Proč nemůžete zapomenout na to špatné, co vám někdo udělal? To už z psychologického pohledu víte. Abyste tu osobu a ten čin nosili v hlavě. Byť ne ve svém vědomí, ale ve svém podvědomí. Abyste v této emocionální paměti měli vyrytou dostatečnou hlubokou emocionální stopu, bolestnou, ale cennou zkušenost, která vás už od té chvíle bude chránit a varovat, kdyby hrozilo její opakování. Proč ale někdy ten zdroj bolesti zůstává dál ve vědomí? Proč se nemůžete soustředit na nic jiného než na to špatné, co se stalo? Proč nejen podvědomou, ale i vědomou část mozku dál zajímá ta osoba, která vám způsobila nebo stále působí nekomfortní pocity? Proč kvůli ní nemůžete spát? Jak se toho zbavit? A máte se toho vůbec chtít, snažit zbavit? Není to nakonec v pořádku? Nebylo by to proti přírodě, ba dokonce proti vašemu vlastnímu zájmu, kdybyste se to pokoušeli odstranit?

„Ale já na něj, pane Casanovo, nemohu zapomenout! Jak ho mám dostat z hlavy? Vždyť se nemohu na nic jiného pořádně soustředit, ani na práci, děti!“ Tak zní obvyklé nářky těch, kdo se perou s konstruktivním uzavřením minulosti. A přitom stačí tak málo. Obejmout tuto manýru mozku. Přestat ji vnímat jako chybu. Pochopit, že to je v pořádku, že to tak má a musí být. Pokud chceme přežít.

Možná vás zaujala už ta fotografie šelmy. Působivá, že? Přitahuje pozornost. A nyní se, prosím, vžijte do kůže lovné zvěře. Třeba antilopy. Je-li napadena podobnou šelmou, třeba hladovým tygrem,
co následuje? Ano, zmocní se jí stres. A ten stres není chyba ani porucha. Stres se stará o přežití živého organismu. Stresová reakce vede k okamžité mobilizaci a k přeskupení energie v daném těle tak, aby dostupná využitelná energie neprodleně směřovala do svalů. Aby oběť takového napadení mohla, seč jí síly stačí, útočit nebo se bránit. V případě antilopy vzít nohy na ramena a zachránit se.

Antilopu v té chvíli není možné jakkoli nadopovat samostatně dodanou energií zvenčí. Ona si v této krizové chvíli musí vystačit s tou energií, kterou právě má v těle. Aby se potřebné objemy síly dostaly rychle do končetin, zvýší se krevní tlak, zrychlí se krevní oběh, dech začne mnohem více pulzovat a energie se začne sbíhat na místě určení – v tomto případě v nohou. Z toho ale plyne, že aby mohlo být více energie v nohou, musí obrovské objemy energie nutně chybět jinde. Tam, kde to nezbytně nevadí. Tam, kde to orgány po určitou dobu vydrží.

Příroda uvažuje takto: Bojuje-li antilopa o holý život, nepotřebuje v té chvíli stoprocentně funkční jiné orgány. Třeba rozmnožovací. Proč by se měla během útěku rozmnožovat? A proto, jsme-li v dlouhodobém stresu, logicky máme problém s plodností. Úsporný energetický balíček se týká také například imunity. Příroda uvažuje takto: „Bojujeme-li o holý život“, je druhořadé, že si neléčíme rýmu nebo že cestou nastydneme. Zkrátka: Co jde, to se odkládá na později. Tedy, bude-li vůbec ještě nějaké později. Aby bylo, dostává úplnou prioritu svalstvo. A také amygdala.

Amygdala je součást mozku, jedním slovem jeho inventář. Ve zvířecím mozku se tento kmen nachází odnepaměti. Měli ho už dinosauři, získal přezdívku plazí mozek.

Amygdala je zjednodušeně panikář. Kdykoli vycítí ohrožení, spustí poplach. Organismus ji poslouchá na slovo. Pro antilopu je amygdala spása, hlavní nástroj pudu sebezáchovy při ohrožení na životě. Amygdala říká: „Ještě utíkej, ještě se stresuj, nebezpečí úplně nepolevilo. Někde může být tygr!“ A to trvá, dokud ohrožení zjevně nepomine…

Právě amygdala je důvodem, proč se ve stresovém rozpoložení nedokážeme přestat zabývat tím člověkem, který nám ublížil. Proč, když na sociální síti obdržíme sto pozitivních reakcí na svůj příspěvek a jen jednu negativní, nemůžeme dostat z hlavy ten hejt. Jako by pochvaly vůbec nepřišly.

Ten, kdo nás trápí a ničí, totiž představuje naše ohrožení. My ho nemůžeme pustit ze zřetele. On je přece rizikem! Copak může antilopa pustit ze zřetele krvelačného tygra jen proto, že kolem ní je sto neškodných kusů jiné zvěře? Copak se antilopa může cítit bezpečně s vesele cvrlikajícím ptactvem nad hlavou, uklidnit se při pohledu na smějící se opičku nebo v blízkosti kolegyní-antilop, když o kus dál si právě na ni brousí zuby tygr? Copak jí může být lépe, když tady pořád je její ohrožení? Dokud jde o život, amygdala nedovolí odklonit pozornost. Dokud si myslíme, že jde o život, amygdalu neumluvíme.

Pamatujte

Je naprosto v pořádku, že cítíte stres, když vám připadá, že jste někým nebo něčím ohroženi. Není to žádná vada, je to naopak znamení, že jste funkční. V pořádku ovšem není, když sami sebe přesvědčujete, že „jde o život“, tam, kde o život ve skutečnosti nejde. Budete-li to dělat, pak se ten, kdo vám chce zničit život, může soustředit jen na to, jak vám permanentně škodit. Život vám nezničí on. Zničíte si ho sami. Tím, že amygdale budete opakovat: „Stresuj mě. Podle mě ohrožení trvá.“

Je naprosto v pořádku soustředit se na člověka, který vás ohrožuje, který jiné lidi manipuluje proti vám. Podvědomí, ten archiv všech hlubokých emocionálních stop a zranění, ví, proč v takovém momentu mobilizuje vědomí a vyrušuje vaše přítomné pocity, myšlenky a činy vytrvalým upozorňováním: „Přestaň řešit práci a děti. Je tu něco důležitějšího. Akutně se soustřeď na tamto nebezpečí! Vždyť když ztratíš holý život, co bude s tvou prací a tvými dětmi?“ Zapojujte, prosím, rozum (ne vždy jde o holý život). Je to lepší, než celý život strávit na emocionálním útěku. □

Karmická těžkost jménem míjení

Vztahy nemohou být příliš odlišné od světaběhu, ve kterém žijeme.
Proto se může stát, že vaše životní cesty mohou být jako oběžné dráhy.
Jako kdybyste byli dvě planety.
Můžete se v jednom momentu i na dlouho vzdálit jeden druhému.
Ale to ještě neznamená, že už se nepotkáte.

Dokonce se s tím, kdo vás opustil, můžete už zítra míjet v práci.
Nebo v bydlišti. Nebo jinde, pravidelně, při předávání dětí.
Můžete spolu muset dál jednat.
Anebo se v nejbližší době alespoň strpět.
Ačkoli ten druhý má třeba už nový vztah.
Jak v takové situaci pozitivně uzavřít minulost, když ta pořád ožívá?

Míjení je výzva, která může působit jako nezvladatelná. Jako kdybyste měli zastavit krvácení z nosu, do něhož vás v pravidelných intervalech protějšek praští. Au, právě tak může zabolet, kdykoli se opět střetnou vaše pohledy nebo kdykoli vás ten druhý demonstrativně přehlíží, jako byste v jeho blízkosti ani nebyli, neexistovali.

Po dlouho prožitém společném čase, místy i plném lásky a souznění, si máte najednou zvykat na novou roli – hrát naopak netečného kolemjdoucího nebo čistě profesionálního kolegu. Je to ale vůbec možné? Jistěže je. Ukážeme si jak.

Z psychologického pohledu platí, že pro pozitivní uzavření minulosti není nezbytně nutné fyzické odpojení. Tedy stav, kdy se spolu přestanete vídat a stýkat. Dokonce to může zapůsobit naopak. Fyzické odpojení v některých porozchodových situacích všechno zhoršuje. Pokud jste druhého vroucně milovali, pak bez dalšího kontaktu s ním si tím více jeho tvář, společnou minulost (hezké i méně šťastné chvilky) i jeho momentální přítomnost (co teď dělá) oživujete v hlavě. To znamená: Fyzicky s ním nejste, ale tím více máte druhého v srdci a v mysli. Čím méně informací o něm máte, tím více rozvíjíte často bolestivé domněnky. Co teď dělá? S kým? Proč se neozývá? Co když je beze mě šťastnější? Co když zapomněl?

Proto mít druhého dál fyzicky na očích, mít o něm informace (pořád nikoho jiného nemá), žít nadějí, že se dnes usmál a zítra možná vrátí, opuštěnému může pomáhat. Ale nemusí. A to v případě, kdy ten, kdo odešel, je v pohodě. Anebo v pohodě vůbec není a svým toxickým chováním hází opuštěnému klacky pod nohy při každém kontaktu. Potom je přechod do nové role očistcem.

Je to dobře. Prospěje mi to.

Důležitější než fyzické odpojení je pro pozitivní uzavření minulosti odpojení emocionální. Přestat s konkrétní osobou spojovat negativní emoce. Vnitřně se odpoutat od trápení.
Možnost první: zlhostejnět. Nemít s člověkem spojené už žádné emoce. Možnost druhá: sám být více v pohodě. Pokud mít emoce, tak dobré. Jak toho ale dosáhnout?
Spojit s rozchodem či...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům