2. METODA PARACELSOVA

Zachmuřený muž stojí za jejím objevem a zformulováním. Vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim.Jakkoli vznešené bylo jeho jméno, on chtěl víc. Jménem Paracelsus, které svévolně přijal, chtěl provokativně vyjádřit své přesvědčení, že disponuje většími schopnostmi než tehdejší lékař římských císařů Celsus. Ve skutečnosti byl chápán více jako Martin Luther mezi lékaři.

Paracelsus byl totiž mnohovrstevnatou osobností. Nebyl jen lékařem, ale též alchymistou, přírodovědcem a filozofem. Základní znalosti neměl ze škol, získal je od vesničanů. Rozuměl lovu a rybolovu. Pronikl do různých onemocnění zvířat. V jejich léčení spatřoval analogii s léčbou lidí, což byl tehdy, v šestnáctém století, převratný názor. V době čarodějnických procesů byl ale znalý i v zaříkávání
a zažehnávání (o nesmírné moci slova budeme hovořit dále v tomto FC Kurzu).

Kováři ho učili teoriím nemocí kovů. Od horníků se dozvídal o vlastnostech hornin. Rozmlouval s kdekým, prostý lid pro něj byl zdrojem mnoha poznání. Fascinace lidovou moudrostí jej zavedla až k démonologii a mytologii. Paracelsus byl okamžitě identifikovatelný tím, že rád používal své vlastní pojmy. Někomu jako řečník připadal až nesrozumitelný.

Právě on přišel s názvem psychoentropické. Tento termín tvoří základní pilíř moderní psychologie. Jako psychoentropické se označují zlé nebo negativní myšlenky, které nás oslabují.

„Tys to pokazil. Ty to pokazíš. Ty to nikdy nezvládneš.“ Tyto a další hlasy strachu, lenosti a ega, které NECHCEME, ale ony v nás JSOU a DRTÍ nás.

Paracelsus podotýkal:

„Zlo do života i nás samotných patří. Ale pouze v přiměřené míře. Je-li zla příliš, umíráme.“

Načež, jako chemik, dodal: „Definice jedu není o látce, ale o množství.“

Tuto myšlenku, prosím, fixujte.

Paracelsus věděl o stresu. Říkal, že tato forma zla a neklidu není KOLEM nás, ale UVNITŘ nás. My už dnes víme, že venku je pouze stresor, to, co se nás pokouší stresovat, a že jenom na nás záleží, jak moc si ho připouštíme. Doslova. To znamená: Jak moc ho pustíme do sebe a s jak velkou intenzitou. Kdy nám může pomáhat, motivovat nás (být lékem). A kdy se stává už destruktivním (jedem).

Už Paracelsus tvrdil, že se svým vnitřním světem můžeme pracovat tak, aby nás tolik nedrtily vnější události a okolnosti. Jako by říkal:

„Stres je takový, jaký si připouštíme.“ Zároveň upozorňoval, že tato schopnost je ryze subjektivní, tedy odlišná člověk od člověka. Někdo je více „splachovací“, jiný větší „řešič“, a to i ve stejném prostředí. Jen si všiml, že ženy jsou všeobecně citlivější. V čem jeho metoda spočívá? Ukažme si to na sportu.

1. TRÉNINK

Prosím, nelekejte se toho slova. Pouze si uvědomte, že ODOLNOST vyžaduje TRÉNINK. I proto začínáme u sportu.

Přemýšlíte-li o vrcholových sportovcích, jistě Vám připadá normální, že denně pracují na své fyzické kondici. Bez ní by jejich tělo nebylo ve formě. Jenže problém je v tom, že člověka netvoří jen tělo.
Člověk má i hlavu a v ní myšlení, které dokonce většinově rozhoduje o konečném výsledku. Přemýšlejte, prosím, o této větě.

Když mám v koučovacím programu sportovce, neberu jeho slova: „Měl jsem na to, ale psychicky jsem to nezvládl.“ Ptám se ho, co těmito zmatenými slovy myslí? Že měl tělesně natrénováno, ale psychicky ne? Co to ovšem potom znamená – MÁ na to, nebo NEMÁ?

Člověka tvoří jak mysl (psyché), tak tělo (soma). Proto také má každý výsledek, úspěch i neúspěch, psychosomatické pozadí. A z toho důvodu by „trenér psychické kondice“ měl být u každého ctižádostivého sportovce naprosto stejnou samozřejmostí jako trenér tělesné kondice.

Jen s fyzickou kondicí sportovec daleko nedojde. Proč? Stačí jedna jediná pochybnost v hlavě, jeden jediný pokažený moment, a sportovec UVĚŘÍ tomu, že to NEZVLÁDNE. Přitom už Paracelsus věděl, že s vírou se uskutečnění stanovených cílů nestává SNAZŠÍM, ale MOŽNÝM. Zatímco bez víry je NEMOŽNÝM. Kdo nevěří, ten rezignuje. Ani se nepokusí (ještě) uspět.

Proč jsou mentální trenéři u sportovců spíše raritou? Jen se rozhlédněte. Žijeme v racionální části světa, kde pěstujeme kult hmoty. Kdo chce být fyzicky odolný, tomu přijde logické denně trénovat. Avšak co ten, kdo chce být psychicky odolný? Proč své mentální prostředí nepěstuje také denně?

Představte si, že se rozhodnete cvičit. Vtrhnete do posilovny jako velká voda a jednorázově přetížíte svaly. Má to smysl? A nyní si představte depresi. Pochopíte, že nejste psychicky odolní. Vběhnete k psychologovi a chcete pomoci. Teď hned. Pak už také nikdy nepřijdete. Opět se ptám: Má to smysl? Zig Ziglar, americký motivační řečník, řekl: „S motivováním je to stejné jako se sprchováním. Účinek nevydrží nadlouho. Právě proto se sprchujeme denně.“ A právě proto je na prvním místě důležitý trénink. Pravidelná práce na sobě. A přitom neoddělovat, jde-li nám o jakýkoli úspěch v životě, svou mysl od svého těla. Cvičit obojí.

2. ŘEKA, CO BY KAMENEM DOHODIL

Proč je nutné psychickou odolnost nejen pěstovat, nýbrž pěstovat ji denně?
Protože psychickou odolnost nepotřebujeme nárazově, ale pořád.
Důvodem je fakt, že nikoli nárazově, ale pořád můžeme být zraňováni. Taková je doba. Musíme se chránit.

Všechno v životě je jako mince, má to dobrou a špatnou stránku. Digitalizaci nevyjímaje. Digitalizace umožnila propojit svět, a to není jen dobré. Digitalizace dopřála KOMUKOLI vyjádřit se k ČEMUKOLI. Bez jakýchkoli bariér. Z toho plyne, že KDOKOLI Vám může KDYKOLI napsat COKOLI zcela adekvátně své vlastní inteligenci. Sociální sítě Vás propojují, aniž byste si to přáli, s jakoukoli jinou osobou. KDOKOLI Vás KDYKOLI má na dosah.

Jste jako řeka, která je vzdálená co by kamenem dohodil. Doslova. Slovo, jehož síle se budeme v tomto FC Kurzu věnovat, je právě jako kámen a terč (Vy nebo kdokoli jiný) jako řeka. Zranit jakéhokoli člověka, aktivního v prostředí sociálních sítí, je stejně snadné jako sebrat ze země kámen a hodit ho nazdařbůh do řeky. Ano, tak je to snadné. Problém je, že nikdo neví, kam přesně ten kámen propadne, jak hluboko uvízne ani zda se ho vůbec ještě někdy podaří vyjmout ven. Nejen kámen z řeky, ale i slovo z člověka.

Nemá žádný smysl se dobou a jejími pokročilými možnostmi trápit. Neovlivníte to. Přijměte jako fakt, že Vám kdokoli kdykoli může ublížit. Je dobré s tím počítat. Lépe být připravený než překvapený. A být připravený znamená trénovat svůj vnitřní svět.

Rekordní příděl antidepresiv u dětí říká, že zjevně neumějí pracovat s kritikou a stresy. Řešením však není vychovávat skleníkové děti, odpojené od vnějšího světa a sociálních sítí. Tím se naopak zvyšuje jejich citlivost na případné nahodilé ublížení, jakmile ze skleníku vyjdou do reálného světa. Děti, stejně jako my, potřebují zažít těžké chvíle. Zkoušet, zakopávat, prohrávat. Nakonec i k tomu je dobrý sport. Ve sportu Vás může kdokoli zranit. Kdykoli může vstoupit do hry nějaký vnější prvek a stát se Vaším emočním jedem. Ublíží Vám rozhodčí. Znejistí Vás fanoušek. Zpochybní Vás trenér nebo spoluhráč osočením z viny na obdrženém gólu. A Vy to musíte PŘEKONAT. Anebo sport vzdát. Jenže copak můžete vzdát život? Jenom kvůli slovu?

3. OTUŽOVÁNÍ

Přijměte, že je doba taková, jaká je. Přijměte, že neovlivníte, jaká bude. Můžete však ovlivnit to, jak se vůči ní a lidem v ní zocelíte. A právě to je třetí pilíř.

Hovoříme-li o tréninku (první pilíř) a o řece (druhý pilíř), obojí můžeme spojit v jedno – otužováním. Otužování rozhodně není jednorázová, nahodilá činnost. Fyzickou odolnost je nutné zvyšovat DLOUHODOBĚ. A stejné je to s odolností psychickou. Ustavičně chápat psychické výzvy, včetně cizích slov a činů, prostě jako TRÉNINK. Jdete ven, do ledové řeky, trénovat. Přičemž tou ledovou, bezcitnou řekou je dnešní svět.

Už Paracelsus důsledně rozlišoval mezi potěšením a radostí. Tedy mezi uspokojením racionálním a emocionálním. Zdůrazňoval, že potěšení je krátkodobé, postupně odezní. Zatímco radost může být trvalá. Právě toho potřebujeme dosáhnout v dnešním světě.

Představte si člověka, „trénovaného dnešním světem“. Denně čelící nezáživné, strojové práci. Může být šťastný?

Bhútánci to dokážou. Pracují-li na pokladně v obchůdku, dokážou v tom objevit radost. Jak? Oni milují život a chtějí od něj v každé chvíli co nejvíce. Přemýšlejí tak ustavičně. Bhútánci nehledají racionální odměnu – nic, co by uspokojilo jejich rozum. Vědí, že racionální odměna znamená jen potěšení a vyprchá. Jako když si pokladní řekne, že jde dnes do práce jenom pro peníze. Za peníze si pak koupí to, co jí dodá potěšení, ale nikoli radost. Například nasytí rodinu. Ta však bude mít za chvíli opět hlad. Nebo si do garáže postaví nové auto. To ovšem zanedlouho přestane vonět novotou.

Milovat život a chtít od něj v každé chvíli co nejvíce znamená nacházet neustálý důvod k radosti. Bhútánská pokladní má radost, že dostala příležitost pomáhat lidem, usmívat se na ně, měnit jejich náladu. Nebo že má v práci dobrý tým. Nebo že je celý den pod střechou a neprší na ni, nesněží, nepálí ji do týla horké slunce. Bhútánci věří, že štěstí je rozhodnutí. Že lze ráno vstát a říct si: Jak dnes mohu mít dobrý den? Mohu totiž ovlivnit, kolik jedovatých lidí si pustím do hlavy. Jak dobře se postarám o sebe, když se stane něco mrzutého. Že mám svobodu z hlediska své reakce. Že nemusím čekat na něčí úsměv nebo odměnu. Že si energii mohu řídit sám, tedy do určité míry (než mi například zemře blízký člověk, a tím se moje odolnost beztak přirozeně naruší).

4. VÝSLEDEK

Třetí pilíř nám pomáhá ke čtvrtému. K pochopení, že psychická odolnost a štěstí mají spojitost. K obojímu je potřeba uhlídat své emoce. Právě k tomu nám slouží rozum.

Paracelsus tvrdil, že být šťastný znamená dostat do rovnováhy dva protiklady: emoční procítění, že mě něco baví, a racionální uvědomění, že od toho chci co nejvíce. To je cesta pro člověka žijícího v našem racionálním světě. A také praktické přemostění mezi námi a Bhútánem. Ba i mezi lidmi a zvěří.

Jen pohleďte na obrázek. Ani lvice přece nemůže být šťastná a naplněná, když si dnes sice hezky zaloví, ale nakonec nic neuloví. Lov ji může bavit, avšak chce od něj co nejvíce. Psychická odolnost tak začíná tam, kde je člověk v pohodě s tím, co dělá, a zároveň od toho chce co nejvíce.

Západní vzdělávací systém se bohužel zabývá jen racionální rovinou chtít od cesty co nejvíce. Už ale přehlíží to, zda je člověk na cestě k cíli V POHODĚ. Jako by to nebylo důležité.

Paracelsus ale správně říkal: „Lidé, hlídejte si rovnováhu.“ Racionální energii vnímal jako mužský princip, emocionální energii jako ženský. A oba jsou stejně důležité.

Ano, náš systém má pravdu: Potřebujeme VÝSLEDKY. To však není celá pravda. Celá pravda říká: K VÝSLEDKŮM se mnohem lépe, ba vůbec nejlépe dostaneme přes DOBRÉ EMOCE. To znamená ne přes nespokojené, negativní emoce, vedoucí maximálně k potěšení, které beztak záhy vyprchá. Ale přes radost, kterou si můžeme užívat každodenně.

Jako sportovec, který potřebuje mít radost ze hry. Honí-li se pouze za potěšením, dát gól, pak když ho dosáhne, zalije ho krátkodobá rozkoš, ale brzy je znovu nespokojený. A když gólu nedosáhne, přestane ho bavit celá cesta…

Právě to je Paracelsovo poselství: Začněte si ZAMILOVÁVAT cestu. Svůj POSTUPNÝ POKROK. S každou větou tohoto FC Kurzu vnímejte své emoce. A až na Vás venku někdo začne metat zlá slova jako kameny do řeky, všimněte si, o kolik lépe se cítíte, když si tyto útoky neberete osobně. Když si vytvoříte tento automatický reflex:

„Aha, je tu další trénink, další příležitost k otužování!“ Vnímejte, jak Vás hozený kámen míjí. Nebo jak ho rozvážně vyjímáte ze své řeky. Užívejte si tento SVŮJ VÝSLEDEK. Už přece víte, že jed není ani tak o látce, jako o množství, které do sebe necháte vpravit.

Za zdí

Zeď je příkladem, jenž se v psychologii často využívá. Existují totiž lidé, kteří se uzavírají „za zdí mlčení“. Buď se tím chrání před inkasováním dalšího zranění. Anebo se takovou „zdí“ izolují od protějšku, na němž jim záleží, aby se touto strategií přesvědčili, zda za zdí zůstal někdo ochotný tu zeď zbořit. Institut zdi se tak často setkává s nepochopením.
Uvedu to na konkrétním příkladu, který jsem řešil.

Na individuální konzultaci se mnou přišel mladík. Řekl mi, že se před časem seznámil s dívkou, ze které nabyl pocit, že ho miluje. Její chování tomu ale plně nenasvědčovalo. Přesněji: Jednou ano, podruhé ne. U dívky se střídala období, kdy velmi stála o komunikaci, a pak se naopak odmlčela. Kdy velmi stála o schůzku, společný víkend, kino, a jakmile mladík nápad odsouhlasil a dál rozvíjet, dívka ochladla, ucouvla, už se neozvala. „Odepíšu jí, a ona už nereaguje. Volám jí, a ona už telefon nezvedne. Odmlčím se tedy rovněž. Dříve nebo později se znovu ozve, ale je velmi citlivá na moje výčitky. Stejně tak je ale velmi citlivá na mé komplimenty. Ať na pochvalné, nebo kritické slovo namítne, že neví, jestli má náš vztah smysl.“ „Znamená to, že se nechová racionálně, logicky, tedy před-
vídatelně?“ ujistil jsem se. Mladý muž přikývl. „Znamená to, že se chová emocionálně,“ shrnul jsem. „Ale to ještě neznamená, že nemiluje.“

Lidé, kteří se chovají emocionálně, jsou zjednodušeně řečeno ve vleku emocí. Mají silně aktivní emocionální paměť, která jim ustavičně vytahuje z podvědomí různé bolestné zápisy z minulosti a kalí jimi přítomnost. Podvědomí je archiv našich nepříjemných zkušeností, které není možné zapomenout. Náš pud sebezáchovy tím dělá vše pro to, abychom stejnou bolest neprožili dvakrát.

Emocionální paměť uchovává emocionální stopy. Nikoli racionální stopy. Racionální jsou ty stopy, které jsme si vryli do (racionální) paměti rozumovými smysly – zrakem, čichem, sluchem, chutí nebo hmatem. Emocionální stopy se zaznamenávají citem – nejvíce bolestí....

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům