Dát lidem ještě jednu šanci. Ještě jednu těm, které milujeme. Co všechno to vlastně znamená?
Kdo četl Jak společně zvládnout ještě jednu šanci, ten jistě pochopil základní podmínku: oboustrannou vůli ještě to zkusit. Co když se ale tato vůle vyčerpá? Co když vlivem toho, co bylo řečeno nebo provedeno, přetekla číše trpělivosti, a to tak, že člověk dojde k závěru, že nejen konkrétní vztah, ale i vlastní život nemají cenu?
Chcete namítnout, že tak krajní závěr není možný? Ve vypjatých emocích je všechno možné. Čím silnější jsou v člověku emoce, tím slabší je v člověku rozum. A tak je schopen spáchat i něco velmi nerozumného. Kdo četl mou knihu Sami, ví, že k tomuto iracionálnímu závěru jsem jednoho dne dospěl i já. Jen jsem to nestihl uskutečnit. Kdo a jak mi pomohl, píšu v knize.
Tím snazší pro mě bylo pomoci -náctiletému klukovi, který se ošklivě pohádal s rodiči. Jeho maminka mi nyní napsala: “Petře, mám slzy v očích z toho, co jste pro našeho syna udělal. Když utekl z domova, říkali jsme si s manželem, že se určitě vrátí. Že jsme to s jeho kritikou sice přehnali, ale že čas – jak zpívá pan Zmožek – otupí i ostrý břit. Ale on se nevracel. Měli jsme už strašný strach, až jste se k našemu překvapení ozval Vy. Vůbec jsme netušili, že si to náš syn vyložil tak špatně a že přemýšlí o tak radikálním řešení. Děkujeme za pomoc – pracujeme na lepší komunikaci, a to i mezi námi s manželem; kéž by se to už nikdy nestalo.” Podotýkám, že tento vzkaz paní Anety nepublikuji kvůli komplimentům, ale kvůli něčemu jinému, speciálnímu, co lidé často přehlížejí a co je může probudit.
- Trápí Vás konkrétní otázka? Možná jsem na ni už odpověděl. Všechny dosavadní díly Řešidla jsou zde.
- Podrobně odpovídám ve svých knihách. Tip: Dvě souborné knihy Řešidlo 1 a Řešidlo 2 obsahují přepisy nejposlouchanějších epizod za poslední dobu.
Opravdu rodič ZNÁ své dítě?
Každého by na Anetině psaní mělo zarazit to pocitové “očekávali jsme”, “domnívali jsme se”, “počítali jsme s tím, že”. O čem to vypovídá? O překladu, že rodič musí znát své dítě. Jenže pravda je opačná: Žádný rodič ve skutečnosti nezná do detailu své dítě. V mezních situacích nedokáže odhadnout, co dítě udělá. A není to jeho chyba či neschopnost. Rodič a dítě jsou totiž – přes určité genetické spojitosti – ve výsledku odlišné osoby a osobnosti. To za prvé. A za druhé: My lidé máme dva zvláštní sklony. Jednak očekávat, že druzí přemýšlejí tak, jak přemýšlíme my sami, a jednak očekávat, že i druzí nás nazpět mají přečtené, to znamená: že vědí, co uděláme, jen co nás to napadne.
Hra dojmů
Z toho plyne, že když se společně pohádáme, obvykle začneme očekávat, že druhému dojde to, co jsme svými argumenty chtěli říct, že se nám tudíž přijde omluvit (protože právě tak bychom si to přáli), a současně dovodíme, že my se jemu neomluvíme, protože to určitě očekává on, respektive to si určitě přeje on (a právě to by znamenalo naši vztahovou porážku).
Ano, začne taková hra. Vzájemná hra bez jakékoli komunikace. Dám Vám jeden příměr. Podívejte se, prosím, na mobilní telefon. Představte si, že by s ním nebylo možné komunikovat. Tedy že by nefungoval jeho mikrofon, jeho reproduktor, jeho kamera, kterou by bylo možné použít na FaceTime nebo Skype, nefungoval by ani internet. Všechny komunikační nástroje bychom na svém mobilu museli oželet. Povězte, k čemu by takový telefon byl tedy dobrý? Ano, jenom na hraní her. Přesněji jako člověk, který přestane konstruktivně komunikovat.
A právě tu strategickou hru nejlépe poznáme podle dojmů “očekávám, že ten druhý udělá tohle”, “domnívám se, že ten druhý ustoupí”, “počítám s tím, že se zítra usmíříme”. To všechno může zcela míjet realitu. Fatálně míjet!
Problém zvaný očekávání
Když jsem psal knihu do osamělých, izolovaných chvil, nazvanou Sami, snažil jsem se obecně čtenáře soustředit do sebe sama. A to i proto, abychom si přestali myslet, že snad známe druhého člověka, nebo že on zná nás. To nás totiž vede k základní vztahové chybě – vytváření si očekávání.
Očekávání vždy vychází z nás a říká: Já Tě už dokonale znám a vím, co uděláš. Jenže ve skutečnosti my to nevíme. Často nevíme ani to, co očekávat od sebe, natož od druhých. Proto, prosím, pokud možno se žádným člověkem nespojujme žádná očekávání. A už vůbec ne očekávání, že se omluví. Že se vrátí. Ano, může se to stát – ale my to nemáme ve své moci.
Stejně pravděpodobně se může stát, že se ten člověk neomluví, nevrátí, naopak se fatálně zasekne, naši kritiku nepochopí nebo si ji naopak vezme k srdci...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům