Kde jiní váhali, on jednal. Kde by se jiní tlačili do popředí, on ustupoval a dával vyniknout svým lidem. VÁCLAV KLEMENT byl průkopníkem řízení lidí u nás. Ačkoli byl bez jakýchkoli škol, pouze vyučený, dokázal manipulovat davem, strhnout pro svou vizi postupně až stovky zaměstnanců a vybudovat unikátní značku a produkty, byť jim po technické stránce vůbec nerozuměl. „Všechno pro vítězství mé myšlenky,“ říkal. Byl to skvělý obchodník a manažer. Dokázal přesvědčit konkurenta ke spolupráci, motivovat dělníky v době, kdy se práce zdála zbytečnou, změnit myšlení zákazníků i přimět manželku k obětování osobního pohodlí, jen aby se firma Laurin & Klement rozvinula. Skromný člověk, který ve finále rozdal své jmění zaměstnancům. V čem tkvělo jeho umění nadchnout?
Zrod vlastence
Přemýšlivý Václav Klement se narodil před sto padesáti lety ve Velvarech. Do jedenácti měl všední život. Pak mu ale zemřela matka, a otec, poštovní zaměstnanec, mu časem domů přivedl ráznou macechu. Ta odmítla Václava živit na studiích a po dokončení měšťanky ho poslala vydělávat ke kováři, kde jako čtrnáctiletý musel jezdit s kravským potahem. Učitel, který nesnesl pohled na svého bývalého nadaného žáka, mořícího se nádeničinou, zajistil Václavovi alespoň vyučení u knihkupce, a to dál od macechy – až ve Slaném. Bylo to poprvé, co Václav Klement pochopil, jak může prostředí ovlivnit jeho život. U slánského knihkupce Vokouna, ponaučený tvrdou kovářskou robotou, nešetřil vděkem a pílí. Prodával, poklízel, vykonával pochůzky po autorech. Učil se jednat s lidmi, chápat, uspokojovat, ba přesvědčovat zákazníky.
Václav Klement sám se stal ukázkou ovlivnění prostředím. Značka Laurin & Klement by patrně nikdy nevznikla, nebýt tří zdánlivě nepodstatných maličkostí:
- Vokoun byl starý mládenec.
- Večer nechtěl být sám.
- Byl to vlastenec.
Co to mělo společného s Klementem? Všechno!
Vokoun totiž každý večer přesně v šest hodin v knihkupeckém krámku vítal přátele a do pozdních hodin rozvíjeli debaty o životě vůbec, hlavně však o politice. Na mladého Klementa to mělo tři dopady:
- Ubytovaný na slamníku na chodbě nemohl spát a musel poslouchat.
- S načerpáváním různorodých názorů a inspirací si rozšiřoval nejen obzor, ale i zájmy.
- Protože na chodbě táhlo a už jako mladý začal trpět revmatismem, který mu ztěžoval spánek i v noci, polehával v knihách, k jejichž čtení ho hosté nevědomky pobídli. A tak se nořil tu do přírodních věd, tu do fyziky, tu do mechaniky.
Současně neměl ponětí, jak fatálně ho národnostní i odborné debaty ovlivní – že vlastně položily základy jeho osobnosti a budoucí firmy…
Zrod podnikatele
Vokounovi vděčil Klement nejen za vyučení, ale hlavně za doporučení. Knihkupec totiž věděl o známém v Mladé Boleslavi, který urgentně sháněl pracovní sílu. Měla být levná, schopná a hlavně mít potenciál zvládnout víc, než je běžné. První dvě podmínky Klement zjevně splňoval, tu třetí Vokoun odhadl – a v tom měl vyučený knihkupec štěstí.
Proč vůbec měl mladoboleslavský obchodník Jan Novotný takové podmínky? Protože byl nemocný. Potřeboval zástupce, který obchod kompletně obstará. Václav Klement se tak musel rychle rozvíjet v samostatném vystupování a všech činnostech spojených s řízením obchodu. Učil se a s každým dílčím zlepšením nabíral sebevědomí.
Když Novotný zemřel, bezradná vdova nabídla Klementovi, ať si knihkupectví odkoupí. Souhlasil a zadlužil se. „Jsem podnikatel! Musím lidem ukazovat směr! Jít příkladem!“ Čtyřiadvacetiletý Klement správně pochopil, že sám je hlavní reklamou svého obchodu. Nesprávný však byl konec, za který to vzal.
Být v něčem první! Zajistit, aby se o mně mluvilo! Sdružovat lidi! Teoreticky to měl promyšlené dobře. Doslechl se totiž o velocipedu, vysokém kole, na němž jezdec připomínal artistu. Právě Václav Klement se stal prvním mladoboleslavským velocipedistou a zakladatelem tamního cyklistického kroužku. Mělo to však jeden háček. Protože Václav byl zadlužený, neměl kolo vlastní, ale půjčené. Proč v tom byl háček?
„Pane šéf, nevíte o někom, kdo by měl velociped?“ šel na osvědčenou adresu – za Vokounem. Slaný je od Mladé Boleslavi šedesát kilometrů vzdušnou čarou, to bylo koncem 19. století jako jiný vesmír.
Vokoun měl Klementa v paměti jako spolehlivého hocha, proto se za něj přimluvil u živnostníka Michla, majitele jednoho takového velocipedu. „Dřevěná kola, železné obruče, jízda byla spíše utrpením,“ přiznal ve svých pamětech Klement, ale v Mladé Boleslavi se rád prsil a chlubil. Jenže jednou to přehnal. Příliš prudký rozjezd z kopečka nezkrotily ani pomocné brzdy, a stroj se rozštípal v příkopě.
Nejhorší byla představa, že teď bude muset hradit škodu – on, už tak zadlužený. A tak se rozhodl pro ústrk. Trosky kola převezl vlakem do Slaného, nepozorován nanosil do průjezdu před Michlovo bydliště a vyskládanou hromadu dřevěných beden, vyčkal do setmění, až oknem zahlédl Michla chystajícího se k večeři, pak zaklepal, s omluvou, že ruší, vešel a oznámil, kam velociped postavil. Byl přesvědčen, že majitel zrovna teď od talíře nevstane a Klementovi uvěří. S přáním dobré chuti se rozloučil, venku po chvíli strhl bedny a utekl.
Nikdy se nedozvěděl, jak si Michl zničení kola vyložil – jako nešťastnou náhodu, nebo Klementův podlý úmysl? Každopádně osud nepokoušel a u Michla se raději už nikdy neukázal, což pro něj byl ve výsledku mnohem větší trest a ponaučení.
Aktivace vlastence
Několik let Václav Klement trpěl. Už se raději neobracel na knihkupce Vokouna a neobjevoval se ve Slaném. Chtěl-li dál okouzlovat na kole v Mladé Boleslavi, musel si nejprve nějaké koupit ze svého.
„Dlouho jsem jen tiše zpovzdálí sledoval zlepšování kol. Přešly plné gumové obruče, pak podušky, zjevily se pneumatiky, jízda se podle slov jezdců stala o poznání příjemnější. Já jsem zatím každé ráno vstával do knihkupectví s jediným snem – poplatit dluhy a ještě našetřit na vlastní kolo.“
Stalo se. Na kole pořízeném od německé obchodní firmy Seidel & Naumann organizoval skupinové výlety i závody. Až jednou se bicykl porouchal. Václav Klement netušil, že z dvojího rozčilení se stane životní požehnání…
Seidel & Naumann totiž sídlili v Drážďanech, ale filiálku měli v Ústí nad Labem. Klement tam 3. července 1894 adresoval stížnost. Na malý čtverečkovaný papír napsal česky:
Reklamace jízdního kola Germania 6.
Zkroutil se mi rám, stále padá řetěz.
Platný záruční list přiložen.
8. července přišla odpověď. Byla na témže lístku, jen z rubové strany a německy:
Pokud od nás něco chcete, pište v jazyce nám srozumitelném.
V šestadvacetiletém Klementovi bouchly saze a procitl latentní vlastenec. Vokoun a jeho spolek by měl po letech radost, že jejich naslouchač neviděl jediný důvod, proč psát do Ústí nad Labem jinak než česky. „Hrdost v člověku probouzí vzdor,“ zapsal si ten den větu, která má všeobecnou platnost. Jakékoli NE se může stát motivací, a nejen to, také akcelerátorem činů.
Václav Klement, přestože neměl žádné technické vzdělání ani schopnosti, si totiž usmyslel, že v Mladé Boleslavi založí českou opravnu kol. A co pouhou opravnu, rovnou montovnu kol! A co pouhou montovnu ze zakoupených cizích dílů, rovnou továrnu na vlastní česká kola! Inu, vlastenec. Podnikatelský záměr však měl podstatnou vadu: KDO bude mechanik? Ani zámečníci, kteří měli tomuto zaměření nejblíž, bicyklům té doby v podstatě nerozuměli. Jenže Václava Klementa už nemohlo nic zastavit. „Když se vás nějaká myšlenka chytí tak silně, že se jí nemůžete zbavit, máte jedinou možnost – uskutečnit ji!“ pronesl.
Aktivace podnikatele
Byl čerstvě ženatý. Novomanželce Antonii tak přenechal své knihkupectví. Plánoval, že by obchod klidně prodal, aby měl za co koupit vybavenou dílnu. Jenže otázka zůstávala: KDO bude kola sestavovat? Mladá Boleslav byla malá. Brzy se tedy Václav Klement doslechl o muži, který do města přibyl teprve před rokem. Jakýsi Václav Laurin se chystal spustit výrobu vlastních kol. Než se tak ale stalo, Klement ťukal u jeho dveří.
„Tady jsme na malém městě,“ začal. „Buď můžeme být soupeři a tříštit tak své síly, nebo se spojit a své síly znásobit.“ Po očku sledoval Laurina a věděl, že nemůže mít neúspěch. Jednání s lidmi a přesvědčovací schopnost byla jeho silnou stránkou, ne Laurinovou. Moc dobře věděl, jak s lidmi manipulovat v jejich prospěch i ve prospěch své vize. „I když vyrobíte dokonalý stroj, k čemu vám bude, jestliže ho neumíte prodat? Tady na malém městě umřete hlady,“ pokračoval Klement. „Anebo můžete podnikat se mnou. Spolu vytvoříme neporazitelný tým – vy technik, já obchodník. Garantuji vám, že vybudujeme největší firmu ve městě,“ sliboval. A v tom jediném se mýlil. Továrna Laurin & Klement se totiž stala mnohem větším pojmem.
„Proč nechcete české jízdní kolo?“ ptával se Klement.
Odpověď byla prostá: „Právě proto, že není cizí. Co je německé nebo anglické, je proslulé.“
„Ale vždyť je kvalitnější, pohodlnější, levnější… Levnější už být nemůže!“ namítal Klement.
Odpovědí bylo opovržení: „Chcete snad, aby se nám někdo vysmál: Ty máš JENOM NA ČESKÉ kolo?“ Tehdy to pochopil. Status byl víc než objektivní přednosti. Klement uvažoval rychle: Co je třeba? – Změnit status!
Jinými slovy: Mají-li německá a anglická kola lepší zvuk než česká, pak je nutné zajistit, aby české kolo mělo ze všech nejlepší zvuk! Byla to bláznivá doba, taková, která prověřila Klementovy manažerské i podnikatelské schopnosti. Na jednu stranu tu byla jeho neochvějná víra v úspěch. Ta se promítala do najímání stále nových dělníků. Na druhé straně tu byla objektivní fakta – nezájem o Slavii. A dělníci byli nejistí.
Změnit status… Hm…, ale jak? Klement si vzpomněl, jak mladoboleslavskou veřejnost ovlivňovaly závody. Ještě když jezdil na velocipedu, právě soutěže podněcovaly v publiku touhu také si jeden exemplář pořídit – a to vždycky ten nejlepší, když už do něj vkládají peníze. Uvědomoval si, jak je touha silný nástroj, který manipuluje s lidmi a vede je akci. Přihlásil se tedy se Slavií do závodů. Na záda si připjal ceduli „Jen to nejlepší je pro naše zákazníky dobré“ a opravdu nechal za sebou německé i anglické značky. „Kdyby se to tehdy nezdařilo, tlačil bych na Laurina, aby dál zlepšoval vlastnosti kola, dokud bychom opravdu nebyli nejlepší,“ svěřil se.
Strategie byla úspěšná. Cyklistický spolek v Sobotce objednal u Laurina s Klementem třináct kol! Ten den prý oba společníci tančili radostí na ponku. Neuvědomovali si, při své stále ještě podnikatelské nezkušenosti, že i úspěch má svou rubovou stránku, není-li na něj výroba dostatečně připravena. „České kolo – lepší než všechna německá nebo anglická!“ „Slavia – kolo šampionů!“ Vlastenecky laděné poutače probouzely české cyklistické spolky, kroužky a kluby. Odbyt byl vskutku zajištěn, jenže… Problém měla výroba. Dělníci byli. Co nebylo… Peníze. Laurin s Klementem procházeli životní školou počítání.
Umění přesvědčit
„Doběhla nás minulost,“ popsal to Václav Klement. O co šlo?
Zpočátku potenciální zákazníky přesvědčoval ke koupi Slavie nejrůznějšími výhodami. Nejenže jim byl ochoten poskytnout dvouletou písemnou záruku, nejenže jim půjčoval kolo na zkoušku, ale nespěchal ani na úhradu kupní ceny. Uvědomoval si, že i po maximálním cenovém osekání vycházela Slavia na čtvrtletní příjem průměrného řemeslníka. Klement tedy zavedl prodej na splátky, a to s možností vrácení peněz v případě, že zákazník projevil nespokojenost a kolo ve stanovené lhůtě vrátil. „Chtěli jsme umožnit lidem, aby si Slavii skutečně osahali. Ano, investovali jsme tím na delší dobu velké peníze, ale vnímali jsme to jako investici do reklamy, protože spokojený zákazník, jezdící na své Slavii, nám měl být tou nejlepší reklamou.“
Klement zkrátka věřil Laurinovi a tomu, že kolo nemá chybu – že se nenajdou lidé, kteří si kolo půjčí a pak s předstíraným zklamáním na konci lhůty vrátí, a ještě udělají Laurinovi s Klementem u známých negativní reklamu, aby vysvětlili, proč si kolo nakonec nekoupili.
Byl to risk, ale Klement věděl, že s prvním spokojeným zákazníkem, který ZAPLATÍ, se všechno změní – v tu chvíli na malém městě bude někdo, kdo postaví všechny kritiky do nedůvěryhodného světla. A vyvolá se domino efekt – s první povalenou kostičkou se poddají i všechny zatím stojící a váhající.
Tato prognóza Klementovi vyšla. Dál ovšem nemyslel. A to se mu mohlo vymstít.
Do dílny Laurin & Klement pršely objednávky. A podnikatelé neměli za co vyrábět. Peníze visely u zákazníků, kteří si pohodlně využívali benevolentní lhůtu, než konečně zaplatí. Čas byl proti oběma Václavům. Klement tak jedno kolo popadl a objížděl na něm všechny...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům