Z předchozího vydání FC Kurzu již znáte myšlenky Petra Borkovce, současného lídra finanční skupiny Partners. Když Petr ve dvaceti letech odjel do Skotska na brigádu sbírat maliny, pochopil rozdíl mezi dělat něco jen pro peníze a dělat něco opravdu pořádně. Tehdy ve Skotsku vzniklo jeho životní pravidlo: Když už něco děláš, dělej to na maximum. S tímto nastavením naskočil i do finančního byznysu s Radimem Lukešem a Petrem Kroupou. Společně pak v roce 2007 rozjeli i vlastní finančně poradenskou společnost Partners. Konkurence tehdy nevěřila, že Partners vydrží na trhu déle jak rok. Jenže to se hodně spletla. Letos již finanční skupina Partners slaví 15 let na trhu a patří mezi největší finančně poradenské společnosti v České republice. Jakou roli na jejich cestě sehrál jeden z devíti partnerů společnosti PETR KROUPA? Co mu pomáhá vytrvat na cestě, budovat tým a koukat pořád dopředu? To vše se dozvíte v našem rozhovoru.
Jaká byla Vaše cesta k finančnímu poradenství?
To je poměrně obsáhlá otázka. Dostal jsem se k finančnímu byznysu před 22 lety. Byl jsem student Vysoké školy ekonomické a profesionální basketbalista. V roce 1999 se mi přihodilo vážné zranění kolene, které mě na celý rok z basketu vyřadilo. V té době jsem začal maličko jinak přemýšlet. Shodou okolností jsem potkal Radima Lukeše, kterého jsem znal jako protihráče z basketu. Jako první mi položil otázku, nad kterou jsem do té doby nikdy nepřemýšlel: „Co budeš dělat, až přestaneš hrát basketbal?“ Ta otázka pro mě byla vcelku nečekaná, protože jsem do té doby o ničem jiném neuvažoval. Slovo dalo slovo, přeci jen jsem studoval finance, a proto mě zajímalo, proč úspěšný člověk jako Radim, který tenkrát řídil hotel Don Giovanni v Praze, najednou odchází z tak úspěšné pozice a mluví o podnikání. O něčem, čemu jsem vůbec nerozuměl a moc nevěřil. Ale právě ta jeho změna mi vrtala hlavou. Do toho přišlo to zranění. Najednou jsem si uvědomil, že se asi nikdy nebudu a ani nechci věnovat sportu celoživotně. Podařilo se mi dokončit vysokou školu a společně s Radimem jsme rozjeli podnikání.
S Radimem Lukešem jste začínali v OVB, je to tak?
Ano. Rok po mně přišel do firmy Petr Borkovec. V OVB se nám podařilo vybudovat jedno z nejlepších ředitelství v Evropě. Radim byl nejlepším zemským ředitelem v Evropě, Petr zase nejlepší regionální ředitel a já oblastní ředitel. Chtěli jsme řadu věcí změnit. Motivů byla celá řada. Já jsem se vždy toužil obklopovat úspěšnými a zajímavými lidmi, chtěl jsem se realizovat v prestižním oboru a finanční poradenství jsem vnímal jako prestižní obor. My jsme totiž měli zkušenosti ze zahraničí, kde byla tato služba takto vnímána. Našimi klienty byla řada profesionálních sportovců, kteří s ní měli zkušenosti. A mě vždy hrozně trápilo, že je u nás pověst finančního poradenství dost zkažená, což není nikdy dáno oborem, ale vždy jen těmi, kteří v něm pracují. Na trhu jsme se potkávali s lidmi, kteří tento byznys dělali jen jako přivýdělek, neprofesionálně, a to jsme chtěli změnit. Tehdy nebyla na finančním trhu žádná regulace, byl to začínající obor. Vedlejšák byl sexy byznys, chtěli si přivydělávat všichni, někdy v tom byla i určitá míra chamtivosti. My jsme ale nikdy nedělali podnikání kvůli penězům. To je zásadní věc. V podstatě neznám ultra úspěšného člověka v jakémkoliv oboru, který se stal úspěšným na základě svého myšlení ve smyslu, že všechno, co dělá, dělá pro peníze. Myslím, že to je základní důvod, proč jsou tito lidé úspěšní. Protože svůj byznys dělají proto, že ho mají rádi. Ne proto, kolik za něj dostanou. Peníze jsou vedlejším produktem úspěchu, úspěšné firmy, úspěšného sportovce, úspěšné kariéry. Není a neměl by to být prioritní motiv. A možná proto jsme se brzy stali lídrem trhu.
Jak dnes koukáte na patnáct let dozadu, kdy jste začínali?
Byla to jízda. Přiznám se, že se dozadu moc neohlížím, zajímá mě spíše to, co bude dále, v budoucnu. Ale když se ohlédnu, tak se nám podařilo vybudovat vcelku slušnou firmu, na kterou mohu být hrdý. Dnes je naše firma poměrně velká. Zkušenosti s jejím budováním nás naučily zodpovědnosti. Udělali jsme velké množství chyb a stejně velké množství věcí jsme se naučili. Díky tomu jsme mohli udělat mnoho dobrých věcí, a z toho je výsledek, který dnes vidíme. Věřím, že i nadále budeme růst a rozvíjet se.
Petr Borkovec mi říkal, že už před patnácti lety jste měli vizi vlastní banky, kterou teď připravujete. Měl jste stejný pohled do budoucna?
Neřekl bych, že bych takovou vizi přímo viděl. Ale na setkáních v menší skupině jsme se o možnosti vlastních bankovních služeb bavili. Chtěli jsme mít možnost sledovat peníze klientů v jejich celkovém propojení… Tenkrát jsme se při práci s klienty potýkali se situacemi, kde nastavíte klientovi portfolio, pracujete s ním dlouhodobě a řeknete mu: „Část peněz na základě diverzifikace je dobré nechat na účtech v bance, aby byla likvidní, pohotovostní rezerva.“ Setkávali jsme se s tím, že bankovními poradci byla naše portfolia negována a zpochybňována. A to lidmi, kterým nejspíš nešlo pouze o dobro klienta. A tomuto jsme chtěli zamezit. Chtěli jsme to mít pod kontrolou a chtěli jsme, aby s námi klienti bohatli na všech úrovních. Je ale pravda, že i banky udělaly krok kupředu. Dnes už si uvědomují, že bez konkrétních analýz a finančních plánů ušitých na míru klientovi neexistuje korektní poradenská služba.
Jaká je Vaše role ve skupině dnes?
Domnívám se, že má role je pořád stejná. Vždy mě bavilo pracovat s lidmi, pracovat s novými lidmi. Být článkem, který se snaží je rozvíjet v dovednostech a zejména v myšlení. To, co se nám podařilo, je, že máme velmi kvalitní lidi. Ty lidi jsme si vybrali, vychovali je, stále s nimi pracujeme a vzděláváme je. To si myslím, že je má nejzásadnější role ve firmě. Vytvářet prostředí pro růst. Praktikovat to, co jsem sám léta dělal.
Několikrát jste zmínil vliv myšlení na život každého z nás. Jakým způsobem se měnilo Vaše myšlení? Jak Vás sport ovlivnil ve vytrvalosti?
Troufnu si říct, že vytrvalost je zásadní klíč k úspěchu. U nás přemýšlíme trochu jinak, než je na trhu běžné. Mě osobně sport ovlivnil extrémně. Ovlivnil mě v ambicích, v sebevědomí – což je tuze podstatná věc, věřit ve své schopnosti. Vždy se snažím lidem ukázat, že to nejcennější a ta největší jistota, kterou mají, jsou jejich schopnosti a dovednosti. Víra v sebe samotné. Pokud ji někdo nemá, je nutné na ní zapracovat. Její nedostatek většinou vychází z historie, z rodiny, z prostředí, kdy něco nebylo úplně ideální. Sebevědomí roste samozřejmě s úspěchy, a proto je potřeba vyhrávat. Pro výhry však musíme dělat co nejvíce aktivit a také často vystoupit ze zóny komfortu. Aktivity s sebou nesou samozřejmě také prohry, z nichž si člověk bere schopnost překonávat překážky a cenné zkušenosti. Vždy se lidí ptám, pro koho budují svůj byznys. Dostávám dvě odpovědi. Buďto jej budují pro sebe, nebo pro své lidi v týmu. Já osobně jsem vždy budoval firmu, kanceláře, prostředí a dobrou atmosféru pro své lidi. To úzce souvisí s mentálním nastavením byznysu. V okamžiku, kdy budu něco budovat či dělat pro vás, tak do každé schůzky, kterou s vámi povedu, dám vše, co ve mně je, spoustu energie, nepodcením přípravu, budu více přemýšlet nad celou cestou ke společnému cíli… jednoduše poznáte, že něco dělám pro vás. Jde spíše o neverbální počin než o verbální. To se snažím svým lidem předat, to mi dal kolektivní sport. Existoval cíl, vize, měl jsem spoluhráče, byl zde aparát trenérů a fyzioterapeutů, sponzoři a spousta diváků… a všichni dohromady jsme si pomáhali. Každý využíval to nejsilnější ze sebe a nikdo nebyl tak dokonalý, že by uměl vše. Nikomu se nedařilo pokaždé.
Prostředí a nedokonalost. Žijeme v moderní době iluzorní dokonalosti. V době sociálních sítí, které nám předkládají pozlátka. Jak to vnímáte Vy?
Tuto část vnímám jako povrchní svět. Sociální sítě vlastně vůbec nevyužívám. Možná je to škoda, možná chyba, nevím. Nikdy jsem to nepotřeboval. Pro mě je stěžejní a nejdůležitější se s lidmi setkat a bavit se. Fascinuje mě, že jedete někam na dovolenou, fotíte se, dáváte to na sociální sítě, když se vrátíte, všichni o vás vědí, kde jste byl a co jste tam zažil, a už zde chybí snaha o vyprávění zážitků a příběhů. To z fotek lidé možná vidí, ale už nikoho nezajímají detaily. Přijde mi, že je to destruktivní pro rozvoj a myšlení lidí. Ne vždy jsou technologie prospěšné. „Technologie zkracují vzdálenosti, ale oddalují lidi,“ je hezký a trefný citát od filozofa Martina Heideggera. To mluví za vše. A pronesl to v padesátých letech. A porovnejme technologie padesátých let s našimi. Radši ani nechtějme vědět, co by říkal dnes. Mít vše rychle a co nejsnadněji, což je krédo a trend, kterým se ubírá vývoj technologií, jde ruku v ruce i se zmiňovanou chamtivostí. Když se dnes podíváte, tak se to odráží v myšlení lidí o co nejrychlejším vydělání peněz za co nejméně práce.
Není to právě způsobeno naším vnitřním motivem? Zda děláme něco pro naše nenasytné ego, které je mimo kontrolu, nebo zda to děláme pro lidi?
Když si vzpomenu na sebe, nikdy jsem neměl problémy se uživit. Vždy tu ovšem muselo být něco, co mě baví. A cesta k cíli je to, co mě baví. Každodenní vstávání, setkávání se s lidmi, pozorování, jak rostou, řešení i nepříjemných situací – to člověka rozvíjí. U nás ve firmě je vizitkou každého, ředitele, manažera i partnera, kolik vychová osobností, co zanechá za sebou odkaz, alespoň takto to vnímám já. To je má vizitka. Stejně tak je vizitkou každého rodiče, jaké vychová děti. Růst osobnosti vychází z toho, jak reagujeme na konkrétní životní i pracovní situace. Jako správný lídr musím své lidi, jako rodič své děti a jako trenér své svěřence, dostávat do praxe a pomáhat jim překonávat překážky, které s sebou praxe nese. Trénovat je. Toto jsem si odnesl z vrcholového sportu. Často jsme při trénincích simulovali situace, se kterými se můžeme setkat v zápase. Byl to volný styl, bez rozhodčích, mnohdy daleko tvrdší než poté v zápasech a to byla ta nejlepší příprava.
Děláte podobné simulace v týmu i s nováčky?
Dělám to dodnes. Myslím, že je to ohromně důležité, dostávat lidi do praxe a na praxi reagovat. Okamžitě reagovat na situace, které nastanou. Nevyšel mi klient, nedomluvili jsme se na spolupráci. Skvěle, řekni mi, proč. Jak reagoval? Proč reagoval? Protože obecně řečeno máme něco, co chtějí všichni: informace o tom, jak vydělat peníze, jsme kvalitní firma, máme kvalitní lidi, máme hodnoty (ty jsou dle mého klíčové). Když se mnou nikdo nechce spolupracovat, tak jsem asi někde udělal nějakou chybu. Na těchto situacích se to učíme.
Když obchodník uslyší od klienta NE, je to konečné rozhodnutí? Kdo o konečném NE má rozhodnout, obchodník, nebo klient?
Myslím, že v konečné fázi o tom rozhodují oba, že se uplatní metoda win-win ve smyslu oboustranné spolupráce. Musíme si navzájem padnout do oka. Vždy lidi učím, aby si uvědomili, co je na nich zajímavého. Když si vezmete, že budete klient, naproti vám bude sedět deset lidí ze stejné firmy, stejně vzdělaných, poskytnou vám stejnou službu, mají totožné informace, tak si stejně vyberete jednoho z nich. Podle čeho si ho vyberete? Podle sympatií. Podle toho, jak na vás působí, jak se umí prodat, jak působí důvěryhodně. To se snažím svým kolegům spolupracovníkům předat. Sebedůvěru v to, v čem jsou vlastně dobří. A opět nejen slovně, ale spíše, jakou energii do toho vložím, jakou přidanou hodnotu, jak to na mě klient pozná… Zde opět vyplouvá do popředí ta základní myšlenka: Vše, co dělám, dělám pro vás, pane kliente či vážený spolupracovníku. Vše se točí okolo tohoto mentálního postoje.
Vím, že v Partners děláte motivační soutěže. Fungují stále? A jak pracujete s motivací?
Ano, fungují pořád. Své motivační nastavení jsem si také přenesl ze sportu. Myslím, že je potřeba rozlišovat dva typy motivací. První, ta stěžejní, je motivace vnitřní. To je to, o čem se všichni bavíme. Jak je možné, že Jaromír Jágr v noci vstane a jde trénovat sám do haly? Jak je možné, že úspěšní lidé mají vytvořené takovéto návyky? Protože mají vnitřní motiv. Vědí, proč to dělají. Je to vlastně odpověď na otázku PROČ. Co je smyslem jejich fungování a života. Přenesu-li toto do našeho podnikání, tak vnitřní motivace je první věcí, na které musíme pracovat už vlastně od pohovoru. Druhá motivace je vnější. Ze zkušeností jsem vypozoroval, že existují další dva typy motivace vnější. Typ jedna je motivace charismatickou osobností, charismatickým řečníkem. Jsou firmy, které mají charismatické vůdce. Ti se postaví před dav lidí a perfektně mluví, uchvátí davy....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům