Podstata zkušenosti
Prvním důvodem, proč lidé nedokážou pozitivně uzavřít minulost, je způsob, kterým k ní přistupují. Na minulosti nevidí nic pozitivního. Jako příklad uvedu jejich chybu. Takoví lidé si vyčítají rozhodnutí, které v minulosti učinili a jež se posléze ukázalo jako chybné. Nazývají se „hlupáky“ („Jak jsem mohl udělat tak triviální chybu? Proč jsem ji neviděl? Kdybych to tehdy věděl, tak…“), bičují se a litují se.
Tito lidé dosud nepochopili samotnou podstatu lidství: Člověk není dokonalý. Při narození neví a neumí skoro nic. Je nastaven jako chybující bytost. Dělá tedy chyby a z těch, které ho patřičně bolí, se následně ponaučuje a zlepšuje. To je model osobního rozvoje člověka, se kterým, jak říkal Cimrman, můžeme nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Uzavření minulosti nedosáhneme bez toho, abychom pochopili a přijali, že všichni jsme lidé, kteří chybují.
Dovolte mi to vysvětlit na obrázku rozcestí. Představte si, že stojíte v bodě, kde jste ještě nikdy nestáli. Vidíte cesty na dvě strany, kterými můžete pokračovat. Víte, že jedna vede správným směrem. Ale nevíte která. Z hlediska psychologie jsou jen dvě základní možnosti. První: trčet na rozcestí a provozovat overthinking, až příliš přemýšlet o důsledcích špatné volby. Jak moc by vás potom mrzela. Jak moc by vás potom druzí odsoudili. Tak dlouho si budete v hlavě vytvářet negativní scénáře, až ze strachu nevykonáte raději žádné rozhodnutí. Promiňte, abych byl přesný: rozhodnete se nikam nejít.
Fixujte, prosím: Každé rozhodnutí je odmítnutím něčeho opačného. V životě neexistuje rozhodnutí, kterým bychom něco neodmítli. NEROZHODNOUT SE je také rozhodnutí, kterým dobrovolně odmítáme všechno, co bychom mohli získat jakýmkoli jiným rozhodnutím.
Druhou možností je vydat se některou z cest. Je lhostejné kterou. Jestliže nevíte, která je správná, musíte to zkusit. Slovo zkusit je základem slova zkušenost. Zkušenost nelze získat bez toho, abyste neznámou cestu zkusili. Jinými slovy: Zkušení lidé v životě obvykle hodně zakusili. Hlavně zakusili neúspěch. Ten nastane tehdy, vydáte-li se jednou z cest a následně dorazíte na slepý konec. A já se ptám: Jakou logiku má v té chvíli hořekování, jak jste mohli udělat tak triviální chybu? Jak je možné, že jste natolik hloupí, že jste se vydali zrovna slepou cestou? Odpověď na jakékoli láteření je prostá: V době rozhodnutí jste nevěděli, že jde o slepou cestu. Abyste poznali, že toto je slepá cesta, museli jste se jí vydat. To je celé.
Až budete na tomtéž rozcestí stát příště, již budete zkušení, tedy již budete vědět, která z cest je slepá a která správná. Nemůžete to však vědět, když na jakémkoli rozcestí stojíte poprvé a bez jakýchkoli bližších informací. Fixujte, prosím: Dobrá rozhodnutí člověka pramení z jeho zkušenosti. Ale zkušenost člověka pramení z jeho špatných rozhodnutí. To znamená: Aby člověk mohl dělat dobrá rozhodnutí, potřebuje se nejdříve dopustit špatných rozhodnutí, ze kterých pak načerpá zkušenost.
Nezkušení lidé nemohou dělat dobrá rozhodnutí jinak než náhodou. Nahodilé dobré rozhodnutí je ovšem nebezpečné. Takový nahodile úspěšný člověk může pojmout podezření, že je již zkušený. Nebo že mu přeje štěstí. Nezkušení vlivem nahodilého úspěchu ztrácejí pokoru, obezřetnost a ochotu se učit, jakož i spojení se schopností připouštět si chyby. Z toho plyne, že udělat špatné rozhodnutí a uvědomit si to je nejlepší cesta k prohloubení pokory, obezřetnosti a ochoty se učit. Chyby pomáhají získat zkušenost i schopnost se dobře rozhodovat na rozcestích. Proto přijímejte chybu jako dar.
Ve spolupráci s bolestí vás učí stejný krok už neopakovat. A tím pozitivně, s vděčností, uzavřít minulost. ›
1. směr: Co DOBRÉHO z toho vzešlo?
Vím, že to bolí. Je totiž neobvyklé, když je někdo ve vašem životě měsíce nebo roky, a pak zničehonic tam jednoho dne už není. Je to nezvyk. Je to chaos. Možná jste to ukončili v dobrém. Možná ve zlém.
Ani jedno není příjemné, vzhledem k minulosti. V prvním případě se ptáte: Proč se tedy rozcházíme? Ve druhém případě: Jak jsme spolu vůbec mohli být? Vím, jak se může zdát bizarní ta změna, kterou najednou vztah nebo člověk musí projít. Vím, že pořád nejste smířeni s tím, co se mezi vámi stalo. Ale první, co chci, je, abyste věděli, že to je naprosto v pořádku. Nejste porouchaní. Konec vztahu, který byl pro nás důležitý, je jednou z nejtěžších etap, jakou v životě můžeme projít. Proto opakuji: Je naprosto v pořádku, že vás stále ještě bolí srdce a že do hlavy se vracejí vzpomínky, které jste si s druhým stihli vytvořit. Ať jsou krásné, či odpudivé, nepodaří se vám je vymazat, i kdybyste se snažili sebevíc. Ať se vám to totiž líbí, či ne, jsou součástí vašeho příběhu. Patří k vám. Mění vás. A ještě změní.
Vím, že pohled na to, co bylo, v momentě, kdy to už není, je těžký a vyvolává ve vás přání urychlit bolest či zapomenout. Ovšem místo soustředění na všechno špatné byste se měli naopak zaměřit na všechno dobré, co ze vztahu vzešlo. Vy dva jste se spojili z určitého důvodu. Možná abyste spolu prošli těžšími časy, jež už jsou za vámi. Možná abyste si v jistém období porozuměli tak, jak by vás
nikdo jiný nepochopil.
Možná abyste se v určité době povzbudili a podrželi v cestě, z níž dnes čerpáte úspěch v soukromí nebo v kariéře a kterého byste jinak nedosáhli. Vím, vztah uvadne, ale růst, ke kterému vám vztah pomohl, vám už zůstane. Možná jste se potkali proto, abyste se v důležité chvíli naučili být silní a poznat, kým opravdu jste jako lidé. Možná abyste otevřeli oči a viděli, co chcete nebo nechcete, co potřebujete nebo nepotřebujete. Možná aby se narodily děti, které vám dělají starosti, ale přinesou vám i spoustu radosti.
Bez ohledu na přítomnost je fér uznat, že pro vás protějšek moc znamenal i znamená dál. Stejně tak ale může být v pořádku, že už není ve vašem životě či vy v jeho. Ne každý přínosný vztah musí trvat celý život. Vaším cílem by nemělo být zaobírat se neustále otázkou, proč se vše semlelo právě takto. Vaším cílem by mělo být méně se trápit a více vnímat, čemu užitečnému vás vztah naučil a v čem
vám to pomůže. ›
2. směr: JEN AŤ se zhroutí, co se zhroutit má
Jedním z nejčastějších důvodů, proč v dnešní době krachuje rekordní procento vztahů, je fakt, že lidé zlomení z dosavadních vztahových zkušeností se snaží příliš rychle zadat. Připomínají běžce, který si při závodě zlomí nohu. Protože si však myslí, že bez soutěžení nemůže žít, spěchá na start i se zlomenou nohou v sádře. Pochopitelně to nemůže skončit dobře, není doléčený. Uzdravování vyžaduje individuální čas a izolaci. Bohužel, až příliš mnoho lidí v dnešní době nezvládá samotu. A to zejména po rozchodu.
Nedobrovolná samota se jmenuje osamělost. A osamělost, může se to zdát jako paradox, dnes umocňují prostředky, které mají osamělosti zamezit. Hlavně sociální sítě. Ty stojí na ustavičném vnucování pocitu, že je pořád na výběr. Ruku v ruce s tím však stoupá frustrace těch, kteří jsou momentálně „na ocet“, že jim uniká příležitost. Že ztrácejí, zaostávají. Že selhávají, nejsou zajímaví, kdežto všichni ostatní již jsou šťastní, tedy schopnější a atraktivnější. Sociální sítě jsou iluze. Mobilní telefon, který jedince spojil s celým světem, s neomezenou nabídkou vystavujících se krásných lidí, a jehož prostřednictvím lze jediným klikem kontaktovat kohokoli, je statisticky nejčastější roznětkou vztahových krizí a rozchodů. Doporučení je jednoduché.
Podstata důvěry
Proč by měl vlastně kterýkoli z partnerů pátrat? Proč by na upřímnou otázku neměl dostat upřímnou odpověď, pakliže tvrdí, že upřímnost snese? Kdo je smutnější figurou vztahu: ten, kdo klame partnera, nebo ten, kdo jej podezírá? Proč to ten, který klame, dělá? Proč si myslí, že to nepraskne a že prozrazením nezpůsobí ještě větší bolest? A proč to ten, kdo špicluje, dělá? K čemu potřebuje důkaz, když vnitřně už nevěří? Proč hledá něco, co ho zničí?
Lidé si často neuvědomují, že tím, co dělají příliš dlouho, mění způsob, kterým o problému přemýšlejí a jednají. Že tím formují vlastní budoucnost, i tak, jak si nepřejí. Pokud vnášejí do vztahu pocit nespokojenosti, nespokojeni budou. Je v pořádku chtít milujícího partnera a mít jeho pozornost. Člověka to nedělá sobcem nebo prosebníkem, zoufalcem či přítěží. Všichni jsme lidé, kteří máme individuální potřeby a přejeme si, aby byly uspokojeny. Všichni stojíme o zájem, uznání, lásku. Tečka. Více netřeba dodávat. Nenechte se nikým, ani sami sebou, přesvědčit o opaku. Že nejste hodní vztahu, a tedy péče. Nedopusťte, abyste se stali detektivem. Chtějte transparentní vztah. Jiný nevydrží.
Transparentní je takový vztah, ve kterém neexistuje vesměs nic zásadního, o čem by jeden z partnerů nesměl vědět. Buďte k druhému otevření, přístupní, kdykoli v hlavě vyskočí pochybnost nebo potřeba. Buďte tam, kde jste slíbili, že budete. A pokud se stane něco neočekávaného, a to se může přihodit, dejte o tom zprávu, nebo buďte protějšku k dispozici, kdyby s vámi potřeboval být v kontaktu. Nikdy nevíte, co ho může potkat, kdy bude potřebovat vytočit vaše číslo nebo kdy dojde na zátěžovou situaci, která prověří, zda máte opravdu partnerský vztah.
Nedělejte nic, co protějšku ubližuje. Nemějte v telefonu či jinde to, co nechcete, aby viděl. Nepřijímejte hovory nebo neodpovídejte na textové zprávy, jež jsou pro něj zdrojem bolesti. Partnerský je ten vztah, kde dva jedno jsou, kde si pár potřebuje věřit a na druhého se bez pochyb spolehnout. Jen se podívejte na fotografii. Tohle je partnerství? Není to smutný pohled? Nechybí už jen vyměněné zámky od dveří, aby se druhý nedostal tak blízko? Copak tohle je důvěra?
Fixujte, prosím: Transparentnost ve vztahu je základem důvěry, na které následně stojí nejhlubší intimita. Mít intimní vztah neznamená mít před kým svléknout tělo bez strachu z výsměchu nebo odsouzení. Intimní z pohledu psychologie je ten vztah, kde lze před druhým obnažit svoje emoce. Mít intimní vztah znamená mít komu věřit. Intimita znamená soukromí a soukromí znamená bezpečí.
Podezírám-li druhého, říkám tím, že mu nemohu plně věřit. Možná je to jeho chybou, možná mou (za strachem je moje neuzavřená minulost). Na tom primárně nezáleží. Hlavní je, že mu nevěřím. Přičemž vztah bez důvěry nejde vytvořit.
Budete-li transparentní, průzrační jako voda, splníte tím ze své strany předpoklad pro fungování vztahu. Neznamená to, že vztah vznikne nebo vydrží. Svým podílem musí přispět zároveň i druhý. On musí vaší transparentnosti věřit. Jestliže ve vaší průzračnosti spatří kalkul nebo faleš, ačkoli se mýlí, nebude vám věřit a váš vztah zemře, anebo se ani nenarodí. A nebude to vaše vina, ale vina toho, kdo se ještě neuzdravil z minulosti a chtěl příliš rychle nový vztah. Takový se musí zhroutit. A to proto, že se zhroutit má. Přijímejte takový konec s úlevou. A také s rezervou. On to totiž nemusí být definitivní konec. Jen podmíněný konec. Jen ať si protějšek v klidu dořeší svou minulost. Jakmile dá předchozímu vztahu pozitivní tečku (viz první směr), bude už způsobilejší budovat nový, zdravější vztah. ›
3. směr: Co nebo koho vlastně POTŘEBUJI?
Tolik lidí se ptá: Jak mohu uzavřít minulost, když v minulosti někdo odešel a já nechci být sám? Já chci vztah! dodává. Já ale takovým lidem radím: Nechtějte vztah. Chtějte nejlepšího přítele. Chtějte osobu, které můžete důvěřovat celým srdcem a duší. Právě to potřebujete. Zejména po zranění. Tolik lidí mi říká: Ale já takového člověka mám! Nebo: Já jsem takového člověka měl! Ale odešel. Přitom nevědí, co mluví. Nemají ho. Možná nikdy neměli. Ani si to neuvědomovali. Nebo si to pořád neuvědomují. A uvědomí si to až ve chvíli, kdy se někomu třetímu svěří. Popíšou mu, jak se k nim protějšek choval nebo chová. Zdá se to zvláštní, ale řada lidí si neuvědomuje, jak špatně se k nim partner chová, dokud s tím nekonfrontují další osobu.
„Jak v tom můžeš žít?“ slyší pak. Ale ta otázka svědčí o neporozumění. Lidé, se kterými někdo špatně zachází, v tom zůstávají, když v tom žijí už dlouho. Někdo od dětství. A i kdyby jako děti nezažili špatné zacházení, mohou ztratit ponětí o tom, jak zle se k nim partner chová, vlivem času. Když totiž něčemu čelíte dlouhodobě, každý den, už vám to nepřijde divné. Zvyknete si na to. Už vás špatné zacházení nepřekvapí, ba to už za „špatné zacházení“ ani nepovažujete. Stalo se pro vás – vlivem času a zvyku – normálním. Novou normou.
Možná jste první dny byli z takového zacházení v šoku. Možná jste to zacházení tehdy vnímali jako nenormální. Ale nechtěli jste se hned rozejít. Věřili jste, že se protějšek změní. Jenže proč by se měnil, když k tomu neměl důvod? Copak mu hrozil váš odchod? Ne, vy jste zůstávali! Zůstali jste a vlivem přirozené lidské adaptability a flexibility jste se přizpůsobili. A nyní, když se svěříte třetí osobě, třeba příteli, může být v šoku z toho, co denně prožíváte. Nemusí chápat, jak to vůbec zvládáte, proč už neodejdete a jak tomu dokonce můžete říkat „normální“.
Fixujte, prosím: Každé prostředí, ve kterém se nacházíme dostatečně dlouho, nás ovlivňuje a postupně mění tak, až s ním splyneme. Tak se může stát, že to špatné, na co jsme si už zvykli, se postupně stane normálním i pro naše děti. Pokud v tom vyrůstají. Pokud naše nereagování na špatné zacházení budou chápat jako správné, ba jediné možné řešení. Pak se naše děti plynule stanou NÁMI. Někým, kdo vlivem času a zvyku nazývá „normálním“ to, co je pro většinovou veřejnost nebo naše přátele nenormální. Právě tak se mnoho lidí po rozmluvě s přáteli či třetí osobou probudí. Uvědomí si, že jak se k nim protějšek chová, nejenže není, nýbrž se nesmí stát normálním. Hlavně pro děti. Že zlu nemají podléhat. Zlo nemají přebírat. Se zlem si nesmějí zadat. ›
Podstata stability
Práci se špatnou minulostí zajímavě zvládají různé národy. Ukážu příklad Japonců z ostrova Okinawa. Ten patří k Modrým zónám dlouhověkosti, tedy se vyznačuje výskytem neobyčejného počtu staletých lidí. Okinawa nebyla rájem na Zemi. Za druhé světové války (tu mnozí místní stále pamatují) byla zmasakrována, zahynulo tu dvě stě tisíc obyvatel a kdo přežil, měl posttraumatický syndrom. A přece se tu pamětníci usmívají a ostrov vykazuje vysoký index štěstí. Duševní rekonvalescence přitom nepochází z roku 1945. Tehdy se Okinawané pouze zamysleli nad tím, co dělali jejich předkové, aby překonali katastrofy. Objevili tři proudy, na nichž lid Okinawy dnes staví své zdraví a pohodu.
MOAI.
Pro Okinawany je zásadní nejen mít pro co žít, ale i pro koho žít. Nebo s kým žít. Moai je můj kmen. Lidé blízcí mému srdci. Přivádějí mě na jiné myšlenky, tím zavírají mou minulost a představují mou budoucnost. Ostrované říkají: „Domov není adresa, ale lidé, s nimiž se cítíme bezpečně, ať jsme kdekoli.“ Budujte si svůj kmen. A pokud žádný nemáte, hledejte ho. Moai znamená mít...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům