Jsou věci, jež v příbězích šikany mohu ovlivnit, a které už ne – které přesahují hranu psychologie, potažmo psychoimunologie a patří spíše do oblasti práva. Proto i tento text rozdělím na dvě části. Začnu tou psychologickou.
Psychologická rovina
Příčina šikany samozřejmě není v dětech šikanovaných. V nich může být pouze spouštěč. Záhy si to vysvětlíme. Příčina šikany ale mnohdy není ani v dětech šikanujících. V nich bývá pouze potřeba zbavit se citového jedu, který polkly nebo stále polykají, a tudíž se v nich kumuluje. Potřebují se ho zbavit jakýmkoli způsobem. Pokud možno tím nejsnazším. Šikana patří mezi nejsnazší způsoby delegace (přenosu) zla.
Jistěže psychologická pomoc může (a má) směřovat také k dětem šikanovaným. Tam se ale mnohdy omezí spíše na vysvětlení celé situace. Protože šikanované děti jsou v tom nevinně a není nutné na nich cokoli opravovat či měnit. Potřebují jen pochopit kauzální nexus (vztah mezi příčinou a následkem) – proč si PRÁVĚ JE ti šikanující vybrali. Někdy stačí logická posloupnost otázek: Proč myslíš, že Tě dva drželi a třetí Tě napadal? Proto, že jsi slabý? Potom tedy z jakého důvodu na Tebe museli být tři? Proč tři na jednoho, když ten osamělý měl být slabý? Pravděpodobněji museli být tři, aby spolu přemohli jednoho. Kdo je tedy v tomto příběhu silný a kdo slabý?
Tím se suneme ke kauzálnímu nexu. Proč právě já? Lidé obecně na sebe reagují na základě zrcadlení. Jako kdyby protějšek byl zrcadlo. Co vidíme v zrcadle? Sebe. Jen převráceně. Zvedneme-li před zrcadlem pravou ruku, obraz v zrcadle zvedne levou. Proto psychologie hovoří o mirroringu. Druzí se sice dívají na nás, ale vidí sebe. V tom, co my dokážeme nebo máme, spatřují to, co oni sami nedokážou nebo nemají. Proto příčina zla nebývá v osobě šikanovaných, ale v životě šikanujících. Nejčastěji je to mindrák, citový deficit, který si
uvědomují, když sledují láskyplné zacházení rodiče se šikanovaným. To čisté oblečení, obejmutí a každodenně pečlivě připravenou svačinu. To, co oni nemají, ale šikanovaný ano.
Anebo jeho osobní schopnost či dovednost, kterou je převyšuje a oni to nedokážou strávit. ALE! Pryč s odsuzováním. Jsou to DĚTI! Jejich mozek se jen přizpůsobil prostředí, v němž vyrůstají. Šikanující často pocházejí z toxického sociálního prostředí. Sami jsou šikanovaní, přehlížení, ponechaní napospas. A i když mají zámožné rodiče, ti je ignorují.
Ano, šikanující jsou mnohdy oběťmi ve svém vlastním životě. Právě nedostatek citů a sdílení zavinil, že (jak se naučili) trestají někoho, kdo tím vším nádherným disponuje. Není to ale reakce na to, co MÁ ŠIKANOVANÝ. Je to reakce na to, co NEMÁ ŠIKANUJÍCÍ. Proto obsáhlejší je psychologická práce se šikanujícím, potažmo šikanujícími.
Klam první: „Šikanováním vyřeším svůj problém“
Šikana představuje pohádku, ve které je všechno naopak. Zlo se cítí jako dobro a dobro jako zlo. Slabí si připadají jako silní a silní jako slabí. Ti, kdo mají potřebu ovládat druhé, právě tím naznačují, jak málo dokážou ovládat sebe, svůj život. Alespoň nad NĚČÍM či NĚKÝM potřebují mít moc – nebo to alespoň tak cítit.
Ale je to klam. Jejich situace se zlepšit NEMŮŽE. Oni totiž řeší pouze následek – svůj pocit –, nikoli příčinu. Aby zmizel následek, musí se nejprve odstranit příčina – to, co pocit deficitu vytváří.
Je to stejné, jako kdybych bolehlav řešil tím, že zapříčiním, aby hlava rozbolela i někoho jiného. Mně se možná krátkodobě uleví díky představě, že v tom nejsem sám. Ale bolest hlavy se mi posléze navrátí – nevyřešil jsem totiž to, proč mě hlava bolí (kvůli komu nebo čemu). To je důvod, proč se šikana opakuje. Šikanující nezná jiný způsob, jak si odpomoci od svého trápení, a ani tento způsob se jako nápomocný dlouhodobě neukazuje. Proto se šikanující k šikanování vrací. Je to stejné, jako bych pracoval v prašném prostředí a myslel si, že osprchování vyřeší můj problém. Krátkodobě ano. Ale pozdější návrat do prašného prostředí způsobí, že sprchu budu muset vyhledat dříve nebo později znovu.
Pamatujte: Dokud se neodstraní příčina, následek nezmizí!
Šikanující si myslí, že citový deficit prožívá vinou šikanovaného – vidí-li, o kolik krásnější dětství má. Chová se jako zahořklý člověk, který kulhá. Štve ho posměch okolí, nadávky do mrzáků. A tak se pokusí druhým způsobit takové zranění, aby se též rozkulhali. Jenže čeho tím dlouhodobě docílí? Ano, druhým lidem ublíží, ale svůj problém nevyřeší. Bude kulhat dál. A teď považte, že celý problém zavinilo jen to, že má o dvě čísla menší boty. Kdyby si obstaral větší, nemusel by se trápit ani šikanovat. Stačilo by odstranit tuto příčinu a na světě by bylo lépe.
Klam druhý: „Pomstou šikanujícímu vyřeším svůj problém“
Protože šikana je všeobecně příběhem klamu, ten může omámit i rodiče šikanovaného dítěte. Mají pak emotivní nutkání si to „vyřídit“ se šikanujícími dětmi, potažmo s jejich rodiči. Samozřejmě ve zlém. I tady je důležité uvědomit si nápor negativních emocí. Negativní pocity nemohou vytvářet pozitivní myšlenky. Negativní myšlenky nemohou vést k pozitivním činům. Negativní činy nemohou zajistit pozitivní výsledky. Negativní výsledky nemohou přinést pozitivní život. Je tedy nutné v negacích přemýšlet OPAČNĚ.
Šikana je forma manipulace. Manipulace je forma lži. Šikanující děti se snaží vytvořit iluzi (a vnitřně v ní často i žijí), že šikanovaný je „netvor, slaboch, zaostalec“. Že si „zaslouží špatné zacházení“. Že „on si začal“.
Zaútočit na takové děti znamená dodat jim ten argument, vysvětlení, ospravedlnění, proč se tak chovaly. „Jen se dívejte, jak agresivní rodiče má ten, kterému jsme nabančili. To my jsme oběť!“ I tak může znít sebeobhajoba. S manipulátory je potřeba jednat opatrně a s rozmyslem. Vaše negativní emoce jsou jejich přítelem. Proto zásadně VŽDY S ROZUMEM. Pomstou vůči šikanujícím problém nevyřešíte, spíše umocníte a nový vytvoříte.
Klam třetí: „Šikanující musejí být jedině zlí lidé“
Při práci s dětmi, které jsou účastníky nebo svědky šikany, si vypomáhám pohádkami. Těm děti rozumí. V pohádkách se často vyskytují bytosti zdánlivě zlé, ale ve skutečnosti jenom zakleté. Jako Zvíře po boku Krásky. Jako žabák pronásledující Princeznu. Stačí mu dát více lásky a promění se v Prince. Vyjde najevo, jak nešťastným celou dobu byl. Navíc se ozřejmí celý příběh. Nejen následek. Ale i příčina. A kdo se snaží porozumět příčině, dokáže posléze dokonce neodsoudit následek.
Mně k tomu vedle studií psychologie dopomohla práva. A nejvíce první přednáška profesora Michala Skřejpka. Promítl nám na zeď fotografii brutálně ubitého muže.
„Vrahem je mladistvý. Jaký trest byste mu navrhli?“ „Ten nejvyšší!“ volali jsme. „Trest smrti, kdyby byl možný!“
Profesor tiše pokýval hlavou a pustil nám nyní videosmyčku z amatérské kamery. Na nekvalitním záběru, snímaném asi přes plot ze sousedního pozemku, byl vidět smyslů zbavený, zřejmě opilý otec, který s tyčí v ruce pronásleduje a surově tluče malého, asi pětiletého syna. Všichni jsme byli otřeseni. Ale ne natolik, abychom se nepodivili, když nám profesor Skřejpek položil nepochopitelnou otázku: „Nuže, jaký trest byste navrhovali PRO TO DÍTĚ?“
„Pane profesore, měl jste na mysli toho otce, že?“ zdvořile jsme se ho snažili opravit. „Ne,“ zatvářil se udiveně. „To bité dítě je přece ten mladistvý vrah, který po deseti letech nepřetržitého týrání umlátil svého otce…“
Mimochodem, k vyšetřovacímu spisu byly přiloženy výpovědi svědků, kteří ubitého otce nalezli a kteří se podivovali, jak musel být „zlý“ ten, kdo spáchal tak ohavný zločin. Ostatně, v jedné pohádce se říká: „Zlí vlci nejsou. Jsou jen vlci nešťastní nebo zoufalí.“ Udržíte-li si tento pohled i při posuzování jednotlivých případů šikany, máte šanci vyřešit problém. Hledat příčinu, ne se zabývat pouhým následkem.
Klam čtvrtý: „Šikanovaný je v každém případě chudák“
Ne! Dítě, které čelí šikaně, není žádný chudák. Je to silná, schopná, něčím vždy obdařená bytost. Má něco, co šikanující postrádají a vědí, že to přirozenou cestou jen tak nezískají. Právě to potřebuje šikanované dítě slyšet. Že to není jeho chyba. Že je statečný borec, a to už tím, že o šikaně dokáže mluvit, svěřit se.
Jste-li rodiče šikanovaného dítěte, tak se k němu v žádném případě nestavte zády. Nestrkejte hlavu do písku, nebuďte sami slabí. Nebagatelizujte problém, neznevěrohodňujte své dítě. Berte to jako příležitost, jak upevnit váš vzájemný vztah. Jste-li toho schopni, pak v případě podezření či dokonce jeho odvahy o všem mluvit:
- Věnujte dítěti čas. A to nejen samotnému rozhovoru, ale i navnímání vhodného času pro rozhovor, odezírání pohodovějšího rozpoložení dítěte. Neurčujte, KDY si o tom promluvíte. Zvolte zásadně tu chvíli, kterou (i svou náladou) určí dítě
- Věnujte dítěti plnou pozornost. To znamená: Odložte mobily, notebooky, dálkové ovladače od televize a jakékoli další rozptylovače. Nic nesmí narušit vaše vzájemné povídání a zejména jeho odvahu. Nic!
- Dejte dítěti jasně najevo, že 1) problém berete vážně a 2) chcete mu pomoct.
- Zjišťujte v rozhovoru co nejvíce podrobností. Pomůže to nejen Vám, ale i dítěti, aby se dostatečně vypovídalo ze svých špatných pocitů, externalizovalo je (dostalo je ze sebe). Zajímejte se hlavně o to, CO a KDY se přesně stalo i KDO neutrální to může dítěti dosvědčit. Vezměte si tužku a pište si to. Zvýšíte nejen vážnost situace, ale i důvěru dítěte vůči Vám a Vašemu zájmu o věc.
- Ubezpečte dítě, že ho podporujete. Zažeňte jeho obavy. Je přirozené, pokud má dítě pocit, že řešením celého případu se šikana může i zhoršit. Nikdo nechce znovu zažívat bolest. Vyjádří-li dítě tento strach, vysvětlete mu, že vše je naopak. Že neřešená šikana se obvykle stupňuje, že je nejvyšší čas si nastavit osobní hranici, že nikdo nemá právo mu ubližovat, a zopakujte, že ono za šikanu nemůže.
Pamatujte: Vaše dítě ve skutečnosti není oběť. NESMÍ PŘEPNOUT DO REŽIMU OBĚTI. Nesmí nabýt dojmu, že mu už všichni budou vždy ubližovat, že mu nikdo nerozumí a nepomůže. Naopak, dejte najevo, že Vaše dítě bude mít vždy tolik lásky, kolik bude potřebovat. Proto tu jste.
Musí se však současně naučit, že TOHLE JE REÁLNÝ ŽIVOT. Musí na vlastní kůži procítit a pochopit, že i v budoucnu se mohou objevit lidé, kteří ho budou chtít přepnout do režimu oběti a od té chvíle ho účinně zneužívat. Ne! Vaše dítě není oběť. A naučí se, jak jednat, když se z něj někdo oběť pokusí vytvořit. Právě to je Vaše mise.
PRÁVNÍ ROVINA
Rozdíl mezi psychologickou a právní rovinou spočívá hlavně v náhledu na situaci. Psychologa zajímá subjekt, to, jak se cítí. Pokud šikanovaný trpí, je to špatně a je třeba to řešit. Právníka zajímají prokazatelná fakta. I kdyby šikanovaný skutečně trpěl, bez důkazů to v rámci zákona nejde řešit. I proto je důležité zjistit co nejvíce podrobností o události. V objektivní (právní) rovině se totiž může řešit například, zda to opravdu byla „jenom legrácka“, kterou šikanovaný „pouze nepochopil“. Šikanující často užívají slova jako „jenom sranda“ a „jenom pošťuchování“. Šikana má však právně jednoznačné rysy. Šikana je ZÁMĚRNÉ psychické nebo fyzické UBLIŽOVÁNÍ (týrání), zneužívání převahy jednotlivce nebo skupiny nad druhým člověkem nebo skupinou. Projevem šikany je jasná NEROVNOVÁHA (psychická, silová, početní) a z ní plynoucí cíl, vyvolání strachu a ohrožení. Za šikanu se považuje OPAKOVANÝ děj, který nalézá USPOKOJENÍ v AGRESI samotné. Ačkoli vedlejšími efekty může být odebírání peněz, svačiny a podobně. Klíčovým prvkem šikany je, že se „baví“ jenom jedna strana. Druhá má nepříjemné pocity (stud, ponížení, úzkost).
Šikanu vystihuje pět stupňů, zvyšujících se podle závažnosti a stabilizování agresivního chování ve skupině. Nejvýše je umístěn bod, kdy všichni ve skupině...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům