V Belgii vychází časopis Zatopek. V Austrálii se po něm jmenuje nejslavnější běžecký závod. EMIL ZÁTOPEK přitom neměl sportovní předpoklady, k běhání se dostal nechtěně. Co však měl, byl unikátní sebekoučovací přístup, který nám může pomoci, ať už je naším cílem cokoli. Přestože nebyl profesionál, stal se ve své době nejlepším běžcem světa. Samovýukou a sebemotivací se vypracoval tak, že na konci čtyřicátých let dlouhé tři sezóny závodil týden co týden a nikdy neprohrál. Se skóre 69:0 vyrazil na olympiádu do Helsinek a pořadatelé mu dali vybrat, na jakých tratích hodlá závodit. Vybral si všechny. Nejprve se postavil na start závodu na pět kilometrů. Vyhrál, a ještě stanovil olympijský rekord. Pak se přihlásil na dvojnásobnou trať. Doběhl si pro druhé olympijské zlato a druhý olympijský rekord. Nakonec se rozhodl i pro maraton, ačkoli ho nikdy předtím neběžel. Dosáhl na třetí olympijské zlato a třetí olympijský rekord. Uměl se motivovat tak, aby začal. A když začal, tak aby pokračoval. A když pokračoval, tak aby neustal, dokud nedosáhne svého. Jak k tomu dospěl? Čím nás může posouvat při cestě za svými sny?
1. pravidlo: Uč se od těch před sebou
Předběhnout jiné? To uměl Zátopek už na internátu. Ve Zlíně se učil ševcem, ale se sportem to nemělo nic společného. Spíše s hladem. Byl znám tím, že se mu líbily slečny. Ale také tím, že si je vybíral podle – ano! – jídla. Přednost měly ty, které nosily buchty. A nejdelší známost měl s dcerou řezníka. Ano, teenager Zátopek býval hladovec.
„Pro Sonyho!“ Tím zvoláním byl proslulý v jídelně internátu. Předběhl celou frontu a kuchařce podstrčil pod nos ešus s tím, že jde o porci pro psa správce internátu. Ten ale žádného neměl. Sony, tak mu spolužáci přezdívali. A pak ještě jedním označením. Blázen.
To, když se zamiloval do běhání. „Nemyslete si, že jsem se lišil od svých kamarádů. Trvalo mi tři roky, než jsem vyhrál svůj první závod. Chodil jsem do atletického oddílu Mladí muži a dobře jsem si všímal těch, kteří běhali přede mnou. Učil jsem se od nich. Sledoval jsem, co dělají lépe, a chtěl jsem se jim vyrovnat. A když jsem se jim vyrovnal, chtěl jsem je nějak předčit. Ale jak, když už jsem neměl žádnou inspiraci? A tak jsem pochopil, že abych dosáhl lepších výsledků než oni sami, musím dělat něco jinak.“
2. pravidlo: Když chceš být rychlejší než dav, musíš z něj vystoupit
„Emile, ty jsi blázen,“ slýchal, když začal trénovat po svém. Ne průběžný běh. Ale čtyřsetmetrové ostré ovály s krátkým zvolněním na vyklusání. A pak znovu.
„Tak nemůžeš trénovat na dlouhé běhy! To nejde vydržet! Strhneš se!“ říkali mu. Z té doby nabral vyčerpanou grimasu v obličeji, kvůli které mu přezdívali Emil Hrozný a Supící lokomotiva. Jenže Emil to neřešil. „Nebylo mi dáno do vínku, abych ladně běhal, a ještě se při tom ladně usmíval.“
Když navzdory všem pohybovým analýzám, které vylučovaly jakýkoli jeho úspěch, poprvé vyhrál mistrovství Evropy, přestal být „bláznem“. Poprvé od stejných lidí slyšel: „Emile, ty jsi génius.“ Jeho styl běhu, kterým v průměru dosahoval rychlejších časů než při průběžném tempu, ostatně později odkoukali konkurenti. Ale Emil i to přijal s nadhledem. „Že po mně přijde někdo lepší? To je jasné. Celé mi to připadá jako štafeta. Já se učil od těch, co byli přede mnou, a svou techniku předám těch, kteří přijdou po mně.“ Ostatně, říkal to i jinak: „Když vystoupíte z davu, máte šanci být rychlejší než dav. Ano, možná jste krátce pro smích. Ale když ten dav předeženete a pak se ohlédnete, zjistíte, že ten dav jde za vámi.“
3. pravidlo: Kdykoli si myslíš, že nemůžeš, můžeš
Zátopek tvrdil, že běhání není v nohách, ale v hlavě. Říkal, že tělo řídí mozek. Co přikáže, to se tělo snaží splnit. Podle Zátopka je tedy klíčem k úspěchu (anebo ke zkáze) způsob, kterým myslíme. „Kdykoli bych si připustil, že něco nezvládnu, na něco nemám a že to mám vzdát, tělo by mělo sklon zastavit. Naopak kdykoli si usmyslím, že to ještě vydržím, že na to mám a že to vzdávat nebudu, tělo má sklon pokračovat. Proto kdykoli nás napadne, že nemůžeme, tak můžeme.“
Jinými slovy: Dokud máme schopnost přemýšlet, můžeme jakoukoli myšlenku vyměnit za jinou. Může-li nás napadnout záporná myšlenka, může nás napadnout i kladná. A tou pak nahradíme zápornou. „Jediný okamžik, kdy jsem byl schopen se vzdát, byl ten, kdy jsem neměl vůbec žádnou myšlenku. A tak jsem se snažil, abych pořád něco k přemýšlení měl.“
Nejprve běhal „sám“ – s jednou utkvělou myšlenkou: Dýchej! „Dýchej, dýchej!“ Tak zněl ostatně i jeho jediný pokyn spolužákům při vůbec prvním štafetovém běhu v životě. K tomu se ale ještě dostaneme.
Později už se snažil neběhat sám. Běhal totiž se soupeři. Povídal si s nimi. Zejména cizinci si stěžovali na jeho věčné „tlachání“. Zátopek chtěl ale zaměstnat mozek. Využíval závodu ke zdokonalování se v angličtině, němčině i francouzštině. Ostatně, už za chvíli se mu to bude hodit… Hlavně myslet, hlavně nevzdávat.
4. pravidlo: Když už nemůžeš, přidej
„Dnes to nedokážeš. Co když ti druzí budou lepší?“ – pochybnosti, které vyvstanou, kdykoli mozku scházejí pozitivní myšlenky. Albert Einstein k tomuto tématu říkával: „Negace je způsobena nepřítomností pozitiva.“ A tak kdykoli mu do mozku šly signály, že tělo už nemůže, vytlačil tato negativa jednoduchým pozitivem: „Přidej!“
Zdá se to šílené, jenže jak Zátopek zdůrazňoval, všechno je v hlavě. „Tělo potřebuje změnu. Kdykoli se ustálí v monotónním rytmu, klimbá, usíná, leniví.“ Jako by autopilot nebyl cestou k rekordům. Ostatně i proto Zátopek trénoval střídavé tempo. „I kdyby jen na pár metrů, vždycky mě tělo poslechlo a dokázalo zrychlit. To mi dokazovalo, že mozek řídí tělo. Zvykl jsem si na to.“ Vrcholem této jeho techniky byl maratonský závod na olympiádě v Helsinkách. Co se při něm stalo?
5. pravidlo: Přestaň, ne když jsi unavený, ale až hotový
Na start přišel ověnčený dvěma zlatými medailemi a olympijskými rekordy. Obyčejný švec z východu! Nevraživým okem po něm šlehl hlavně Jim Peters, držitel světového rekordu a anglický suverén. Byl rozhodnutý pomstít všechny potupené běžce a „nějakého Čechoslováka“ z malého sídlištního bytu, který s maratonem neměl žádné zkušenosti, prostě utavit. Peters od startu nasadil tak ďábelské tempo, že na značce patnácti kilometrů byl neuvěřitelných deset minut před svým světovým rekordem. Všem soupeřům se ztratil z dohledu. Jediný, kdo mu běžel po boku, byl Zátopek.
„Promiňte,“ řekl náhle lámanou angličtinou, „tohle je můj první maraton. Nejsem si jist, jestli je možné toto tempo vydržet. Vy zkušenost máte. Neběžíme moc rychle?“
Peters zbrunátněl a mezi zuby vztekle procedil: „Ne, moc pomalu.“
Zátopek se podivil, ale poděkoval, poslechl a vyrazil. Petersovi se v několika vteřinách vzdálil o patník. Naprosto znechucený rekordman zastavil a závod vzdal. Když po dvaačtyřiceti kilometrech Zátopek vbíhal maratonskou branou na olympijský stadion v Helsinkách, vítal ho ohlušující jásot sedmdesáti tisíc diváků. Jamajští sprinteři, kteří se u oválu připravovali na následující závod, Zátopka v cíli uchvátili, vynesli na ramena a oběhli s ním čestné kolečko. Zátopek se stal jediným běžcem, kterému se na jedné olympiádě povedl ve třech vytrvalostních závodech takový husarský kousek. Když se ho ptali, na co celý závod myslel, odpověděl: „Nepřestávej. Jen proto, že jsi unavený, nepřestávej. Přestaň, až budeš hotový.“
6. pravidlo: Když tě přece napadne skončit, přemýšlej, proč jsi začal
Proč se nejslavnější závod v Austrálii jmenuje po...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům