel. Fotograf a cestovatel PETR JAN JURAČKA se již podruhé v životě rozhodl zdolat Manáslu. Jednu z osmitisícovek v Nepálu, v pořadí osmou nejvyšší horu světa. Ani napodruhé se Petrovi nepodařilo vrchol pokořit, přesto je dnes šťastný, protože se vrátil v pořádku ke své milované ženě Zuzce a dvěma dcerám. Chybělo málo a vše mohlo být jinak. Naštěstí strach zafungoval a zachránil Petrovi život. Pojďme se podívat na Petrovo napínavé vyprávění vytržené z fotografova cestovatelského deníku.
Ráno je jako z pohádky. Slunko se prodírá pootevřenými okenicemi a prosvítá skrze částečky prachu vznášející se ve vzduchu. Chalupář Honza opatrně šmejdí po staré dřevěné podlaze, aby mě nevzbudil. Na starých kamnech potichu vaří ovocný čaj, zatímco já ještě ležím na palandě a nechávám se pomalu budit vůní chleba se sádlem, solí a cibulí, na který mám najednou takovou chuť. To by bylo krásné horské ráno, co? Jenomže ten sen se rychle rozplyne, jako chuť sádla, na kterou si budu muset počkat až domů. Honza i já otevíráme oči současně. Neudržované vousy, popraskané rty, spálená kůže na obličejích, únava. Namísto palandy ležíme zkroucení na karimatkách v bezmála sedmi kilometrech nadmořské výšky. Čaj vaříme ze sněhu na dvou vařičích současně, ale to až po čase. První jídlo jsme schopni pozřít kolem desáté dopoledne, dehydratovaná ovesná kaše s malinami a s kávou jsou vyzkoušenou jistotou i v době nechutenství. Všude kolem stanu je příšerná zima, ve spacáku je ale dobře. Když otevřeme předsíňku, výhled do ledovcového údolí pod námi je brutální a okamžitě nám nahrazuje veškeré dosavadní strádání. Kdyby nám nad hlavami nekroužily od svítání vrtulníky, lehce bychom alespoň na chvíli zapomněli na události včerejšího dopoledne. Pořád tak nějak nemůžeme uvěřit tomu, co se včera stalo. Dva mrtví lidé, stejní jako my dva, na tak krásném místě. Teď se všichni snaží dostat dolů dalších sedm raněných, kteří se nedostali večer do helikoptér marně kroužících v mlze. Naší pomoc ale nikdo nepotřebuje. Je tu hodně šerpů i vůdců. Zvládnou to lépe jak my dva. Naše práce spočívá v tom nepřekážet a počkat do večera, až ten svah bude zase zmrzlý a bezpečnější. Alespoň tak si to malujeme. Vyrazit tam přes horké poledne, v době tajících seraků a odtrhujících se sněhových vrstev, to by nás ani ve snu nenapadlo.
Všichni zranění odletěli naštěstí brzy, do svahu nastoupil fixní tým a během dopoledne byla cesta do čtvrtého výškového tábora opět zafixována. V tu chvíli se do ní vrhla dobře polovina trojky a kolem našeho otevřeného stanu se počalo trousit procesí. Orloj sebevrahů! Tak jsme jim říkali. „Jsou to idioti! Včera touhle dobou se tam umíralo. Chtějí to trumfnout?“ rozčílil se Honza a nabídl mi vegetariánskou paštiku v iluzorním bezpečí našeho přístřešku zmítaného větrem. Přečkali jsme tak celý den vedením důležitých řečí o kávě, budoucnosti komerčních expedic a našem postupu, který byl následující: počkat do večera, nazout mačky a bágly, vylézt během asi pěti hodin do čtyřky, tam rychle uvařit čaj a vyrazit k vrcholu. Mně se plán moc líbil, nevadí mi dlouhá fyzická námaha a mohli bychom stihnout pěkné světlo během závěrečného stoupání. Pro vytrénovaného fotografa ideální plán. Náročnosti takového postupu jsem se nebál, makal jsem na sobě dost. Honza si úplně nevěří, ale zkusí to.
S Trávou jsme vyráželi z trojky mezi posledními už za tmy. Mačky v ledu doslova cinkaly, všechno už bylo krásně omrzlé, čas akorát. Náskok, který jsme dali těm před námi, se však ukázal být jako nedostatečný, do hodiny jsme byli ve frontě několika desítek lidí s lahvemi stlačeného kyslíku na zádech. Přesto byli pomalí, na strmém svahu nám překáželi, a já začínal být velmi naštvaný z neustálého čekání na další postup. Několikrát jsem v nucených odpočincích padal do krátkých pomíjivých spánků, trvajících řádově jednotky sekund. Obvykle se mi zdálo, že stoupáme kolem jedné horské chalupy za druhou, že nás koulují místní děti nebo že jsme to přešli a musíme se kousek vrátit. Bylo to frustrující! V jeden moment jsem se hodně naštval, až mě to samotného vyděsilo. Nebývám obvykle tak agresivní, jako jsem byl dnes. Rychle jsem se snažil uklidnit a smířil jsem se s tím, že namísto pěti hodin půjdeme více jak sedm. Neustále jsem hýbal prsty v rukavicích a kopal mačkami do ledu, aby mi neomrzly stydnoucí prsty na rukou a nohou. Poprvé v životě jsem se pohyboval v nadmořské výšce nad sedm tisíc metrů.
V jeden moment mi došla trpělivost a vypnul se z lana. Hůl jsem nahradil cepínem a začal stoupat výrazně rychleji vedle štrůdlu blikajících čelovek. Přiznám se, že nově nabytá svoboda se mi líbila. Napodoboval jsem mnohdy pohyby, které jsem znal jen z televize, ale šlo mi to. Byl jsem rychlý, bylo mi teplo, bylo to fajn. Má svoboda skončila u ledové stěny, pod kterou jsme všichni čekali, až ji uvolní „špunt“, jak přezdíváme zaseknutému klientu některé z agentur. „Do prdele! Ten špunt je Tereza, ty vole!“ slyšel jsem poprvé...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům