Někdy mě v noci vzbudí podivný sen. Jsem dítě a někdo na mě řve: „Nic neumíš, nic nedokážeš, nic neznamenáš.“ A tluče mě.
Dnes mám tu výhodu, že se z něj mohu probudit. Ale nosím ho v sobě, protože ve mně dál zůstává to dítě, které ho roky zažívalo.
Křičeli na mě: „Musíš poslouchat druhé! Nesmíš se protivit. Stoupni si tamhle do řady! V lavici ruce za záda! Hlavně nevybočuj!“
Nebo: „Nesmíš udělat chybu. Nesmíš přinést špatnou známku. Raději se o nic nesnaž, ať něco nepokazíš, někomu se neznelíbíš. Když sis jistý, hlas se. Panu učiteli na všechno kývej, všechno po něm opakuj, ať Tě má rád. Jen tak budeš mít dobré vysvědčení! Jak tak se dostaneš na dobrou školu! Jen tak budeš mít dobrou práci! Jen tak budeš v životě úspěšný a šťastný!“
Neslyšel jsem: „Nevadí, že jsi neuspěl! Alespoň máš zkušenost! Zkus to nyní, znovu, dopadne to lépe! Zvládneš to, stojíme při Tobě a vždycky budeme! I když Ti zkouška nevyjde, pořád Tě budeme mít stejně rádi!“ Slyšel jsem jen: „Jak jsi mohl chybovat?“ A pak šuplík s příbory, odkud byla vytažena vařečka. Nebo svist vytahovaného řemene.
Tohle není jen příběh můj, ale mnoha lidí, se kterými jsem se kdy potkal. Trpí problémem takzvaných “samolží” (viz devátá kapitola mé nové knihy L.E.Ž.), které nás přesvědčují, že ne my, ale druzí určují, zač stojíme, čemu se máme věnovat, co děláme dobře a co špatně, jak máme žít, co si o sobě myslet – co si smíme dovolit a co ne.
Dnes za tyto zkušenosti děkuji. Vím alespoň, co dětem nikdy nedělat – jak lze na dlouhou dobu odebrat dětem jejich přirozené talenty, sebevědomí, sebedůvěru, sebejistotu, sebeúctu, sebehodnotu i sebelásku a nahradit je především strachem, potřebou vnějšího ocenění a závislostí na okolním soudu.
Máte děti, na kterých Vám záleží? Chcete je vybavit do života vnitřní silou, ne vnitřní slabostí? Chcete jim být více než rodiči, osobami, jež je přivedly na svět, ale také skutečnými přáteli a průvodci, kteří je co nejlépe připraví na život?
Protože můj pohled na to, jak moc dítě rozmazlovat a drilovat, vyvolal v poradně uzavřené skupiny mnoho Vašich otázek, pojďme si pomoc rodičů v posilování vnitřního ducha dítěte objasnit na pěti zdánlivě jednoduchých větách, které Vás nic nestojí, ale pro děti v těžké chvíli mohou znamenat poklad. Objasněme si je jednu po druhé, ale nejdříve, s dovolením, ještě jednu osobní vzpomínku na mé dětství:
Jak dostat dítě na dno
Dítě je živel, žije však z radosti. Vezmete-li mu ji, můžete odčerpat jeho energii. To se děje tam, kde dětem radost chybí, typicky tam, kde rodiče bojují své soukromé bitvy a zapomínají na dítě. Tomu pak schází ona láska, ocenění, povzbuzení, ke kterému mají dle tradičních schémat výchovy vést dobré známky ze školy, poslušnost a úspěšnost. To je důvod, proč ve svých knihách tolik apeluji na rodiče, aby než v toxickém (bojovém) společném prostředí vážili, zda není zdravější pro dítě vyrůstat v lásce jednoho či druhého z rodičů a zákopovým bojům se vyhnout.
Vím, o čem mluvím. Když mi bylo devět, rodiče se začali ošklivě rozvádět. Viděl jsem mámu, v jedné hádce prohozenou skleněnou výplní dveří a pořezanou, viděl jsem tátu, který obsadil mou postel a dal mi ultimátum: „Odteď spím tady. A Ty buď budeš spát v tomto pokoji na zemi, nebo s mámou v ložnici. Ale svému rozhodnutí přičti následky. Odmítneš-li mě, přestanu Tě mít rád.“
Podobnou Sophiinu volbu mi přichystala rozvodová soudkyně. „Chlapečku, řekni do protokolu, s kým chceš bydlet: Máš raději maminku, nebo tatínka?“
Od té doby nenávidím, když si dospělí berou děti jako rukojmí. Když dětmi manipulují, aby ublížili tomu druhému. Stejně jako když se skrze děti snaží uskutečnit své vlastní neuskutečněné sny. Když ignorují přirozený talent a osobní sny dítěte. Když z dítěte činí terč svých vlastních slabostí a komplexů. Když si myslí, že v lásce k dítěti vystačí se slovy Jsi úžasný, Máme Tě rádi, Záleží nám na Tobě a Svěř se, když něco potřebuješ. Děti totiž potřebují slyšet mnohem víc, aby se nejen cítily dobře, ale měly i vnitřní sílu do těžkostí, které je v neznámém životě provázejí.
Pět vět
Neberte, prosím, následující věty doslovně. Můžete si je upravit tak, aby Vám lépe šly přes jazyk. Důležitá je podstata, která dokáže v mysli dítěte udělat velký rozdíl.
1. „Když uděláš chybu, nepřijde trest, ale povzbuzení.“
Učil jsem se dobře. Mockrát jsem nedostal pětku. Přesto, když se tak stalo, měl jsem strašný pocit. Každou pětku totiž provázelo zostuzení daného žáka před třídou a doma trest. Ten musel vždy bolet a být doplněn ztrátou něčeho, co jsem měl rád. To mi bylo demonstrativně odňato nebo zakázáno. Měl jsem mít hluboký pocit viny.
Jednou jsem dostal štěňátko. Myslel jsem, že proto, abych měl radost. Ne, bylo to proto, aby to mládě představovalo bič na mě. Když jsem totiž přinesl špatnou známku, letělo z okna a rozbilo se o asfaltový chodník. Zahynulo. Ne vinou toho, kdo ho hodil, ale “vinou mojí”. Od té doby, kdykoli jsem šel kolem toho místa, sevřely mě výčitky a strach z dalšího selhání. Věděl jsem, že už nikdy nesmím nic zkazit. Jinak přijde bolest, ztráta, vina.
Naučilo mě to už se raději nehlásit, raději nic riskantního nezkoušet. Pohybovat se už jen, jak psychologie říká, v zóně pohodlí. Nikdo mi neřekl, že se neúspěchu nemám bát, protože je součástí cesty k úspěchu. Že musím prohrát, abych se naučil s prohrou pracovat, brát ji konstruktivně jako užitečnou lekci a důležitou motivaci, a o to víc potom na sobě pracovat a jednou vyhrát. Nikdo mi neřekl, že chyba patří k člověku a je nevyhnutelnou součástí lidského hledání, ani že bez chyby není ponaučení, zkušenosti, růstu. Nechyboval jsem, jen abych okolí znovu nenaštval.
Mnoho lidí v tomto lživém strachu je dodnes. I proto vznikla kniha L.E.Ž.. V mém myšlení dnes za chybný pokus není trest. Ba dokonce, když pracuji s dětmi, jako chybný nevnímám žádný pokus. Největší chybou pro mě je naopak se už o nic nového nepokoušet, tudíž se už nic nového neučit, nenaučit.
Dětem, se kterými dnes pracuji, zdůrazňuji, že co neumějí, to se mohou naučit. Ale nikdy se nezačnou učit, když se učení budou bát, když k poznání povede jen ulička hanby, trestu, výsměchu, rákosky, tedy bolesti, ztráty, viny. Tam, kde s dětmi pracuji, jsem si vymínil, že děti budou mít z každého zkoušení ne jednu, ale dvě známky. První za objektivní vědomost (jako dosud) a druhou za snahu. Přičemž druhá je důležitější. Více oceňuji to dítě, které se snaží uspět i v tom, na co nemá přirozený talent. S talentem se totiž rodíme, ale odvahu musíme vytvářet, jako touhu se učit.
Proto v dětech zkouším rozvíjet touhu nebát se chyb. Tato touha ovšem nepřichází s trestem, nýbrž naopak s povzbuzením. S trestem touha nebát se chyb naopak umírá.
2. „Nedělej jen věci správně. Dělej hlavně správné věci.“
Mezi těmi větami je propastný rozdíl. Vysvětlím to znovu na vlastním příkladu.
Celé dětství jsem byl chválen, pokud jsem dělal to, co mi bylo řečeno, bez ohledu na to, zda to mělo smysl. Pak mi říkali: Děláš to správně. Jenže to neznamenalo, že jsem dělal správné věci.
Udej kamaráda, nahlašuj, co provedl. Hodnej kluk. Stejně jako: Papouškuj, co Tě učíme. Šikovnej chlapec. Forma byla důležitější než obsah. A tak jsem se “správně” učil mnohému, co jsem pak nikdy nepotřeboval. A naopak...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům