Už víte, že každé pondělí chodím do škol. Probírám s dětmi předměty, které jako by nebyly důležité, a proto chybí v osnovách. Sebedůvěra, Osobní meze, Práce se slabostí, Komunikace, Růstové myšlení, Sebepřekonávání.
Tuhle si při mé hodině hrál jistý žák pod stolem s mobilním telefonem. Neomezoval jsem ho, kdo ví, třeba to bude druhý Steve Jobs. Zeptal jsem se na název hry, která ho tak pohltila.
„Tetris,“ odpověděl.
„Trénuješ na život?“ dobíral jsem si ho. Nechápal, co tou otázkou myslím. Tetris je nejslavnější logickou hrou, založenou na skládání kostiček do mizejících řádků.
„Moderní život je přece jako tetris,“ upřesnil jsem. „Zapadneš do řady – a zmizíš.“
Rád učím děti přemýšlet tak, aby byly hlavně samy sebou. Aby uvažovaly, proč všechny přišly na svět tak jedinečné. Začnou totiž jinak nahlížet také na svou budoucnost a obecně úspěch. Ostatně, o tom je už první z pravd:
1 / ÚSPĚCH JE RELATIVNÍ POJEM
Mně rodiče přesvědčovali, že ve škole musím mít samé jedničky. Jen tak budu mít v životě dobrou práci a štěstí. Chtěli, abych vynikal ve všem. Ale to nejde, nikdo není dokonalý. Jde ale vynikat v něčem. To může každý. Jen je třeba nepohrdat svým talentem, ale naopak najít svou přednost, a tu nepřestat rozvíjet. Při studiu práv nám byl dáván za příklad advokát Tomáš Sokol. Vyučený elektrikář měl na základní škole opakovaně dvojku z chování, ředitelskou důtku, na střední to zkompletoval podmíněným vyloučením do konce studií. Vždy říkal: „NEbyl jsem NEstudijní typ. Co mě zajímalo, to jsem si zapamatoval rychle. Ale většina předmětů mě nezajímala, tak jsem se jimi nechtěl zabývat. Když jsem objevil práva, stal jsem se absolutním studijním typem. Ten obor mě pohltil a já všechny zkoušky složil napoprvé a v předtermínu.“ On i jiní úspěšní lidé svého oboru dosáhli své výjimečnosti jen proto, že se NETRÁPILI TÍM, CO NEDOKÁŽOU, nýbrž se SOUSTŘEDILI NA SVÉ NADÁNÍ. Rád dětem při výletech do přírody ukážu kopec a žádám je, aby na něj vystoupaly. Kdo tam bude dřív? Kdo zvolí jakou cestu? Všichni totiž máme jeden společný cíl – být nějakým způsobem šťastní. Ale na tento vrchol vedou rozdílné cesty. Pro každého jiná. Zklamal jsem představu svých rodičů, ale museli pochopit, že uskutečnění jejich snu nemusí naplnit moji ambici, jen tu jejich. Naše naplnění se ukrývá v nás.
2 / O SVŮJ SEN SE MUSÍME POSTARAT SAMI
Jiné lidi náš sen možná zaujme. Možná ho i podpoří. Možná je nechá chladnými. Pravdou ale je, že bez ohledu na druhé lidi si pro svůj sen musíme dojít sami. Nikdo naši cestu neobstará. Splnit si své sny, to je náš úděl a také naše požehnání. Když totiž zvládneme svou cestu, už v tom bude skryta naše odměna. Přičemž dílčím splněným snem může být i překonání těžkosti, kterou procházíme.
3 / JEN TALENT ZA NÁS NIC NEUDĚLÁ
Talent je pouhý předpoklad. Sám o sobě nic neznamená. Předpoklad je nutné uchopit, použít, uskutečnit, proměnit v úspěch. Jinak k úspěchu nedojde. Talent je statisticky vzato deset procent úspěchu (Thomas Alva Edison mluvil o jednom procentu.) Zbytek je úsilí, dřina. Talent je pouhý kompas, ukazuje nám směr, kudy bychom se měli vydat, ale dosáhnout cíle znamená především JÍT tím směrem. Ano, talent nás může dostat do flow.
Co nám jde, to totiž děláme rádi.
Co děláme rádi, to nás baví.
Co nás baví, to děláme často.
Co děláme často, v tom se zlepšujeme.
V čem se zlepšujeme, to nám jde stále víc.
A už se točíme ve spirále – co nám jde stále víc, to děláme ještě raději. Co děláme ještě raději, to nás baví ještě víc. Co nás baví ještě víc, to děláme ještě častěji… A tak dál.
Talent je tedy sazenice. Nic méně a nic více.
Ta sazenice potřebuje vláhu a živiny.
Talent je mnohdy dán, svěřen nám s narozením. Ale co talentu dáme a obětujeme, tedy co s talentem provedeme, to už záleží na nás.
Děti učím, že člověka, který se nevzdá, nelze porazit.
Aby se však člověk nevzdal, musí mít důvod pokračovat.
A když ho něco nebaví, důvod ztrácí.
4 / NIC NEUMÍME TAK DOBŘE JAKO TO, CO DĚLÁME OD SRDCE
Flow je duševní, respektive emocionální rozpoložení, ve kterém naprosto ztrácíme ponětí o čase, ve kterém se noříme do svého úkolu a nic jiného nevnímáme, ve kterém máme optimální výkonnost, protože jsme stoprocentně soustředěni na činnost, která nás nabíjí. Jsme plně výkonní a plně šťastní. Přesněji: Jsme plně šťastní, protože jsme plně výkonní. A jsme plně výkonní, protože jsme plně šťastní. Dětem rád vysvětluji, že opakování dělá mistra. Každé opakování myelinizuje, prohlubuje návyk, vybrušuje dovednost a dává člověku odměnu v podobě hormonů individuálních (dopamin, endorfin) nebo kolektivních (oxytocin, serotonin). To vše platí tam, kde se cit potká s činem.
5 / VĚTŠINA LIDÍ NEDĚLÁ TO, CO MÁ RÁDA
Toto je bohužel statistický fakt. Stejně jako to, že většina lidí ani neví, co je flow. Nemohou to vědět, když to nikdy nezažili. A naopak – nemohou to zažít, jestliže se nevěnují tomu, co mají rádi. Přirozeně, ne každý má to štěstí pracovat v oboru, který má rád. Stačí však změnit úhel pohledu a mít rád to, co dělám. Ne nutně pro činnost samotnou, ale třeba pro přínos, který mi ta činnost zajistí. Lidé mohou být rádi, že si prací mohou vydělat na jiný sen, na splnění snů dětem, že uživí sebe nebo rodinu, a už tím si vytvoří pozitivní energii spojenou s pracovní obětí. Ano, i práce, která bytostně netěší nebo nebaví, může být zdrojem radosti a vděčnosti. Radost, že práci vůbec mám, vděčnost, že díky ní mohu nabírat zkušenosti, které se mi jednou budou hodit i v jiné oblasti. Ale k tomu je zapotřebí pozitivní představivost. A ta bývá dalším problémem:
6 / VĚTŠINA LIDÍ SE S VĚKEM ZAČNE BÁT SVÝCH PŘEDSTAV
Děti, které vycházejí ze školského systému, jsou obecně „ukázněné“, stojí v zákrytu, nevybočují tak, jako když do školského systému vstupovaly. Mají strach zkoušet nebo tvořit. Mají strach, že selžou. Že je neúspěch zničí. Se zkoušením spojují bolest a strach. To je děsivá proměna dítěte v dospělého. A netýká se jen práce. S věkem lidé obecně nabývají strachu – z lásky, důvěry, ze samoty i z upřímnosti. S přibývajícími ranami v životě se drží stále více zpátky. Čím více mají špatných zkušeností, tím více je v nich obezřetnosti. S věkem se lidé stále více bojí zkoušet. Mají větší odpor ke změnám. Bojí se jakéhokoli kroku do neznáma. Raději zůstávají tam, kde to znají, i když jim to nevyhovuje, než aby riskovali něco „ještě horšího“. Někdy se i bojí představy, že by mohlo přijít „něco lepšího“. Nevědí, zda by za tím lepším byli schopni vůbec jít. Je to neporozumění bolesti. Ta, kterou prožijeme, má vést jen k větší opatrnosti, ne k rezignaci. Tento vzor se od rodičů bohužel posouvá k dětem. Někdy se už i malé děti bojí svých snů. Někdy je rodiče odrazují i od sportu. Takové rodiče trápí, že by viděli své dítě prohrávat. Jenže ono se MUSÍ NAUČIT PROHRÁVAT. V životě nebude jenom vyhrávat. A už vůbec ne, když to nebude zkoušet.
7 / VĚTŠINA LIDÍ S VĚKEM ZTRÁCÍ SPONTÁNNOST
Udělat něco jen tak. Spojit okamžitě čin s myšlenkou. Otevřít se překvapení a objevování. To všechno je prvek zvídavosti, kterou člověk s věkem ztrácí. A mně to vadí. Proto se ptám starších dětí, třeba na střední škole: „Kam zmizely Vaše sny? Co jste si v dětství slibovali? Proč jste to neuskutečnili, odložili, vytlačili z hlavy?“ Ptám se tak i dospělých. To malé dítě, které mělo sny, totiž neumřelo ani nezmizelo. Tím dítětem pořád jsme. Stále je v nás. Jenom trochu zestárlo, ale nic více. Proto už malým dětem říkám: „Zapište si někam, co od dospělého Já čekáte. A nedopusťte, abyste v dospělosti své vnitřní dítě zklamali.“ Antoine de Saint-Exupéry napsal: „Všichni dospělí někdy byli dětmi. Jen většina na to už zapomněla.“ Měl pravdu. A to i proto, že:
8 / VĚTŠINA LIDÍ PO ODCHODU ZE ŠKOLY PŘESTANE ČÍST KNIHY
Dospělí říkají: „Nemáme čas.“ Jak to? Času je stejně jako dříve. Všichni máme stejně času. Dvacet čtyři hodin denně. Navíc, na rozdíl od dřívějška nám stroje ušetří spoustu času. Rychleji se přepravíme, rychleji vyřídíme komunikaci, vše se přemístí dříve. Tak co je s tím časem, který zbude? Ve skutečnosti „nemáme čas“ znamená spíše „nemáme chuť“ nebo „nezbývá nám už síla“. Přitom kdo je vyčerpaný prací, tomu právě čtení pomůže si odpočinout. Čtení je zdroj energie, a to i lepší než hudba. K poslechu hudby není potřeba spolupráce. Stačí jen pasivně vnímat. Ale máte-li smysluplně číst, musíte „spolupracovat s autorem“ (Miloš Kopecký dokonce říkal „obcovat s autorem“). Čtení je aktivita, byť v pasivní poloze. Za svůj život jsem potkal mnoho úspěšných lidí, kteří měli čtení jako každodenní prioritu. Pro ně to byla samozřejmá součást duševní očisty a vzdělávání. Jako pro jiné pustit si večer televizní seriál. Tito lidé dokázali přečíst v průměru jednu knihu týdně. Padesát dva knih ročně. Naučili se tím naslouchat. I v rozhovorech méně hovořit. Zjistili, že jen nasloucháním se člověk dozví něco nového. A rozšíří si obzory. Bohužel:
9 / VĚTŠINA LIDÍ VÍCE MLUVÍ, NEŽ NASLOUCHÁ
Věnujte tomu někdy pozornost. Všimněte si, že standardní rozhovor dvou průměrných osob se potýká s jedním problémem: oba se snaží hlavně hovořit. Nenaslouchají, jen POslouchají. Mají uši nastražené tak, aby hlavně vystihli moment, kdy protějšek domluví a oni budou moci pokračovat v toku svých slov, ze kterého byli vytrženi. Smyslem naslouchání je dostat informace zvenčí dovnitř. Smyslem poslouchání/mluvení je dostat informace zevnitř ven....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům