Nemít vůbec nic, peníze ani znalosti, a začít podnikat – šílené?
Paul Kinuthia tak šílený byl. Dnes je dolarový miliardář.
Sám neměl nic, a proti sobě největší globální firmy v oboru.
Přesto, nebo právě proto, byl jeho úspěch nevyhnutelný.
Příběh, který časopisu FC poskytl, ukazuje, jak i daleko většímu hráči v daném oboru, dokonce vůbec největšímu na světě, nakonec nezbývá nic jiného, než outsidera koupit.
Stalo se v neděli ve 23 hodin. Největší nadnárodní kosmetická značka L’Oréal provedla akvizici Kinuthiovy firmy Interconsumer Products za přesně nezveřejněnou částku, jež byla v řádech miliard amerických dolarů. Kinuthia navíc zůstane ředitelem s podílem na dalším zisku. (Sedí vedle Patricie Ithau, výkonné ředitelky L’Oréal pro Východní Afriku.)
Psal se rok 1995. Paul Kinuthia neměl práci a nemohl ji sehnat. Jediným řešením bylo začít podnikat. Ale jeho veškerá hotovost činila 3000 keňských šilinků. To je 800 Kč. “Nebylo to na pronájem kanceláře, obchodu ani pořádného obleku. S touto sumou jsem mohl nakoupit něco leda tak na tržnici. Kamarád Nick si ze mě smíchy utahoval: “To abys podnikal s něčím, co někde samo roste.” A já říkám: “To je ono.” Ještě ten den jsem se vydal na trh skoupit čerstvě natrhané bylinky a lisované oleje. Byly za babku.”
20letý Paul Kinuthia začal doma v keňské metropoli Nairobi svařovat oleje a míchat bylinné vlasové šampony. “Nick mi pomáhal. Pracoval v kosmetické firmě, ale tam jednak používali chemikálie a jednak si velké značky své formule úzkostlivě chrání. Neměli jsme žádné zkušenosti, jen jsme uplatnili selský rozum a vyčtené znalosti.”
S výsledkem, přelitým do vymytých plastových lahviček, s ručně psanými etiketami, Paul obešel kosmetické a kadeřnické salony v centru, které má 2 miliony obyvatel. Všude slyšel výsměch a poučení: “My nabízíme světové značky, nejsme kořenářky.”
S ještě horší se potázal v hotelech, kde Paul navrhoval umístit amatérsky vyrobenou kosmetiku, k níž neměl ani lékařský test, alespoň mezi suvernýry v turistickém shopu.
Čím levněji ji nabízel, s o to větším pohrdáním se setkával. “Když je to tak levné, asi to za moc nestojí,” vypoklonkovali ho ze dveří. “Vylij to do záchoda, druhé dveře vpravo.”
Paulovi došly peníze. Zašel do banky se žádostí o úvěr, ale nestihl ani otevřít lahvičku a nechat ji manažerovi očichat. Skončil na ulici. Nastal okamžik, kdy se životní příběhy lámou. V Kinuthiově případě se zlomil tak, že dnes každý – po bitvě generál – hrdinně říká: “Já jsem to věděl, jinak než dobře to nemohlo dopadnout, vždyť to dá rozum!”
A vlastně to má svou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům