Nebýt té změny, ke které se před třinácti lety odhodlal, byl by dnes patrně ředitelem obchodního oddělení, zavřeným v kanceláři a nespokojeným. A nebýt té změny, žili by patrně i další lidé v přesvědčení, že se narodili do špatné doby a na špatné místo planety. ŠTĚPÁN PASTULA s nimi dnes provádí to, co před lety provedl se sebou – odváží je na jiná místa, kde si více váží toho, jaký život vlastně mají.
Travelcoaching na vlastní kůži
Tehdy se ze dne na den sbalil a odletěl na Nový Zéland. Myslel, že jen nabrat dech. Ve skutečnosti ale nabral úplně jiný pohled na svět i na život.
„Dokud jste uvnitř, ve své bublině, netušíte, jaké je to mimo ni. Já jsem si tam najednou uvědomil, že žiju v zajetých kolejích, které jsou pro mě ty jediné možné. Tam jsem však najednou čelil úplně jiným faktorům, které mě měnily a formovaly. Den za dnem jsem objevoval, že vlastně žijeme v době, kdy co chceme, tam můžeme směřovat, a překážky nám neklade nikdo venku, jen my ve své hlavě.“
Štěpán přemýšlel, čím to je, že v Česku a na Novém Zélandu měl úplně jiné pohledy na život. Zjistil, jak ho ovlivňuje prostředí. „Posledních několik let proto cestuji. Vybírám si takové destinace, kde se mohu začlenit mezi místní, pracovat s nimi a zažívat osobní rozvoj skrze odlišné kultury. Jako by se člověk stával ještě jinou verzí sebe sama, jiné pohledy nás nesmírně obohacují a posouvají.“
Test vnitřní odolnosti (Tibet)
Zpočátku chtěl být tam, kam se vypravil, hlavně prospěšný jiným. Proto zamířil do míst, o jakých mnozí okouzleně mluví – do Himálaje. „Zapojil jsem se do projektu Sluneční školy jako dobrovolný učitel. Měl jsem v Malém Tibetu půl roku dohlížet na správný střet tamních obyvatel se západní kulturou. Byl to ale úplně jiný svět, než jsem čekal, nebo o jakém se mluví. Tam není rozvedena elektřina, tudíž ani spojení se světem. Měli jsme jeden satelitní telefon, ale ten byl zakázaný používat, protože šlo o polovojenskou oblast na hranici s Pákistánem. A elektřinu jsme nakonec získávali z jednoho solárního panelu,“ popisuje Štěpán.
Ze standardního přemýšlení ho vyvedla i každodenní konfrontace s místními. „Ti lidé, žijící v horách, mají takzvanou třídenní paměť. Když se s nimi na něčem domluvíte, nikdy nesmí jít o záležitost delší než tři dny. Pro ně totiž delší výhled není důležitý. Je-li řeč o čase, pro ně přítomnost je víceméně jen tady a teď. Ničím dalším se v rámci běžných problémů nezabývají, protože cokoli za tento horizont obvykle změní počasí.“
Také hodnotový žebříček Štěpána překvapil. „Děti jsou tam až na třetím místě. Na prvním je dobytek, na druhém úroda. Vybavil jsem si tam své prarodiče a jejich vyprávění o tom, že u nás to vlastně bylo dříve také tak. A tam je svým způsobem pořád život doby kamenné. Oni žijí pouze z toho, co jim poskytnou Himálaje. Pro našince to není vůbec snadný pobyt. Ve vysoké nadmořské výšce mají energeticky velmi slabou stravu. Rýže, čočka, cibule, prakticky bez ovoce. Shodil jsem tam čtrnáct kilogramů a místní děti ve škole mi samy nosily svou mističku rýže, abych jedl a neumřel jim.“
A hlavně Štěpána zaujalo jedno: „Jakou samozřejmostí je pro ně meditace a buddhismus. Vůbec mi nerozuměli, když jsem říkal, že nevěřím na reinkarnaci. Divili se mi, jak pak mohu rozumět všemu, co se v životě děje, a že mám vůbec motivaci tu být. Jak pro vás život může mít smysl, pane učiteli, když si myslíte, že smrtí všechno končí? ptaly se mě děti.“
To všechno byly pro Štěpána Pastulu argumenty, proč dál poznávat odlišné prostředí, zvyky a myšlení. A tak se rozhodl pro opačný extrém.
Test vnější odolnosti (Kongo)
„Přihlásil jsem se k Člověku v tísni. Kongo, kam mě poslali, byl šokující protibřeh. Najednou jsem byl konfrontován s úplně opačným světem – utrpení, zabíjení, války. Byla to paradoxní zkušenost, protože zatímco v Tibetu jsem se snažil porozumět prostředí a splynout s ním, v Kongu jsem usiloval o to oprostit se od všeho, co vidím, a najít v sobě zdroj nějaké motivace, sílu jít dál, protože tam to byla nepředstavitelná hrůza.“
Zatímco z Himálaje odjížděl málem s pocitem osvícenosti a tiché a svobodné prostředí modliteb, manter a nulových vnějších ruchů ho zvalo do jeho vnitřního chrámu, v Africe měl opačný pocit uvězněnosti v nelidskosti. „Pořád na mě mířily nějaké samopaly a vše, o co jsem se opíral v Tibetu, zmizelo. Byla to opačná zkušenost, velká škola neodsuzovat okolní lidi – co vám v Tibetu nedělá potíž, v Kongu je abnormální problém. V Tibetu se snažíte pochopit sebe, v Kongu druhé. V Tibetu bojujete s vnitřními okolnostmi, v Kongu s vnějšími. A pak to vyvrcholilo volbami. V Kongu vždycky, když se blíží volby, se na tržištích zdražují mačety, jdou hojně na odbyt. Expati, tedy i my, musejí rychle ze země. I nás odvezli. A já jsem si uvědomil, že se tam už nikdy nechci vrátit.“
Bylo to zvláštní srovnání. Jak v Tibetu, tak v Kongu, jakkoli to byly opačné světy, začal být vděčný za to, co má doma. A tehdy pochopil, že co objevil on, by měli objevit i jiní.
Travelcoaching pro druhé
Po návratu z Afriky si sbalil batůžek a rozhodl se vyčistit si hlavu v naší vlasti. „Stopoval jsem napříč republikou až na Slovensko a všude jsem si po zkušenosti z Konga nesmírně užíval té volnosti a svobody. A taky jsem zjistil, že když prorazíte masku našinců, kteří vás zrovna vezou, uvědomíte si, že všichni Češi i Slováci mají vlastně totožný cíl – žít šťastně. Divil jsem se tomu, že šťastní jsou, že nechápou, na jak úžasném místě planety žijí, a že patří jen k několika procentům světové populace, která nemusí řešit základní otázky přežití, ať už vysoko v horách (Tibet), kde je málo lidí, nebo naopak ve městech (Kongo), kde je na jedno sousto lidí nadbytek.“
Štěpána napadlo o tom Čechům i Slovákům vyprávět. Pro tyto účely pořádal cestovatelský festival. Šestým rokem se pak věnuje koučování. Provází lidi do míst, kde dosahují vyššího uvědomění a rozšiřují si...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům