Jako malému se mi stala divná věc. Máma mi řekla: “Promiň, Péťo, jsem unavená, potřebuji chvíli pro sebe.” Uši to takto slyšely, ale mozek si to vyložil jinak: “Dej mi pokoj, obtěžuješ mě.”
Dlouho jsem se sám sebe ptal: Proč jsem vnímal něco jiného? Odpověď jsem pochopil až časem při studiu psychologie: Protože slovy “Jsem unavený, nech mě být” jsem sám odbýval někoho, kdo mě ve skutečnosti obtěžoval a štval. A tak jsem mámu soudil podle sebe. Přitom ona nechtěla vyjádřit, že jsem otravný, že lituje, že se vůbec stala matkou, že mě má už po krk. Jen říkala, že je unavená a potřebuje chvíli pro sebe.
Psychologie tomuto fenoménu říká projekce. Jde o jev, kdy si do cizích slov a činů promítáme vlastní domněnky a interpretace. Tak se může stát, že nám někdo v dobré víře nabízí pomoc a my si to překládáme tak, že jsme v jeho očích neschopní. Nebo když partnerka žádá jednou o volno bez dětí, vykládáme to tak, že se chce zbavit svých povinností a zapomenout na děti – a strhne se hádka. Zbytečná. (Viz 4 důvody, proč mámy potřebují volno bez dětí)
A proto jsem napsal knihu Čtyři prány štěstí, ukazující, jak snadno můžeme sami sebe připravit o spokojený život. Jak málo stačí, aby se dnešní den stal zkaženým. Třeba slova druhých.
Oko cizích lidí
Možná jste už někdy na ulici míjeli dívku bez vlasů a slyšeli hlasy: Na co si ta holka hraje? Oholí si hlavu a má dojem, že je zajímavá?
Přitom ta dívka může mít alopecii. Nemoc, která postupně odebírá veškeré ochlupení na těle včetně vlasů. Původ choroby zatím není lékařům znám.
Nebo jste možná spatřili mámu, která nesla velké dítě v náruči. Kolemjdoucí si mohl odplivnout v domnění, že to bude nějaký rozmazlený fracek.
Přitom ten kluk může mít Downův syndrom a separační úzkost poté, co první rok na tomto světě strávil ve sterilní kolébce, kde se neměl ke komu přitulit, cítit biologické teplo.
Nebo jste možná zahlédli nezdravě obézního mladého člověka. I někdo z jeho spolužáků nebo kolegů si ještě dnes odplivne: Vždyť nedávno měl o deset kilo míň. Jak se může tak cpát?
Přitom ten mladý člověk mohl ještě před rokem bojovat o život. Mohl trpět bulimií, projít selháním orgánů a jídlo v žaludku nebyl schopen udržet. Po roce léčby konečně jeho tělo přijímá živiny. Ale další zápas může probíhat v hlavě toho člověka. Pořád může hledat svou optimální váhu, kterou mohl i někdo cizí na samém začátku rozkolísat neuvážlivou poznámkou: Nejsi moc vyzáblý? Jez!
V knize Čtyři prány štěstí ukazuji, jak se více chránit před zraňujícími slovy zvenčí. Jak si je nebrat tolik osobně, jak být více sami sebou, jak přijímat sami sebe, a to i ve chvíli, kdy s tím okolí má problém. K tomu ale předně musíme pochopit, jak slabou vypovídací hodnotu pro nás tvrzení druhých lidí má. Kardinální otázka totiž zní: Co o nás vlastně druzí vědí či nevědí, když nás soudí?
Do učebnic psychologie byl zanesen legendární příklad: V kupé seděli tři lidé. Otec s dospělým synem a spolucestující. Ten si četl noviny, zatímco otec se synem vyhlíželi z okna. Synek, snad dvacetiletý, co chvíli radostně vykřikl: STROM! MRAK! RYBNÍK! DUHA! Spolucestující to nevydržel. Měl kluka za zaostalého. Složil noviny a zvolal: “Pane, neměl byste se svým synem zajít k lékaři?” Otec se podivil: “Od lékaře právě jedeme. Syn je po vážné operaci očí. Poprvé v životě dokonale vidí.”
To mě naučilo zvládat tuto důležitou dovednost: Dříve než někoho odsoudíš, si ještě polož otázku: “Nevím jen o Tobě příliš málo?”
Stačí úsměv, a člověku zlepšíš den. Stačí slovo, a člověku zničíš život.
Četli jste můj článek 5 sekund, které Tě udělají lepším člověkem? A daří se Vám jím řídit? Že ne? Že sami máte problém z emocionálními výpady...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům